Před sto čtyřiceti lety, 25. února 1871, se ve městě Novohrad-Volynskyj narodila Larysa Petrivna Kosač, později známá jako Lesja Ukrajinka, jedna z nejvýznamnějších postav ukrajinské literatury. Předpoklady k tvorbě měla velké, spisovatelem byl jak její dědeček (Mychajlo Drahomanov), tak i matka (psala pod pseudonymem Olena Pčilka). Larysa skládala básně už v devíti letech. Čtyři roky poté se dočkala i publikace – v časopise Zorja byly otištěny dvě básně, pod nimiž se poprvé objevilo jméno Lesja Ukrajinka.
První autorčina sbírka převážně lyrických básní nazvaná Na křídlech písní (На крилах пісень) vyšla roku 1893.

Celý život Lesji Ukrajinky byl poznamenán tuberkulózou, s níž se potýkala už od dětství. Kvůli nemoci nechodila do školy, doma se jí ale dostalo kvalitního vzdělání. Uměla přes deset světových jazyků, vyznala se v historii, filozofii i v domácí a zahraniční literatuře. Přímo se tedy nabízela možnost překládat, a tu Lesja Ukrajinka neváhala využít. Zpracovala velkou část Knihy písní Heinricha Heina, přeložila Shakespearova Macbetha, Byronova Kaina, Dantovu Božskou komedii, úryvky z Konráda Wallenroda Adama Mickiewicze i část Homérovy Odyssey. V rámci popularizace ukrajinské literatury mezi ruskými čtenáři vybrala několik děl s národní tematikou, zejména povídky Ivana Franka, jež přeložila do ruštiny.
Lesja Ukrajinka se také dlouhodobě zajímala o folklór. Při návštěvách různých koutů Ukrajiny se scházela s místními obyvateli a sbírala ústní lidovou slovesnost. Výsledky své činnosti uspořádala do několika sbírek, jakými jsou například Dětské hry, písně a pohádky (Дитячі гри, пісні й казки, 1903) nebo Národní písně k tanci (Народні пісні до танцю, 1904). V nepřeberném množství pověstí, pohádek, balad a přísloví ji nejvíce zaujaly písně. K nim často zaznamenávala i melodie a nápěvy. Posmrtně vyšel obsáhlý sborník dvou set dvaceti pěti lidových písní pod názvem Národní melodie. Dle hlasu Lesji Ukrajinky (Народні мелодії. З голосу Лесі Українки, 1917).

Nejvýznamněji se však Lesja Ukrajinka zapsala do dějin ukrajinské literatury vlastní tvorbou. Co se kvality děl a pole žánrové působnosti týče, jen málokdo se s ní mohl měřit.

Po celý život vyjadřovala své pocity v poezii. Kvůli nemoci hodně cestovala, léčila se na Krymu a na Kavkaze, často pobývala v zahraničí, a to i v zemích pro tehdejšího běžného obyvatele Ukrajiny nedosažitelných a exotických (Německo, Švýcarsko, Itálie či Egypt). Takto získávala nové zkušenosti jak ona sama, tak díky ní rovněž čtenáři. S Egyptem čtenáře seznamuje například cyklem Jaro v Egyptě (Весна в Єгипті, 1910). Hojným motivem jejích básní je nejen stesk po domově, ale i popis cizích kultur, zvyklostí a společnosti. Nebrání se však ani politicky zaměřené poezii. Během ročního pobytu v Bulharsku u Mychajla Drahomanova vznikla převážná část cyklu Písně nevolníka (Невільничі пісні, 1894–1895).
V poémách se ctižádostivá tvůrkyně snažila vyrovnat světovým syžetům. V Minsku, poblíž umírajícího přítele Serhije Meržynského, napsala emotivní dramatickou poému Posedlá (Одержима, 1901). Je taktéž autorkou několika poém, které reagovaly na revoluční dění roku 1905. Po porážce revoluce píše Lesja Ukrajinka politickou i sociální satiru.

V posledních deseti letech své tvorby se Lesja Ukrajinka zabývá převážně dramaty. Proslulým se stalo dílo Kamenný vládce (Камінний господар, 1912), jedna z mnoha adaptací renesančního dramatu Tirsa de Moliny Sevillský svůdce a kamenný host, v němž se poprvé objevuje postava Dona Juana. Ač dnes ceněné, divadelní hry Lesji Ukrajinky se za jejího života nedočkaly příliš vřelého přijetí. Na rozdíl od dřívějších dramatiků se totiž autorka nespokojila pouze s tím, aby se publikum „jen“ dívalo, ale chtěla, aby i přemýšlelo. Tehdejší divadlo ani diváci však ještě na obtížná témata a složitější podání nebyli připraveni.

Konec života strávila nadaná spisovatelka v Egyptě a Gruzii. V Gruzii také v Surami 1. srpna 1913 zemřela. Nevšední životní osud Lesji Ukrajinky inspiroval několik autorů k jeho knižnímu zpracování. Publikace Oleksy Ošurkevyče Rodyna Kosačiv i Volyňany. Spohady, perekazy (2004) se věnuje pobytu Lesji Ukrajinky a celé rodiny Kosačů na Volyni, obsahuje vyprávění pamětníků a příbuzných. Z dalších knih о Lesje Ukrajince uveďme alespoň zatím největší současné dílo Notre Dame d’Ukraine (2007) Oksany Zabužko.
Lesja Ukrajinka patří k nejvýznamnějším a nejzajímavějším postavám ukrajinské novodobé historie a kultury. Za vzor ji přijímají ukrajinské odbornice věnující se literárním genderovým studiím.

V češtině prozatím vyšly samostatně pouze čtyři knihy z díla Lesji Ukrajinky:
Kamenný vládce. Přel. Tureček-Jizerský J. ČDLJ. Praha, 1956
Světla před úsvitem. Přel. Marčanová M. a kol. SNKLHU. Světová četba 59. Praha, 1953
Nejlepší učitelka. Přel. Vrbová H. Ilustr. Gulin P. Veselka. Kyjev, 1989
Lesní píseň. Dilia, Praha, 1955 (rozmn.)