Egyptský spisovatel Sun‘alláh Ibráhím (nar. 1937), levicově smýšlející autor satirických románů a povídkových sbírek, v nichž otevřeně kritizuje politickou situaci v arabských zemích, se českým čtenářům představil poprvé a (bohužel) zatím naposledy v roce 2005 útlým satirickým románem Komise. Kniha vyšla ve velmi zdařilém překladu Ondřeje Beránka v nakladatelství Dar Ibn Rushd s doslovem Františka Ondráše.

Při charakteristice tohoto díla se často užívá adjektiva kafkovský a není divu – jen těžko si při čtení nevzpomenout na Kafkův Proces. Bezejmenný hlavní hrdina Komise stojí před záhadným tribunálem, na rozdíl od Josefa K., ústřední postavy Procesu, je ale svým předvoláním poctěn a od počátku jej bere velice vážně. Pečlivě se na něj připraví, odpovídá na otázky komise a plní její požadavky a úkoly, jakkoli bizarní a ponižující. Nakonec ovšem komise zasáhne do soukromého života hlavního hrdiny natolik, že se navzdory své úctě k ní rozhodne razantně, drasticky bránit. Komise nad ním nakonec vynese nejvyšší trest. Co si pod ním má představit, se hrdina dozvídá od hlídače a v závěrečné scéně se pustí za poslechu vážné hudby do pojídání sebe sama.

V postavě hlavního hrdiny je zachycena veškerá nepřekonatelná frustrace a bezmoc člověka tváří v tvář politicko-společenské situaci sedmdesátých let, které v egyptských dějinách představují období nástupu „divokého“ kapitalismu a likvidace násirovských sociálních vymožeností. Poznání a pochopení poměrů vede hlavního hrdinu zákonitě k ještě hlubší depresi, neboť šance na změnu jsou mizivé, a on tak začne bez protestů pojídat-pohlcovat sám sebe.

Autor si ve své antiglobalizační kritice infitáhu, politiky otevřených dveří (jejíž počátek se datuje do roku 1974, doby vlády prezidenta Anwara Sádáta), bere na mušku sílící vliv nadnárodních korporací a jejich pronikání na egyptský trh. Jako příklad mu slouží Coca-Cola, jejíž negativní vliv na egyptské hospodářství, politiku i každodenní život vykresluje až v absurdních, konspiračních rozměrech. Kritice podrobuje i přehlížené negativní společenské fenomény (obtěžování žen ve veřejné dopravě, stav zdravotnictví).

Metaforické, místy až snové dílo přímo vyzývá k různým interpretacím. Tajemná komise, jejíž účel a složení zůstává čtenáři po celou dobu utajeno, představuje například podle orientalisty Stephana Gutha politicko-ekonomickou elitu sádátovského režimu. Autor postoj hlavního hrdiny a svůj vlastní názor na „komisi“ vyslovuje v závěru knihy, kdy ústřední hrdina, neschopný se tribunálu vzepřít, nahrává na kazetu své stanovisko předtím, než sám na sobě vykoná absurdní „nejvyšší trest“: „Hned na začátku jsem udělal jednu neodpustitelnou chybu. Mojí povinností totiž nebylo postavit se před vás, ale proti vám, protože veškeré ušlechtilé úsilí na této zemi musí mít za cíl vaši likvidaci“ (str. 85).

Výrazné dílo bohužel trpí svou konečnou formou – formát notýsku, nezajímavý přebal a především vražedně malý font textu ho zbytečně srážejí. Je to velká škoda, neboť Komise, ač od jejího prvního vydání uběhlo letos již dvacet let, nepřestává být ve své kousavé, černohumorné kritice aktuální.