V celé posmrtné bourneovské sérii, která mimochodem aktuálním titulem početně převážila původní Ludlumovu trilogii, by se mělo trochu zamíchat názvy. Bourneův odkaz jako první v řadě je snad jediný v pořádku: šlo tehdy skutečně o odkaz, jen snad ne Bourneův, nýbrž firmy pečující o autorská práva zesnulého autora, svěřený Eriku Van Lustbaderovi k pokračování. Výsledek byl poněkud rozpačitý, nový autor byl v pozici člověka, který si koupil za drahé peníze použité boty a moc pohodlně se v nich necítil. Rozšlapával je, opatrně, aby je neponičil, zkoušel, co vydrží, a s ním tohle testování zakoušeli i čtenáři. Následující Bourneova zrada nebyla vůbec žádná zrada. Nováček botky rozchodil a začal v nich dělat poměrně interesantní piruety. Zradil snad jen princip stálého protivníka, který Ludlum dodržoval, a zdálo se, že bourneovská řada se v jeho podání promění ve volnou sérii thrillerů svázaných jen hlavní postavou, nakonec vlastně postradatelnou, bez Ludlumovy důslednosti a cílevědomosti. Ale i to se ukázalo v předešlém Bourneově principu jako klam: na scénu vstoupil ruský arcilotr Arkadin a s ním ominózní islámská teroristická skupina made in USSR. A i když formátu teroristy Carlose z původní trilogie nedosáhl, bylo zaděláno na solidní, zacílenou kontinuitu. Ani Arkadinova smrt v Principu nikoho neoklamala.

V nejnovějším příspěvku do série, v Bourneově klamu, Arkadin skutečně dále žije. A přece by se právě tenhle díl měl jmenovat Zrada. Van Lustbader jako by v něm hodil za hlavu všechno to, k čemu se klopotně dopracoval za předešlá tři pokračování. Nedovolí Arkadinovi stát se Bourneovým klíčovým protivníkem, nechá ho dějem jen lehce mihnout a pak se téměř zdá, že na něj zapomněl. Namísto prohlubování ludlumovské důslednosti a důkladnosti, k němuž se zdál směřovat, se opět obrátil k epizodickému pojetí, které z jeho série dělají jen volnou řadu thrillerů – náhodou jen s týmž hlavním hrdinou. Ale i ten se na stránkách této knihy mihotá jak fata morgana, a kdyby v ní nevystupoval, kdyby někdo kapitoly s ním vypreparoval a nahradil je jinými, propracovávajícími hlavní zápletku románu, vlastně by v ní ani nescházel.

Ústřední zápletka je vybraná z titulků prvních stránek novin: dělá se to tak a je to nakonec jedna z atrakcí žánru – extrapolovat realitu do podoby „kdyby“. Dělal to tak i Ludlum, ale nikdy nedržel noviny v ruce déle, než bylo nezbytné, pak je odložil a věnoval se důkladné fabulační činnosti. Zde se sestřelený americký civilní letoun se má stát záminkou pro invazi do Íránu. Hned je zde hrozba třetí světové války, jenže naštěstí je po ruce hlavní hrdina knihy, jakýsi Bourne, amneziak zřejmě na doživotí, který katastrofě zabrání. Rozklíčuje intriky proradného washingtonského ministra, který pro své vlastní zištné zájmy dovedl svět až na pokraj zkázy. Poněkud obnošená vesta, stačí zatřást stojánkem s paperbacky na kterémkoli světovém letišti a takoví vysoce postavení padouši vypadávají za zem po tuctech. Na tucty lze počítat i akční scény, které jsme už také někde v jen maličko modifikované podobě prožili. Je jich zde hodně a vedle omšelosti mají ještě jednu nepěknou vlastnost: už nepůsobí ani povrchním filmovým dojmem, k jejichž dotvoření může přispěchat čtenářova představivost, nýbrž jen skicovitě, nedotaženě, odbytě. To je obsáhlejší pocit, který čtenáře provází celým románem: týká se i klišovitého, nejednou až do směšnosti přecházejícího jazyka, charakterizačních prvků, výraziva, jež ve snaze po neotřelosti mnohde hraničí s absurditou.

Bourneův klam je zklamání o to větší, že předešlé knihy jevily vzestupnou tendenci. Výjimečnost série sráží do podprůměru, nestojí za jinou než zběžnou pozornost.