RTUŤ, KÁMEN

Nevěděla jsem toho příliš o světě. Jen jsem měla pocit, žes myslel vážně to, že dovolíš zůstat
nezletilým chlapcům ve stodole,
blížila se přeci bouřka, malá drátěná kola se bořila do písku a nenechala je vyjet z koryta
písčité cesty,
na sobě měli tenká, bavlněná tílka a široké kalhoty nejspíš byli vyrušeni ze žní.
Chtěla jsem být jejich malá sestřička, která jim bude nosit oplatky smaženého masa a ukáže
jim
k čemu slouží papírové ubrousky.
Ale tys je donutil odjet, z ničeho nic, na poslední chvíli,
vyběhla jsem na půdu podívat se jak ztěžka tlačí kola tekutým korytem cesty,
ucítila jsem vlhkost, jakoby nečekanou blánu potu.
Zmizeli rychle, hned za domem máme zatáčku, sešla jsem po točitých schodech,
byl jsi v kuchyni, na sobě jsi měl modrou zástěru, díval ses na mě s lehkým úsměvem,

filtr vůní a chutí – napadlo mě najednou.

NA HOUPAČKÁCH

Napadlo tě někdy, že budu tím chlapcem, že to já budu chlapec, který
ti dá rozkoš, co ti navlékne uzdu, zavede tě do obilí, červenou chutí vína
ti potřísní stůl (to dělali králové), který bude nápovědou tvého
osudu, bude sultánem mysli, které pochopíš jen napůl?
Pověz mi, napadlo tě to? A jestli ano, tak kdy? To když tě v noci přepadl
rachot času (to je jen nachlazení, můžeš v klidu
spát)?

Přemýšlel jsi tak o mně?

Já jsem na tebe myslel celá ta léta, prsty písmen jsem vyšíval tvé
rty, tvé zkostnatělé dlaně, které bych mohl ohřát, tvůj ulízaný dech
toužící po klidu.

Nebylo to právě tehdy, v tu samou dobu? Možná jsme jako kocour a jeho
dva sny, dvě strany života, kterými se vyparádil? Pokud ano, tak před sebou
ještě stále máme život, který nám čas ukrajuje – abychom se jím zkrášlili.

A NEB NEBE

Malá, špinavá holčičko, to tebe jsem pokaždé strhával z pouličních plakátů inzerujících
zavřené hospice a domy pro hluché, chybělo ti několik zubů a vlasy jsi měla zacákané od kol
autobusů bořících se do asfaltu,

nevěděl jsem, co s tebou, byla jsi v tolika kopiích, všude stejně mrtvá, určitě
jsi umřela již dříve, zůstaly po tobě pouze ony pouliční fotografie, na které
se později chodila dívat tvá matka, jež se pomalu smiřovala se zármutkem,

zabydlel jsem se s tebou na půdě a díval se na tebe v neutuchajícím přítmí, přál jsem si, aby
ses mi jednoho dne zjevila tělesně, usmála se nebo ses ve snu dotknula mé ruky,

tys však zůstala mrtvá,

tehdy jsem na tebe změnil názor: přestala jsi být mou soukromou ikonou svaté, vyhodil
jsem tvůj obraz,

copak to není, jako by ses z ničeho nic, náhodou uzdravila?

CO KDYBY

Večer hrajeme fotbal. Do kolena jsem si vrazil špinavý kousek
plechu. Sedím nedaleko autu a pláču. Ty hraješ dál s mojí
sestrou.

Je to skvělá brankářka. Krátké růžové kalhotky nosí
jako dospělá a vatou zvýrazňuje
vypoukliny.

Žárlím na ni, když ji svým sluncem opáleným
předloktím fauluješ na vzdálenost jedenácti
metrů.

V tu chvíli se otočím a vidím, že si Gwynneth na sousedním kurtu,
na moment vyrušena z četby, jako bezstarostné dítě hraje ve stínu Peterova
talentu.

Postraším vás a zalezete do svých nor – bručím si pod nos,

mravenci totiž roznášejí zbytky pikniku, znenadání padá rosa.