Jeden takový oddíl Kurdové obklíčili. Veliteli, nějakému Ivanovovi, který se dlouho bránil se šavlí v ruce, usekli hlavu a dali ji dětem na hraní.

A děti si s ní hrály tři neděle.

Tak to dělal kurdský národ. A ten ruský poslal na Kurdy trestné komando a hlavy zabitých nechal vykoupit dobytkem a vydrancoval vesnice viníků a i několik dalších, nevinných.

Moji známí mi vyprávěli, že když naši vtrhli do vesnic, pomazávaly si ženy tváře, prsa a tělo od pasu do kolen výkaly, aby se vyhnuly znásilnění. Vojáci je otřeli hadry a znásilňovali.

Svolal jsem posádku na schůzi za město a požadoval, aby pogrom principiálně odsoudili, ale abych řekl pravdu, ničeho jsem nedosáhl.

Dav mě stále přerušoval: „Tady vždycky žila jen zvířata, takže když nás sem přivezli, stala se z nás taky zvířata. Proč tu trčíme?“

Říkal jsem jim, že tu nebudou dlouho – ale krev, kterou tu prolili, neodteče jen tak, a cesta domů proto bude velice náročná.

A kdo je vinen? Vinni jsou ti, kdo je sem přivedli, a už polozapomenutý, ale nevykoupený zločin války.

Prošel jsem se po městě. Na rohu si hraje několik vojáků, čutají si kočkou, která má na ocase přivázanou plechovku od petroleje.

Dlouhý řetěz Kurdů sedí na bobku a čeká na našeho lékaře. Ženské chodí po městě málo. Tváře nemají zakryté. Procházejí se tu urostlí a strojní Kurdové, krasavci v turbanech obtočených na špičatých čapkách se střapečkem. Košile mají přepásány širokým pásem z dlouhatánského kusu látky.

A všude kolem spoušť. Na zemi se válejí nějaké mastné hadry, kterých se asi drancovači štítili. Na ulici sedí malý kurdský chlapeček a zpívá si:

Bojím se, bojím, noc je dnes tmavá,
pojď se mnou kousek, Maruško plavá.

Na bílém světle umírá člověk, krčí se a svíjí – jeho obnažená záda a lopatky vypadají hrozivě. Kolemjdoucí ho překračují.

V noci jsem poslal Taskovi panický telegram: „Obhlédl jsem oblasti Kurdistánu. Ve jménu revoluce a lásky k lidem žádám odchod vojsk.“

Ten telegram se mu moc nelíbil: vždyť žádat odchod vojsk ve jménu revoluce a lásky k lidem je naivní a směšné. Ale měl jsem pravdu.

Vojska odcházela tak jako tak, jejich pobyt v Kurdistánu už byl zbytečný. Je lepší armádu odvést než udělat to, co udělali: nutit vojska utíkat, a navíc zahodit zásoby.

Nechci teď vypadat chytřejší než jsem, proto prostě řeknu, co si myslím.

V politice jsme zbytečně chytří a dalekozrací. Kdybychom se snažili být zodpovědní za jednotlivé události, z nichž se historie skládá, místo abychom se snažili dělat historii samu, možná by to všechno nedopadlo tak směšně.

Není třeba snažit se dělat historii, ale biografii.

Vyjel jsem ze Soložbulaku a po břehu potoka jsem jel do Afanu.

Po cestě jsem viděl stále to samé: zničené vesnice a mrtvé lidi. Napočítal jsem jich celkem osm.

Za svůj život jsem viděl hodně mrtvol, ale tyhle mě ohromily svým obyčejným, každodenním vzhledem. Ty přece nezabili ve válce. Zabili je jako psy, když zkoušeli pušku.

Šofér opatrně řídil auto a chvílemi vykřikoval: „Hele, asi mrtvej mezek – ne, zase je to člověk.“ Bylo mu těžko, měl šoférské nervy. Šoféři jsou nervní lidé.

Potom jsem uviděl ještě tři mrtvoly, ale ty už byly položené nohama k sobě podle kurdského zvyku dělat z mrtvol dekorace kolem cest, který od nich kdosi přejal. Na tváři jednoho mrtvého seděla naježená kočka a nešikovně rvala svou malou tlamou jeho tváře…

A předjeli jsme dělostřelectvo, horskou baterii, která šla ze Soložbulaku na střídání. Silné muly nesly dobře složenou baterii. Ze všech koutů tohoto nákladu trčí kurdské nářadí a hadříky – kořist soložbulackého pogromu.

Tak jsem projel kolem baterie a prohlížel si vojska, jež mi byla svěřena.

Přijel jsem do Afanu.

Úzká horská průrva se trochu rozšiřovala. Dvě jurty, tři boudy, zemljanky, říčka a stádo rezavých beranů. Kolem dokola holé hory. A za horami Kurdové.

Na kraji hory stála naše strážnice.

Promluvil jsem si s velitelem pluku. Pokud si vzpomínám, vojáci si ho velmi vážili. Řekl mi, že kvůli zostřenému nepřátelství s Kurdy upálili vojáci, nebo část vojáků, tři z nich, nevím, zda zaživa či už mrtvé. Byli to pokojní dělníci místní zemědělské stanice. A proto se teď Kurdů bojí ještě víc.

Mimochodem, část pluku hlasovala pro esery, druhá pro bolševiky, na poměr hlasů si nevzpomínám.

Šel jsem k pluku a vojákům řekl: „Soudruzi, když jsem k vám jel, viděl jsem cestou osm mrtvol. Proč ty lidi zabíjíte?“ Někdo mi odpověděl: „Blbě jsi počítal, je jich tam víc.“