Jedním z toposů, kam se lze prostřednictvím díla Ivony Březinové podívat, je dětský domov. Po knize Mít tak psa – To have a Dog, napsané pro malé děti a stylizované do podoby alternativní učebnice angličtiny, vyšla próza s drsným titulem Držkou na rohožce. Jejím protagonistou je dospívající chlapec Tony. Po dlouholetém pobytu v dětském domově se ocitá dobrovolně, ale příliš náhle na ulici, bez prostředků a bez zázemí blízkých a kamarádů, bez dovedností, které mladý člověk získává v rodině a které jej naučí předvídat následky svých rozhodnutí i orientovat se v životně důležitých situacích.

Tonyho výpověď začíná okamžikem právě nabyté svobody. Je mu osmnáct, získal plnoletost a opouští dětský domov s očekáváním slastí opravdového života. Následuje rychlé procitnutí a pokles až na samé dno skutečného odpadkového kontejneru, kde se dá v případě nouze dokonce spát. Propadá se ale i na dno psychické, jež se dostaví po několika zklamáních z jednání lidí, kteří se již ani nesnaží ze dna reálného i duchovního vymanit. Jejich faleš a kriminální činy sice často plynou z vlastních pocitů beznaděje, Tony je však vůči nim bezbranný, neboť je neumí vzhledem k dosavadním životním zkušenostem předvídat. Trpí prožitými událostmi fyzicky i psychicky, nedokáže se bránit násilí ani podvodům.

Kurzivně tištěné pasáže, jimiž je text protkán, doplňují a zpětně vysvětlují děj a prohlubují psychiku hlavní postavy. Jejich prostřednictvím pak Tony nepřímo konfrontuje obě alternativy svého způsobu života ve prospěch té minulé, aniž by však ve svých rozhodnutích nalezl odvahu přiznat si realitu a hledat východisko.

Zatímco v předchozích dílech Ivony Březinové, zejména v trilogii Holky na vodítku, věnované problematice závislostí, je bezvýchodnost v osudech a skluzech hlavních postav pouze naznačena, míra varování před nimi je v knize Držkou na rohožku přímější. Sen Tonyho o pomyslné velké rohožce s velkou zásobou bot conversek k velkorysému použití, jež se mu stala v návaznosti na titul díla i samotný děj symbolem úspěšnosti, nejen nedojde naplnění, ale krutá realita závěru nenabídne ani jiskřičku naděje.

Autorka neumožňuje čtenáři bezprostřední identifikaci s hrdinou díla. Jeho příběh předkládá v v téměř dokumentární podobě bez dodání úlevného momentu katarze. Na poznávací složku příběhu nenavazuje poučení, což knihu posouvá k dospělejším recipientům. Dospělé čtenáře může zaujmout záměrným upozorněním na konkrétní a aktuální chování společnosti v určité sociální oblasti. Upřímná snaha majority pomoci oslabeným totiž vyznívá naprázdno a ve svých důsledcích vede do slepé uličky.