Matthias Harms je hamburský psycholog, který se specializuje na obsesivní neurózy. Daleko od urovnaného života v rovinaté krajině domova – v tyrolských Alpách – je nucen sám sobě na prahu padesátky přiznat, že i on je vlastně případ pro psychiatra.

Životní bilanci hlavního protagonisty, která se odehraje během jediného dne jen v jeho hlavě a čtenáři ji zprostředkuje takzvaně vševědoucí vypravěč, rámuje několikadenní pobyt na odborné konferenci v italském Meranu. Do svérázného lázeňského městečka se sjíždějí kolegové z oboru – uznávaní psychologové, se kterými hned na prvních stránkách románu povečeříme tyrolský špek a salát s majonézou a popijeme nějaké to pivko, které na stůl v horském hotelu donese pohledná servírka s koženou nášivkou ve tvaru jelena na sukni. Suverénním jazykem zvládnutá situační komika vyloudí na rtech nejeden úsměv a vyvolá čtenářské očekávání, které na následujících stránkách je a není naplněno.

Co dobře funguje v celé knize, je nenápadný poťouchlý humor, sebeironické, místy až sarkastické komentáře a popisy, které nutí k pozornému čtení – Mareike Krügel odvážně testuje, co je ještě k smíchu a kde už to hraničí s trapností. Často vtipkuje v závorkách, a to mě, přiznám se, chvílemi docela iritovalo.

Družný večer vystřídá ranní kocovina, kterou má z hlavy vyhnat dopolední procházka po promenádě. Tam ale Matthias potká plačícího chlapce, jenž se očividně ztratil. A protože sám má v paměti podobnou příhodu z dětství a od rodičů vštípenou dobrou radu, že nejrozumnější je zůstat na místě a počkat, až rodiče své dítě najdou, chopí se role zachránce a usadí se vedle chlapce na lavičce. Společně mlčky čekají. Zanedlouho se skutečně objeví šťastná matka, slovo dá slovo a ukáže se, že pocházejí ze stejného města. A co víc – mají společného „známého“: chlapcův dědeček v mládí chodil s Matthiasovou sestrou, která tragicky zemřela při autonehodě.

Toto (autorkou přece jen poněkud krkolomně zinscenované) „náhodné“ setkání v Matthiasovi strhne lavinu vzpomínek usilovně vytěsňovaných celoživotní intenzivní prací. Hlavou se mu honí případy z vlastní terapeutické praxe, příhody, které prožil s nejlepším kamarádem, se svou ženou, s mladším bratrem i milovanou sestrou. Ztracen ve svých myšlenkách tápe městem, vypustí referát, kvůli kterému přijel na konferenci, a bloudí v horách.

Čas vyprávění (jeden den v Meranu) tu ostře kontrastuje s časem vyprávěného – celého Matthiasova dosavadního života. Z jednotlivých událostí se skládá psychogram úspěšného, vzdělaného racionálního muže, který se vědomě rozhodl nemít děti a zřejmě podvědomě se také rozhodl určité otázky si v životě vůbec neklást. Dojde mu to až tady v horách, kdy se ocitne (na své poměry) v existenciálně vypjaté situaci: hladový (ale má u sebe jablko, které mu na cestu přibalila do kufru manželka), zraněný (lehká tržná rána při pádu) a opuštěný (má vybitý mobil).

Ale na některá zjištění není nikdy pozdě. Nejnovější román německé autorky Mareike Krügel je empaticky a s vyzývavým úsměškem převyprávěný příběh o tom, že život je mrcha, která člověka vždycky dostihne v momentě, kdy to vůbec nečeká. Tak je třeba rozumět i emblematickým slovům na obálce: „Mathias přece není žádný pitomec. Pozná krizi, když na něj dolehne.“