Ve čtyřech na sebe navazujících krátkých prózách odhaluje Jürg Amann (1947) vývoj vztahu syna k matce. V každé z nich zachycuje z perspektivy syna důležitý životní mezník.

V první s názvem „Cesta“ odjíždí matka s malým synem do nejjižnějšího cípu Švýcarska, do italského Caneggia, aby poznali domov a příbuzné jejího nedávno zesnulého otce, který si její matku nikdy nevzal a svou rodinu prakticky celý život tajil. Již jednou se pokusila babička představit svou dceru italským příbuzným, byla však odmítnuta, ještě než vstoupila do jejich domu. I tentokrát uzavřenost otcovy sestry nechává matku pocítit, co to znamená, být nemanželská a nechtěná. S dopisem v ruce, jediným písemným dokladem otcovství, je vykázána ze dveří.

Druhá část „Nokturno“ se odehrává po nocích, ve kterých dorůstající syn nemůže ze strachu ze tmy a zvuků linoucích se z okolních místností usnout. Pronásledují ho obavy z matčiných výhrůžek, zároveň se stává svědkem jejích záchvatů deprese, pokusů o sebevraždu a útěků z domu. Sice se vždy vrátila zpět, ale již tehdy věděl, že jednou odejde, navždy.

Zatímco v kapitole „Nokturno“ je matka silná, v představách syna dokonce ohrožující jeho život, v následující části „Zabít matku“, která dala název celé knize, se rozložení sil vymění a dospělý syn se o svou matku musí postarat. Když od ní jednoho dne odchází, poprosí ho, aby ji zabil. Přestože si s touto představou v myšlenkách pohrává, k vraždě nedojde. Neschopen její přání splnit, vypraví se s ní do hor, do míst, kam jezdíval její manžel. Řídký vzduch a náročnost výletu ji ale vyčerpá téměř k smrti a syn ji musí v náručí odnést. Tento motiv, stejně jako strach z matčiny děsivé síly nebo konečná výměna rolí, připomínají Kafkův Ortel, na rozdíl od Kafky však matka o svou ztracenou pozici nesoupeří, svůj boj o život vlastně vzdala už dávno předtím. V poslední části nazvané „Rekviem“ matka před zraky svého syna umírá.

Ať už stojí u hrobu svého otce nebo rozmačkává obtížný hmyz, ve všech čtyřech částech zprostředkovává postava matky blízkost smrti, jež vrcholí, když sama zemře. „Zabít matku“ je intimní zpověď syna o pochopení, lásce a snaze se s odchodem matky vyrovnat. Především poslední kapitola líčí bolestnou trapnost neschopnosti pochopit, nebo se alespoň přiblížit smrti milovaného člověka. Pokouší se tak zachytit alespoň poslední slova, nepatrné pohyby, dech, zbytky toho, co by vypovídalo o životě. Jako nikdy nekončící zemětřesení vyvolává její smrt pocity pochybností a tísně. Přesto na konci volí vypravěč smírný tón: „O tom všem jsme mluvili. O životě. Jak přišel, míjel, jak pominul.“

Jürg Amann volí kompozici textů, které odpovídají útržkovitosti vzpomínek, tyto pak rozpracovává detailněji, a přestože na sebe časově přímo nenavazují, vzniká tak dostatečně soudržná skladba o čtyřech větách. Jakkoli závažné a bolestné je téma ztráty rodičů, Amann ho pojímá citlivě a dojemně, ovšem bez patosu či přílišné sentimentality. Snad jen latinské nadpisy, odkazující na Ježíšova slova na kříži, vyznívají v kontextu stylu celého díla poněkud nadneseně. Ale vzhledem k tomu, že vztah syna a matky patří ke klasickým literárním tématům, je i toto řešení přijatelné, přestože odklání pozornost od zcela intimního prožitku.

Kniha Zabít matku vyšla v nakladatelství Haymon-Verlag v roce 2003, rok po smrti Amannovy matky, které je věnována. Do češtiny ji přeložila Alena Nováková a v roce 2009 ji vydalo nakladatelství Archa. Touto knihou navázal švýcarský autor na svá předchozí díla, v nichž se často zabýval právě rodinnými vztahy.