Nedokázal přesně říct, proč mu byl ten pták v odtokovém žlabu na ulici tak nápadný, pohledu na mrtvá zvířata už přece v této zemi, kde lidé odjakživa smrt jaksi shovívavě přehlížejí, zato tím vroucněji ji umějí slavit, úplně přivykl. Každý pátek cestou na svůj víkendový dům musel jet po calzada Ermita Iztapalapa a pak ještě po federální silnici México – Pueblo, projížděl kolem periferních sídlišť vyhřezlých přes okraj městské zástavby, kolem jednotvárných betonových kolosů, dílen sestávajících často jen z nejobyčejnějších kusů vlnitého plechu a prkenné boudy, kolem načerno zbudovaných staveb z pokradených cihel; tam, v úzkých, prašných uličkách, kde jako nakažlivý virus prosperovala kriminalita, vídal u silnice ležet desítky zdechlých, vyhladovělých psisek, nafouklých nebo rozsekaných zobáky nestoudných ptáků, kteří si při hledání potravy troufali stále hlouběji do města (ten pohled završoval jeho pracovně nabitý týden, většinou plný stresu a potíží s neschopnými nebo neochotnými spolupracovníky a s úředníky očekávajícími úplatky; pohled, který si při návratu z víkendového odpočinku chtěl ušetřit, a proto se vracel domů vždycky až pozdě večer, když výhled na temnou čtvrť, většinou bez elektřiny nebo jen nedostatečně elektrifikovanou, zakryla noc); na štěrkovém pásu vedle silnice ležel každých pár metrů mrtvý pes, někdy i kočka nebo jiné už neidentifikovatelné zvíře, a když si pomyslel, s jak otupělými, horečnatými pohledy se ta stvoření ploužila po ulicích, kdy na nohou je drželo jen přání najít něco poživatelného k snědku, i kdyby jen papír, který by se dal lačně olízat; a jak ta zvířata z ničeho nic, bez ohledu na provoz, přecházela z jedné strany silnice na druhou, už se nedivil té spoustě přejetých psů, jejich počet musel jít v téhle zemi do tisíců; ať přišel kamkoli, všude se v příkopech povalovala mrtvá zvířata, podél meziměstských silnic to jenom bývala zvířata jiná, větší, kozy, ovce, osli, vzpomněl si i na nafouklou zdechlinu koně, na níž posedávali černí ptáci se zahnutými zobáky a ryli jimi v prázdných očních důlcích, po těle koně se míhaly krysy a trhaly na cáry kůži a tkáň, a také si vzpomněl na dva psy, co se rvali o kousek červeného masa; teď viděl ve žlabu na ulici ležet obyčejného ptáka – a zrovna ten zcela upoutal jeho pozornost.

Sestoupil z chodníku a botou mrtvé zvíře odstrčil. Ve zvířatech se moc nevyznal a v ptácích už vůbec ne. Na holuba mu pták rozhodně připadal příliš malý; nejspíš patřil k onomu druhu ptáků, kteří obývali v celých hejnech stromy v parku a večer co večer vyzpěvovali svůj hlasitý nářek, jako kdyby jím chtěli přehlušit hluk města. A neviděl na ptákovi žádné poranění. Ten pták tam jen tak ležel, zobák a oči dokořán, jako by ho někdo zardousil. Peří měl načepýřené a téměř neumazané: Takže ten pták tu nemohl ležet dlouho. Zašoupl zvíře nohou pod auto, tak daleko, aby je už nebylo vidět. Pak šel dál.

Dole na křižovatce ulic Balderas a Independencia potkal Guillerma, právě se snažil nacpat si do pusy quesadillu a neupatlat se při tom.
„Algo nuevo?“
Guillerma se člověk mohl zeptat na cokoli, vždycky měl nejnovější informace a ochotně je předával dál.
Všecko při starém. Peso padá, nezaměstnanost stoupá. Jinak se máme dobře, pokud se dá věřit tomu, co říká señor presidente.
„Nada extraordinario?“
„A qué te refieres?“
Žádná katastrofa? Žádné zemětřesení? A dokonce ani žádná chemická nehoda?
Guillermo zvedl hlavu a zadíval se na něho, rty měl červené, umazané salsou.
Co to s tebou dneska je?
Nic, vůbec nic. Jen jsem se tak zeptal.
Guillermo něco tajil. Tím si byl naprosto jistý.
Poté, co se rozloučili, se ještě jednou otočil. Guillermo právě zmizel v davu ve vstupu do metra.
Na rohu ulic Balderas a Victoria uslyšel cosi zvonit. Instinktivně se zastavil, právě včas, jinak by ho byl cyklista balancující ulicí s nejméně dvoumetrovým štosem časopisů na nosiči srazil, cyklista se kymácel ulicí dál a křičel cosi, v tom hluku nebylo rozumět, co. Vzápětí se vzpamatoval.
Párkrát se zhluboka nadechl, počkal, až mu přestane bušit ve spáncích, a vydal se dolů do La Habana.

Enrique už čekal. Znali se déle než dvacet let, přesto dosud nikdy nebyl u Enriqua doma; nevěděl ani, kde bydlí, znal jenom jeho telefonní číslo a číslo poštovní přihrádky. Šuškalo se, že bydlí v rezidenční čtvrti Lomas, byly to ale jenom dohady, řeči, možná je vypustil do oběhu sám Enrique, bylo to stejně neurčité jako jeho historky s ženami i všechno ostatní, co se o něm povídalo. „Siéntate!“
Enrique masitou rukou přivolal číšnici a objednal dvě moka.
Pokud se chtěl někdo s Enriquem setkat, stačilo zajít do některé z hospod, ve kterých, jak se zdálo, trávil většinu svého života; bylo jenom potřeba vědět, kde se kdy vyskytuje: v pondělí například snídával s redaktory a vydavateli v Casa de los Azulejos, v úterý odpoledne a večer ho bylo možné najít v Café der Librería Gandhi ve čtvrti Coyoacán (tam ovšem hrál šachy a jen nerad se nechával rušit), ve středu večer střídal cantiny jižně od Zócala, čtvrtky trávíval mimo jiné v La Habana, v pátek ho bylo možné zastihnout v El Parnasu při četbě nebo v rozhovoru s některým z mladých autorů, nebo s ctitelkami, jejichž projevy uznání přijímal mezi capuccinem a zběžným pročítáním nových knih, nebo také před kavárnou Jarocho, kde usrkával tamní specialitu a klábosil s majitelem, a v sobotu býval v restauraci Cordóba, kde s kolegy spisovateli debatoval o textech, občas se zasloužil o něčí pád, intrikoval a chystal další revoluci.

Musíme něco podniknout, začal, v žádném případě nesmíme mlčet!
„A qué te refieres?“
Zatím jde o to, abychom se vyjádřili, přiměřeně naší novinářské a spisovatelské profesi. Napadla mě rezoluce, mohli bychom ji zveřejnit v nedělních vydáních. Připravil jsem už i její text. „Escucha!“
Že podepsaní by rádi vyjádřili své znepokojení nad nejnovějším vývojem dole v Chiapas; že nejde o to, jestli; že nelze připustit, aby; že žádáme vládu, jmenovitě prezidenta, aby co nejrychleji; že zvažujeme další formy protestu, pokud se brzy; že podepsaní však i nadále věří –
Enrique se zarazil.
Poslyš, vnímáš ty mě vůbec?
Viděl jsem mrtvého ptáka, cestou sem, ve žlabu na ulici.
Mrtvého ptáka!
Enrique uhodil pravou dlaní do stolu, až šálky zadrnčely, a naprosto konsternován do něho zabodl pohled.
Tak celý svět je pobouřen, že náš prezident a jeho zkorumpovaní ministři nejenom kryjí, ale dokonce i veřejně schvalují způsoby, jak si počíná armáda, a ty tu blábolíš něco o mrtvým ptákovi!
Ten pták neměl žádné poranění.
Ty ses asi úplně pomát?
Zahynul teprve nedávno. Vypadal, jako kdyby ho někdo zardousil.
Štípni mě, pojď sem, štípni mě! – Enrique si ukazováčkem ťukal do pravé tváře. –
Prosím tě, štípni mě, to se mi snad jen zdá, ať se proberu.
Ty to nechápeš. Ten pták měl ještě žít, možná měl vyvést mladé, nebo si hledal samičku, ale něco mu v tom nějak zabránilo a to něco ho zabilo.
Enrique se s povzdechem zaklonil a opřel se o opěradlo židle.
Co je tohle za zemi, co je to za lidi! Ti si nic lepšího nezaslouží.
Přestaň na chvíli s tím patosem, Enrique! Objevil jsem něco, co mě zneklidňuje.
Že každý tvor jednou zemře?
Nesměj se tomu!
Že nějaký výrostek nechal někde na ulici ležet výsledek svojí zkoušky odvahy nebo agresivity?
Nezesměšňuj to!
Nějaká neobyčejně citlivá básnická dušička najednou už nesnese pohled na mrtvé zvířátko?
Ty mi nerozumíš.
Moc rád bych ti rozuměl, já se – Enrique se předklonil – dokonce upřímně snažím tě pochopit, ale – Enrique hodil na stůl mezi ně papír s rezolucí – existují věci, které mi dělají větší starosti – Enrique bubnoval pravým ukazováčkem do papíru na stole – než nějaký mrtvý pták spadlý z nebe!
Vyčerpaně mlčeli. Číšnice s obavami pokukovala k jejich stolu, a jakmile si všimla, že její pohled postřehli, rychle otočila hlavu jinam.
Enrique učinil druhý pokus.
A – tu rezoluci – podepíšeš?
Já –
Tak tedy dobře. Promiň, že jsem tě zásahem vojska na jihu země obtěžoval, nemohl jsem ale tušit, že jsem měl sepsat spíš protestní nótu proti úhynu ptáků v Mexiku. Přestaň už s tím svým cynismem! Já to podepíšu, jsem jenom trochu zmatený. Zmatený je na tvůj stav ještě hodně mírné slovo. No, asi zrovna nemáš svůj den, amigo.

Enrique vzal papír, založil ho do desek, desky zastrčil do aktovky a zavolal číšnici.
„Yo pago!“
Když Enrique nasadil tenhle tón, nestrpěl odmlouvání. Položil na šálek bankovku a zvedl se.
Musím jít, mám ještě práci.
U vedlejšího stolu se ještě jednou otočil a ušklíbl se.
Neber to tak tragicky, amigo. A na pohřební výdaje s tím tvým ptákem ti samozřejmě přispěju.

Když usrkl z šálku, byla už káva studená. Mávl na číšnici, uvědomil si, že Enrique už zaplatil, vstal, naznačil zmatené servírce, která na jeho pokyn už zareagovala, aby se vrátila k baru, a co nejrychleji odešel. Tady se teď delší dobu nebude smět ukázat.

Nenáviděl na Enriquovi ten jeho cynismus a neochotu vnímat problémy a zájmy druhých, pokud to nebyly zároveň i problémy a témata jeho. Ale takhle rozčíleného ho nezažil ještě nikdy. Enrique určitě něco ví.

Chvíli se bezcílně toulal po okolí, bezmyšlenkovitě listoval v knihách u stánků před knihovnou, na náměstí Plaza Ciudadela sledoval, jak si kluci hrají s míčem, u obchodu se stříbrem mávl na prodavače pomerančové šťávy, u stánku s novinami postával tak dlouho, než ho zahnal prodavačův pohled, až se najednou ocitl nedaleko místa, kde ležel ten pták. Bez rozmýšlení šel blíž. Auto, pod které ptáka odšoupl, bylo pryč; na jeho místě stála limuzína, doširoka rozkročená, stříbřitě lesklá a hlídal ji muž v livreji, znuděně se opíral o kapotu a čistil si nehty.

Zaváhal a rozhlédl se. Nikdo si ho nevšímal. Lidé tu měli v hlavě jiné věci než mrtvé ptáky.
Sehnul se a zapátral očima pod vozem.
Malý šedý raneček peří tam pořád ještě ležel, byl jen trochu pocuchanější a špinavější.
„Qué está haciendo aquí?“
Člověk v livreji stál nad ním, rozkročený, velký a podezřívavý.

Slyšel se, jak povídá cosi o ztraceném klíči, nejspíš někde v těchto místech, z výrazu mužovy tváře pochopil, že mu nevěří ani slovo, a tak raději zmizel. Potřeboval někoho, komu by mohl o tom ptáku vyprávět, kdo by se mu hned nevysmál nebo ho neprohlásil za blázna. Po delším přemýšlení ho napadla Clara, pracovala u Excelsioru, kousek odtud. Clara bude mít pochopení.

Když vešel k ní do kanceláře, bylo mu okamžitě jasné, že nebude. Ale na odchod bylo pozdě, Clara už si ho všimla.
Kde ty se tu bereš? krákla přes celou místnost. Cítil, jak ho zaregistrovaly desítky pohledů.
Mohli bychom si spolu někde o samotě popovídat? zašeptal, už těsně u jejího stolu.
Dneska? Teď? Copak nevidíš, co se tu děje?
Viděl jsem na ulici hned tady za rohem ve žlabu mrtvého ptáka, byl –
Přeskočilo ti? S žádnýma ptákovinama na mě nechoď!
Její prsty poletovaly po klávesnici jako roj včel. S nikým dnes nebyla řeč.
Vždycky se objevíš, jenom když máš nějakej problém! – Ani nezvedla oči od klávesnice.
Já problém nemám. Ale možná máme problém my všichni.
Kvůli mrtvýmu ptákovi?
On ten pták možná nezahynul úplně přirozenou smrtí.
To není v týhle zemi nic divnýho. Takže o co ti jde?
Já –
Posadil se na židli u jejího psacího stolu, a až když vykřikla, uvědomil si, že si sedl na stoh papírů, na němž leželo navíc i několik disket.

Vyskočil a všechno srovnal, jak nejlépe uměl; podívat se jí do tváře se ale neodvážil. Zřejmě dnes opravdu nemám svůj den, řekl, spíš k sobě. „Hasta luego!“ a vypadl ven. Venku si uvědomil, že ho pálí v očích a v nose, cítil hořkost na rtech a na jazyku a nemohl se jí zbavit, kýchl, několikrát, vysmrkal se, na kapesníku byly červené skvrny. Poprvé po mnoha letech krvácel z nosu.

U dalšího novinového stánku si koupil noviny La Jornada. Prodavač mu připadal unavený.
„Novedades?“
Muž vzal noviny a podal mu je.
Ne, myslím, jestli je skutečně něco nového?
Všecko tam máte napsaný, odpověděl prodavač a začal urovnávat časopisy na pravé straně stánku.
Myslím něco aktuálního, co ještě –
Nechal toho. Prodavačova záda mu nijak nedávala najevo, že by se s ním hodlala bavit.

Zahnul na Avenida Juárez. Na oknech jedné banky byl nasprejovaný nápis: AQUÍ SE ROBAN TUS $, velkými černými písmeny, TADY TĚ OBEROU O TVOJE PENÍZE. Naproti pod stromy stálo pořád ještě stanové město, skryté za transparenty s hesly a plakáty s nakreslenými puškami, srpy a kladivy, zaťatými pěstmi a s portréty Emiliana Zapaty. Přestože nebylo moc horko a slunce od rána ještě neproniklo šedě zataženou oblohou, zatoužil náhle po klidu a stínu, po zeleni a po vůni země.

Přešel k parku Alameda – tam jsou fontány, stánky s tacos, se zmrzlinou a s ovocem, bývají tam kouzelníci, kazatelé, žongléři a zamilovaní, pod stromy dovádějí děti a ve stínu pospávají dělníci. Dnes je obyčejný pracovní den, navíc žádné krásné počasí, jistě tam najde nějakou osamocenou volnou lavičku a bude si moci trochu oddechnout.

U stánku si koupil pohár s ovocem. Hned uviděl lavičku, která se mu zamlouvala – stranou od tryskajících fontán, kde bylo vždycky nejvíc rušno, zamířil k ní, honem, aby mu ji někdo v poslední chvíli nevyfoukl před nosem, když vtom upoutal jeho pohled parkový hlídač, právě nametal na lopatu listí s všelijakými odpadky, mezi nimiž rozeznal i maličký raneček peří.

Vrhl se k hlídači, vyškubl mu smeták a rozprostřel smetí po zemi.
Uprostřed, s peřím slepeným smetím a prachem, ležel malý šedý ptáček.
„Está loco?“ Muž natáhl ruku po smetáku. „Dámelo!“
Místo odpovědi si dřepl a podrobně si prohlížel ptáka. Ležel tam se zobákem a očima otevřenýma, jako kdyby jej někdo zardousil. Nebylo vidět žádné poranění.
Kolik mrtvých ptáků jste už dnes smetl?
„No sé. Takový věci nesleduju.“
„Tres? Cinco? Diez?“
No sé.
„Veinte? Más?“
Ya le dije: no sé.
Musíte přece vědět, co na tu lopatu nametáte!
Nic nemusím. A už mi dejte pokoj!
Es importante, señor, muy importante. Nevzpomenete si, kolik –
Ňáký určitě.
Ňáký? Víc než jindy?
Těžko říct.
Určitě víc než jindy?
Co jste zač? Od policie? Od úřadů?
Ne, ani to, ani to. Jenom mě zajímá, jestli –
Kontrolujete mě?!
Ne, to je omyl, já chci jenom –
Nic neřeknu.
Prosím vás, señore!
Jděte pryč!
Věřte mi, señore!
Zmizte, než – !

Muž křičel. Nemělo smysl ho dál přemlouvat. Kromě toho už vzbudili všude kolem pozornost, odevšad na ně pokukovaly nějaké oči.
Vrátil hlídači smeták. Ten člověk se očividně něčeho bál.
Když se probudil, bylo ještě víc zataženo. I stromy a živé ploty vypadaly v tom mléčně nažloutlém světle jako nemocné.
Zmateně se rozhlížel. Až pozvolna si postupně začal vybavovat poslední hodiny.
Clařiny prsty těkající po klávesnici; Guillermova červeně ulepená pusa od salsy; masitý prst ťukající na Enriquovu tvář; záda prodavače novin; hlídač v parku, jak mu vytrhl smeták.
Pták ve žlabu.

Podíval se na hodinky. Spal určitě nejméně hodinu. Vedle něho na lavičce stál ještě netknutý pohár s ovocem, vedle ležely noviny, část se jich svezla na zem a rozevřela se. Na fotografii tam byla skupina mužů v černých kuklách, s rukama zaťatýma v pěst, nad hlavou mávali puškami.

Zvedl se. Pořád ještě trochu otupělý posbíral noviny, vzal si ovoce a vydal se na cestu (kam, to ještě nevěděl, ale někdo už ho napadne), když vtom si všiml, že po štěrkové cestě přichází El Loco, blázen. Ve fantaskním kostýmu – červený přehoz, jiskřivé brnění, kožené sandály a pestrobarevné ozdoby z peří – vypadal, jako by utekl z natáčení nějakého céčkového hollywoodského kýče nebo nemožné telenovely, jaké už po léta zamořují televizi; u turistů ale měl úspěch, což znamená, že ze svých pouličních vystoupení si mohl docela dobře žít. El Loco si to namířil rovnou k němu.
Kaj se, můj synu, neboť nadešel konec světa!
Nikdy nepochopil, jak se tento muž, který se přistěhoval do města odkudsi ze severu, evidentně velmi inteligentní, bývalý právník, s nezanedbatelným majetkem, dostal k takové chaotické směsici křesťanské hysterie s koncem světa a aztéckého šamanismu. Každopádně měl El Loco dokonale vyvinutý smysl pro to, jaký rejstřík u koho použít.
A když otevřel šestou pečeť, nastalo veliké zemětřesení, slunce zčernalo jako žíněný pytel, měsíc byl celý jako krev a nebeské hvězdy padaly na zem¹.
El Loco stál před ním, s pravicí vztyčenou k nebi, jako by ho zapřísahal.
Neboť přišel ten veliký den jeho hněvu, a kdo může obstát?
„Qué ha pasado, Loco?“
„Les ho visto.“
„A quién? Qué?“
Las estrellas. Hvězdy padají z nebe na zem!
Co to povídáš?
Na vlastní oči jsem je viděl. V hejnech sem přibyly a na naše město padaly.
V hejnech?
Leží všude, rozbité. Jen se podívej kolem. Leží na ulicích, na náměstích, dokonce i tady v parku, všude je najdeš.

Myslíš ty malé šedé ptáčky?
El Loco na něho soucitně pohlédl.
Ty malověrný! To hvězdy nebeské jsou! Den posledního soudu nadešel!
Takže je to pravda. To je katastrofa.
Náhle byl naprosto svěží. Musí uvědomit noviny!
Vtiskl El Locovi do ruky pohár s ovocem a chtěl vyběhnout, blázen ho ale pevně chytil za paži.
Peso, amigo, peso na poslední hodiny života.

Vyhrabal v kapse u kalhot pár drobných a vtiskl je do napřažené ruky. Pak vyběhl. K Excelsioru! Clara musí mít to privilegium, že se to dozví jako první, pak teprve půjde do ostatních redakcí. Už viděl titulní stránky zítřejších vydání: tučným písmem CONTAMINATIÓN! a PTÁCI PADAJÍ Z NEBE!, pod tím fotografie mrtvých ptáků v odtokových žlabech, mrtvých ptáků v parku, mrtvých ptáků na terasách a střechách, letecký snímek města rdoušeného smogem, v článku otázku jak to, že vláda opět selhala, že nevydala žádné varování, nepřijala žádná ochranná opatření, namísto toho samá dementi, kdy už se konečně páni ministři naučí rozpoznávat znamení doby?, a také informace o tom, že mrtvým ptákům by nikdo nevěnoval pozornost, kdyby –
Vždyť svědek je blázen!

Zarazil se. Nikdo mu neuvěří. El Loco jako hodnověrný zdroj, to by byl vtip dne. Pohlédl na druhou stranu k Torre Latinoamericana. Ačkoli byla blízko, špičku věže odtud téměř nebylo vidět.

Jako by dostal nějaký nevyslovený, jenom jím zachycený příkaz, jehož neuposlechnout nebylo možné, on ani na nic takového nepomýšlel, vydal se přímou cestou k věži, zakoupil si vstupenku a nastoupil do výtahu. Nevzpomínal si, kdy byl na vyhlídkové terase naposled, rozhodně to musely být roky, ne-li desítky let.

Muž obsluhující výtah seděl na sedátku vedle dveří, přikrčený, drobný, s hlavou na stranu, bez sebemenšího náznaku důstojnosti nebo hrdosti, jakou byl zvyklý vídat u policistů, vojáků nebo stráží, jichž desetitisíce kontrolovaly město; stáli před každou bankou, se samopalem přes rameno, nebo si s ním bezmyšlenkovitě pohrávali, byli u každého vstupu do metra i do muzea, na křižovatkách, u klenotnictví, před veřejnými budovami – tenhle muž tu ale seděl, neviditelný, loket opřený o stehno, pravou rukou mačkal tlačítka pater, pohyboval pákou při rozjíždění a brzdění výtahu a pokaždé, když někdo nastoupil nebo vystupoval, cosi zamumlal, aniž při tom zvedl hlavu nebo jakkoliv pohnul tělem, takže mu nikdy nebylo vidět do tváře. Teprve úplně nahoře, v posledním patře, pozvedl muž hlavu a pohlédl na něho slepýma očima.

Sotva vyšel ven na terasu, zděšeně ustoupil nazpátek. Přikrývka z mraků visela nad městem tak hluboko, že měl dojem, že na ně pouhýma rukama dosáhne. Dole, nebo přesněji u jeho nohou, se honila ulicemi pošmourná, červenohnědá vrstva smogu a zachycovala se mezi výškovými budovami v Zona Rosa. Vrchol Ajusca ani dalších hor vůbec nebylo vidět. Na jižní straně věže, kolem ní a pak směrem na sever se táhla Avenida Lázaro Cárdenas, po níž se plazily vpřed kolony aut, zastavovaly se, na křižovatkách se zamotávaly a zase rozmotávaly a plazily se dál, had avenidy se táhl mořem domů kupředu a o pár ulic dál se jeho stopa ztrácela v mlze. Tam někde dole všichni seděli a ne a ne toho nechat: Clara právě bušila do počítače svá poselství o novém, prostém životě, Guillermo popíjel svou desátou tequilu v nějaké cantině, kterou neměl v úmyslu opustit před půlnocí, Enrique se dohadoval o podpisy pod rezoluci, která nic neovlivní, a už vůbec ne nějakou revoluci, a El Loco s úšklebkem přepočítával svůj dosavadní výdělek na poslední hodiny života. Zvedl hlavu. Kdyby linka, kterou tvořila ulice Madero od Torre Latinoamericana k Zócalu, pokračovala dál, musel by v dálce rozeznat letištní věž. Avšak místo ní bylo vidět jen mlhový příkrov, jímž se právě prodíral matně se lesknoucí trup nějakého letadla, opsalo prudce stoupající oblouk a hned nato je pohltilo mračno nad ním.

A široko daleko ani jediný pták.

Když odcházel z věže, dal si pozor, aby se nepodíval na svůj zrcadlový obraz ve výloze vedle vstupu, viděl jen muže u přepážky, jak se vyklání z okénka, slyšel, jak se ho ptá, co se děje, a svůj vlastní hlas odpovědět: Nic!, to už ale stál na posledním schodu a řítil se do vřavy ulice zvolna se potápějící do tmy. Vůbec nic!
 

1 Zjevení Janovo 6,12–17 (i dále) ^zpět