Paní Alice si ráda pospí. Z ranního lenošení pod vyhřátou peřinou ji tradičně vyruší až vůně čerstvě uvařené kávy, na kterou mezitím postaví její manžel. Když se ale jednoho zimního rána Alice zachumlaná v modrém froté županu ospale došourá do kuchyně, nečeká na ni Jules tak jako každý den u prostřeného stolu. Alice najde svého muže mrtvého v křesle v obývacím pokoji. Zemřel během její ranní líné půlhodinky.

Ještě jeden den s panem Julem se Alice rozhodne strávit s přesvědčením, že „Jules bude skutečně mrtvý teprve tehdy, až to sama ucítí v morku kostí“ (str. 12). Dokud to nikomu neřekne, dokud tu hroznou věc nevysloví nahlas, bude vše jako dřív. Dokud se nevytratí jeho vůně – „závan vyprchaného alkoholu, muškátového oříšku a starého muže“ (str. 9) –, může předstírat, že se nic nestalo. Nazuje tedy svému muži bačkory, které cestou do křesla zanechal pod kuchyňskou židlí, přes kolena mu přehodí kostkovaný pléd, sebere ze země spadlé brýle, očistí je a nasadí zpátky na manželův nos. Nezatlačí zpola otevřené oči, které jeho obličeji dávají překvapený výraz. Nenechá si ho vzít sousedy, lékaři, pohřebními zřízenci ani synem zkroušeným smutkem. Než mu dovolí navždy odejít, má Alice potřebu některé věci s manželem ještě uzavřít. Dnes, poprvé za dlouholeté manželství, bude mít poslední slovo ona.

Během onoho zimního dne zářícího čerstvě napadaným sněhem Alice vysloví všechny své frustrace a pocity, které v sobě tak dlouho potlačovala. Vytkne Julovi aféru s Olgou z východní Evropy (kam by ji velmi ráda poslala nazpátek) a přizná, jak se sama přičinila o její ukončení, když o románku řekla Olžinu manželovi. Připomene potrat jejich prvního dítěte (holčičky, jak si vždy představovala) krátce po svatbě, na svatební cestě v Paříži. Alice má Julovi ještě co říct a nenechá se v tomto procesu loučení nikým a ničím vyrušit. Její muž pro ni představuje „ztělesnění všech mužů, které kdy milovala a nenáviděla“ (str. 62) a o šanci vypořádat se s nimi všemi se Alice nenechá nikým připravit. Tuto jedinečnou příležitost jí nepřekazí ani autistický chlapec ze sousedství, který přijde na svou pravidelnou partii šachu s panem Julem. Od reality odtržený David se nevědomky stává spiklencem Alice a pomůže jí realizovat její plán. Pasáže s autistickým Davidem i chování samotné Alice, která vše komentuje s velkou dávkou sebeironie, jsou mnohdy úsměvné až absurdní. Vtip, nadsázka a (sebe)ironie tvoří v knize příjemnou protiváhu k tématu, které by lehce mohlo svádět k patosu. Autorce se ale daří balancovat na hraně únosnosti, aniž by upadla do přehnané nadnesenosti, a její příběh posledního Alicina rozloučení s manželem si udržuje lidský rozměr.

„Pupeční šňůra spojující jeho staré nemotorné tělo s ní a se životem se neustále ztenčovala a třepila. Nyní se přetrhla. Ale vše, co si z něho měla uchovat, už během celého dne získala“ (str. 76), konstatuje Alice na konci svého dne s panem Julem. Když nám zemře někdo blízký, často máme pocit, že jsme něco nestihli udělat nebo říct, že bychom chtěli alespoň trochu času navíc. Na rozloučení, na výčitky, na věty, které jsme v sobě nosili a dusili. Diane Broeckhoven ve své knize představuje postavu, která se rozhodne tento čas si vybrat, a podává tak jímavý popis procesu, kdy jeden druhého postupně nechává odejít. Ještě jeden den s panem Julem je křehký a citlivý vhled do nitra člověka, který se smiřuje s nezvratnou ztrátou blízké osoby. Autorce se v prostých, a přitom velmi silných větách daří vyjádřit Aliciny duševní i tělesné pocity. Svou schopnost přiblížit tělesné požitky a duševní procesy stárnoucí ženy ostatně tato renomovaná vlámská autorka dětské literatury ukázala už ve své prvotině pro dospělé. Hlavním tématem románu Het verkeerde keelgat (Příliš velké sousto) z roku 1998 je boj postarší herečky Lucy s rakovinou hrtanu, který by ji mohl stát hlas, a tedy i podstatu její existence. K postavě Alice se autorka vrátila později ve volném pokračování s názvem Reiskoorts (Cestovní horečka) z roku 2006, kde popisuje pokusy staré ženy vyrovnat se s náhlou prázdnotou a osaměním, mimo jiné právě cestováním. Autentické ženské postavy, bez objektivizace tak často přítomné v dílech mužských autorů, jsou také, podle mého názoru, největším přínosem této spisovatelky pro nizozemskou literaturu.

Již v tvorbě pro dětské čtenáře se autorka věnovala společensky i lidsky citlivým tématům jako HIV/AIDS nebo společenská propast mezi bohatými a chudými. Tento tematický rámec si zachovala i v próze pro dospělé, kde upozorňuje čtenáře na témata, na která by raději nemysleli nebo na která je ani nenapadlo myslet. Diane Broeckhoven to navíc činí nekomplikovaným stylem, přístupným v podstatě každému. Že je po takové četbě poptávka, dokazují mimo jiné tisíce prodaných výtisků a rychlost, s jakou byla prodána překladová práva do dalších zemí. Zda má ale Ještě jeden den s panem Julem kromě schopnosti oslovit (a dojmout) rozsáhlé publikum také trvalé literární kvality, není teď ještě možné posoudit.