Nikdy není dost brzo na to, zvykat si na smrt. Peter S. Beagle (nar. 1939) o ní psal, rozmýšlel, nechával se jí okouzlit už v jedenadvaceti letech, kdy mu vyšla tahle prvotina, a vlastně ještě o něco dřív, kdy ji psal. Osm let nato se proslavil: jeho pohádka Poslední jednorožec zastínila jak jeho debut, tak i vše, co napsal pak, ale connoiseuři nedají na Poklidné a tiché místo dopustit. Je z něj cítit překvapivá zralost, moudrost a vyrovnanost. Tváří se jako fantasy, což se módně hodí do dnešní doby, ale dlouho fungovalo i v mazaném převleku za magický realismus, a nikdo to dodnes řádně nerozsoudil. A je to úplně fuk. Je to především kniha velmi dobrá.

Zvykejte si na pobořené představy. Nečekejte, že pro vás přijde ta s kosou, odešle vás nahoru nebo dolů, podle toho, jak jste se vyvrbili za života. Nic takového, šoupne vás za bránu hřbitova, světce i gaunera, a víc se o vás starat nebude. Ven už se nedostanete, na tom „poklidném a tichém místě“ budete bloumat se stovkami podobně vyobcovaných duší, budete postupně zapomínat, že bylo něco jiného předtím, vyčpívat a vybledat, až přijde ten opravdový konec. Vaše ostatky v hrobě, kam patříte, se pak časem taky rozpadnou. Mrtví na jednom hřbitově v Bronxu mají tuhle neradostnou transcendenci k nicotě trochu prozářenou. Už devatenáct roků tam s nimi pobývá pan Rebeck, newyorský lékárník, jenž hořce oslavil krach své živnosti monumentálním flámem, po němž se probudil na hřbitově, aby jej už nikdy neopustil. Zabydlil se tam v jedné hrobce. Havran, který nemusí ctít hranice mezi světem za zdí a před ní, mu dělá spojku s realitou, do nějž patřil, nosí mu jídlo a s rouhavým cynismem mu osvětluje, v čem by snad ještě neměl jasno.

Pan Rebeck dělá mrtvým společnost, povídá si s nimi, čte jim, hraje s nimi šachy, naslouchá jejich steskům, utěšuje je v jejich přirozených obavách a starostech, ale ani on nepohrdne konejšivou radou, protože i jeho dokážou některé situace dostat, zaskočit a znejistět. Vdova, která na hřbitov chodila zprvu za svým nebožtíkem mužem, ale teď tam chodí více za ním, považujíc ho rovněž jen za truchlícího pozůstalého. Nováčci, dvojice mladých lidí s protichůdným pohledem na smrt, leč oba k ní předčasně odsouzení. I když jsou mrtví, prožijí hluboký vztah, silné přátelství, které by snad přerostlo i v cosi víc, kdyby k tomu měl Michael s Laurou čas. Tohle v Beaglově románu skutečně jde, protože je přesně o tom: o hranici mezi životem a smrtí, kterou je tak snadné setřít. O výhodách jednoho a nevýhodách druhého, což lze tak snadno zaměnit. Dobrovolný nebožtík Rebeck plný hrůzy z života a defilé opravdu mrtvých nebožtíků plných obav ze smrti. Nemají si co vyčítat, mohou si však navzájem hodně dát, vysvětlit, pomoci.

Lze se divit, že v knize, jejímiž hrdiny jsou mrtví nebo v nejlepším případě položiví lidé (a nejsou to krvelační zombies), se toho příliš mnoho neděje? Je to poetická, přemýšlivá kontemplace o dvou extrémních stavech lidské duše. Je překvapivě hluboká na to, že nám ji předkládá kluk stojící tehdy, před více než padesáti lety, na prahu života (experimentálně zajímavé by možná bylo, kdyby dvaasedmdesátiletý autor svou prvotinu dnes přepsal), nemluvě o tom, jak hluboká je na to, že jde vpravdě o duchařinu. Krásný, básnivý jazyk, kterým je psaná, sluší vznešeným tématům, k nimž se postavy románu upínají. Zvykat si na smrt prostřednictvím Beaglovy knihy tolik nebolí. Je sice o smrti, ale je nesmírně živá.