Zářivá světla Las Vegas a Monte Carla. Mačo týpci a metrosexuálové obklopeni houfem krásných, příjemných a dokonale učesaných žen, oblečeni do značkového zboží. Rozlévá se Dom Perignon. Smyslné rty se dotýkají sklenic, pak se roztahují do šťastných úsměvů a ukazují sněhobílé zuby. Bohatství, lesk a luxus.

Neznám taková místa. Chodil jsem do pajzlů páchnoucích zatuchlým kouřem, ve kterých se mísil zvuk poker-přístroje, hlášek elektronické rulety a hudby z rádia. Věřil jsem zero sérii a rukama mi procházely desítky tisíc eur. Kdybych měl víc peněz, víc bych sázel. V každé takové díře jsem potkával pořád stejné lidi. Partička točící se od herny k herně jako kulička na ruletě. Na takových místech se říkávalo, že neznámý tvůrce rulety brzy po svém vynálezu spáchal sebevraždu.

Ale to není pravda.

...Ruleta vznikla na území Blízkého východu. Vymysleli ji Arabové a zprvu na ní bylo 36 zvířat. Později je francouzský fyzik a historik Blaise Pascal nahradil čísly. On je považován za tvůrce rulety, jakou známe dnes (a nezabil se). I tři sta let po jeho smrti je ruleta jedna z nejpopulárnějších hazardních her...

Nejhorší věc, která se vám může stát na začátku hráčské kariéry, je výhra. Když člověk vyrazí do herny poprvé a všechno prohraje... a totéž se mu přihodí podruhé... potřetí, popáté, posedmnácté, závislost mu rozhodně nehrozí. Přijde vám divné, že člověk vejde do herny posedmnácté, když předtím vždycky všechno prohrál? Hm...

Výhra je nejhorší věc i později. Každá výhra totiž vede k bezpočtu proher. Čím větší výhra, tím horší je prohra, která poté následuje. Představte si duši člověka schopného prohrát všechno, co má, třicetpětkrát za sebou, a přesto stejné dveře otevře pošestatřicáté. Jak asi vypadá něčí charakter po řadě třiceti pěti proher?

* * *

„Půjčíš mi do večera sto éček?“ zeptal jsem se Žiky, i když jsem mu už dlužil tři stovky.

„Jo.“

„Večer ti je vrátím, čekám nějaký peníze z Černý Hory...“

„V pohodě.“

-----

Sednul jsem si za elektronickou ruletu a vsadil tisíc dinárů. Na zero sérii. Výhra. Kolo se zase roztočilo. Trefa. Zvětšuji vklad a další výhra. Zero série padá jako šílená a já vyhrávám závratně vysoké částky. Dva tisíce, pět tisíc, deset tisíc, padesát tři tisíc, sto padesát osm tisíc podělaných dinárů... Neměl bych přestat? To přece stačí! Kolo se točí a vysává mi mozek. Nemám čas si to promyslet. Jen co se kouknu na výhru napsanou na monitoru, začíná nová hra a já opět sázím. Výhra! Tak a dost! Ne, co si to takhle dát ještě jednou? Tak jo! Klap!!! Zase zero!? Teď už mě nic nezastaví. Daří se mi a vypadá to na dlouho. Bude ze mě pracháč! Už nebudu muset nic dělat! Zase zero! Johóóó, z tohohle se bude pěkně žít. Už mám na půlroční pobyt v Praze. Dobře, nevadí, minela, ale to se srovná. Už jede! Zero! Tohle je den velké série! Zase nic!? Sirotci. A teď? Zase sirotci. Co takhle na ně vsadit? Ale ne! Zero bude zase řádit. Další sirotci. To už mi dělá starosti. Tyhle peníze budou sotva stačit na Sofii. Snížím vklad. Sirotci! A teď čtyřiatřicítka, taky z té série. Sirotci, sirotci, sirotci, sirotci, sirotci! Devět posraných sirotků za sebou. Začínám hrát nekontrolovaně, do posledního dináru. Konec světa! Co teď? Nemám ani vindru! Neuvěřitelné! Prachy přece nemizí tak rychle! Vždyť jsem měl před chvílí ještě litr éček v kapse!?

Zůstávám, abych viděl, co padne teď, když jsem přestal hrát. Nula!? Vyletěl jsem z herny s vytřeštěnýma očima. Nemusel jsem se v davu strkat, lidé mi sami uhýbali. Z výšky mohl kdejaký pták vidět uličku, která se přede mnou rozevírala, jako bych byl Haile Selassie. Cestu domů nevnímám. Šeď lidí a aut v obou směrech. Odpolední hluk města mě nese do mé nory.

Vešel jsem do bytu a svalil se na postel. Nějakou dobu jsem ležel a mlčel a pak to se mnou zacloumalo. Vstal jsem, pustil cédéčko Pavla Aksentijeviće a začal balit joint. Zapálil jsem ho, stoupnul si k oknu a začal pozorovat venkovní nudu. Černý kocour Psycho se mi motal kolem nohou. Místnost se plnila starobylými církevními písněmi a já byl z toho naměkko. Kvůli stále ostřejším a agresivnějším zubům svědomí se mě zmocňoval strach, který se o několik minut později změnil v pravou paniku. Padnul jsem na kolena a začal tiše přeříkávat modlitbu Páně:

„Oče naš koji si na nebesima, da se sveti ime Tvoje, da dodje Carstvo Tvoje, da bude volja Tvoja i na zemlji kao što je na nebu; hleb naš nasušni daj nam dnes; i oprosti nam dugove naše kao što i mi praštamo dužnicima svojim; i ne uvedi nas vo iskušenije, no izbavi nas od zloga. Amin!“

A pak mnohem hlasitěji a rychleji:

„OčenaškojisinanebesimadasesvetiimeTvojedadodjeCarstvoTvojedabudevoljaTvojai nazemljikaoštojenanebuhlebnašnasušnidajnamdanasioprostinamdugovenašekaoštoimiopraštamo
dužnicimasvojimineuvedinasvoiskušenjenoizbavinasodzlo...“

Zopakoval jsem to desetkrát, ale pak začala moje koncentrace slábnout a s ní i kontakt s Bohem. Najednou jsem si všímal jazyka modlitby.

„No tak! Počkej!“ ozval se ve mně nějaký hlas a pustil se do vnitřního dialogu.

„Co je?“

„Víš, že jsi dvakrát použil cizí slova?“

„Jo, první spojení dažd nam dnes bylo ve staroslověnštině. Mám ho z Majakovského básně Oblak v kalhotách v překladu Bory Ćosiće. Druhé vo iskušenije zní jasně rusky.“

„Dažd? Cožpak to neznamená déšť?“

„Přesně tak, ale ve staré srbštině“, pokračoval jsem v testování znalostí získaných dávno na vysoké škole. „Dažd je ve staroslověnštině imperativ od slovesa dati. Staré slovanské slovo pro déšť bylo dăžd, pozdější vokalizací polohlásky se v srbštině vyvinulo v dažd, v ruštině v dožd, v bulharštině zůstal původní tvar...“

Náhle jsem přerušil dialog. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že jsem úplně zmagořil. Panika, která se mezitím zklidnila, znovu ovládla můj mozek. Zase jsem zaujal rádoby pobožnou pózu s úmyslem modlit se k Bohu, aby mě uchránil před pokušením, ale ozval se telefon. Melodie The Final Countdown přebíjela středověké církevní nápěvy, které duněly z mého přehrávače, vracela mě do reality a drtila ve mně vznešené pocity.

„Mluvím s Petarem Mihajlovićem?“ slyšel jsem mužský hlas.

„Ano.“

„Mám pro tebe nějaký peníze z Černý Hory. Přiď na autobusový nádraží...“

-----

Už posedmé za sebou padají sirotci a malá série. Takhle ještě dvě minuty a konec! Už nemám nic! A nikdo mi nebude chtít pomoct. Půjčky jsou utracené, lístky označené.

Polévá mě studený pot, je mi na blití. Zpocenou rukou mačkám knoflík a čekám další roztočení. Kulička divně hopsá, vyskakuje ze sedmnáctky a lepí se na nulu! Mou oblíbenou nulu! Mám pětinásobek mizerného vkladu!

Vyzařuje ze mě opravdická naděje.

„Miki!“ křiknu na zaměstnance herny.

„Hned sem u tebe!“

Objednávám malé presso s mlékem a minerálku. Odněkud vím, že tohle dlouho vydrží, že dnešek je jeden z těch velkých dnů.

Dragan Drobnjak (1976), básník a spisovatel. Vydal román To i ono a pivoňky (Ovo ono i božuri, 2001). Poezii a prózu publikuje v novinách, časopisech a sborníkách. Pracoval jako redaktor, novinář, komentátor, knihkupec, pekař, dělník v loděnicích a plážový prodavač. Žije na relaci Boka Kotorská-Bijeljina.