Erica Pedretti, švýcarská spisovatelka a výtvarnice, která pochází z Československa a z otcovy strany má švýcarské příbuzné, vydala svoji nejnovější knihu loni (2010) u příležitosti svých osmdesátých narozenin. Útlý vzpomínkový svazek fremd genug (Cizí víc než dost) si říká především o jednu charakteristiku: vyznačuje se křehkostí.

Působí tak hned na první pohled – tenká knížečka, sotva sedm desítek stran. Název na titulním listu (ne na obálce) je vysázen malými písmeny, prozaický text prokládán autorčinými kresbami (jednoduché tahy tužkou, symbolicky vizualizované vzpomínky, jež zmnožují význam slov). Křehký je jazyk, kterým Pedretti píše, žádné zaumné věty, jednoduše popisný styl, avšak působivě protkaný slovíčky švýcarského dialektu, jakým mluvila milovaná švýcarská babička, slovy, která uvízla v paměti. Křehké jsou vzpomínky, které na papíře ožívají, a v jejich světle i lidský život – vlastní život, za nímž se autorka ohlíží.

Jako malá absolvovala Erica Pedretti ve třicátých letech několik traumatizujících ozdravných pobytů po dětských domovech a sanatoriích, ke konci války nastoupila do učení k ševci, protože pod namáhavou prací jako děvečka na statku se zhroutila. Po skončení druhé světové války opustila rodnou zemi a se svými třemi mladšími sourozenci a sestřenicí byla transportem Červeného kříže poslána za příbuznými do Švýcarska. Bez výčitek a jakéhokoli resentimentu líčí dlouhou cestu přes Prahu, kde na konzulátu žádali o cestovní povolení, pak se museli rozloučit s matkou a pokračovali sami přes zpustošené Německo do švýcarského St. Margrethen. Jeden dojem z cesty za všechny: je to „jako nemoc s vysokou horečkou, chvílemi vyplouvám a vnímám své okolí, abych smrtelně unavená rychle zase zavřela oči“. Pedretti připouští, že co ve své memoárové próze předkládá, jsou dost možná vzpomínky na vzpomínky patnáctileté dívky, kterou tenkrát byla.

Utkvěl i pocit uprchlíka – sice do Švýcarska přijeli za tetou, otcovou sestrou, ale i tak si připadali cizí víc než dost. A do paměti se zarylo i „vlídné“ ujištění ze záchytného tábora na hranicích, kde museli po transportu podstoupit dezinfekci: ujištění, „že lidé, na rozdíl od rostlin, nemají kořeny, a je tedy pro ně podstatně snazší usadit se na jiném místě“.

Vzpomínkové vyprávění je střídavě vedeno v minulém i přítomném čase, takže působí velmi dynamicky, jako by se události odehrávaly právě teď, přitom textu nechybí nadhled. Dokonce i ironie je tu jakoby shovívavá („Ovšem, ten vlídný kosmopolita ze St. Margrethen nevzal v úvahu, že svých zkušeností nabyl dobrovolně a se švýcarským pasem“). Tok vyprávění tu a tam přeruší drobná odbočka, nejčastěji úvaha, která přináší skok v čase („Dnes ke své lítosti zjišťuji: ani já nedokážu plně pochopit a posoudit rozměr a psychické důsledky neštěstí, které daleko přesahuje mou zkušenost s krutostí“) nebo komentář, který se vztahuje například k půvabnému výkladu reálií („A kdo neví, kde leží Morava: Morava je pauza mezi českou a slovenskou národní hymnou, vysvětlil moravský básník Jan Skácel skupině spisovatelů, když jsme po autorském čtení seděli pospolu ve Vilenici. To bylo v roce 1989, těsně před Skácelovou smrtí. O tři roky později se Slovensko stalo samostatným státem a obě hymny už se spolu nezpívají.“)

Erica Pedretti v této próze o vzpomínání a zapomínání shrnuje zkušenost člověka, kterým je (jakkoli s dobrými úmysly) smýkáno z místa na místo, kterého se však nikdo neptá, kam chce či nechce. Stále znovu vidí samu sebe ve vlaku nebo na lodi (musela také do USA, protože ve Švýcarsku zprvu nedostala povolení k dlouhodobému pobytu). Nic ale nevyčítá, s mírností a pokorou rozkrývá, co si uchovala v paměti. A s vděkem konstatuje, že domov našla v Engadinu, ve starobylé alpské vísce, kde se toho s roky také tolik mění, ale konečně tu mohla s vlastní rodinou zakořenit a „nemuset odjet, když se ukážou krokusy a petrklíče, když rozkvétají pivoňky, pak náprstník a stračka“…