Románem Řvi potichu, brácho Ivona Březinová (nar. 1964) potvrdila svůj systematický zájem o společensky ožehavá témata a problémy. Dospívající Jeremiáš chodí ven jenom s velikou poklicí, z krajíců chleba mu obětavá maminka se sestrou vykrajují kolečka a úklid v jeho pojetí představuje spláchnutí věcí, které se objevily na nepatřičném místě, do toalety. Březinová vstup postavy do děje nijak nepřipravuje, Jeremiáš do něj vpadne svým ranním výkřikem a před čtenářem se od toho okamžiku odvíjí řetězec každodenních bizarních rituálů, které pro autistu představují bezpečí a jistotu.

Autorka dobře zvolila narační strategii, když nechala personálního vypravěče, aby z Pameliny perspektivy přibližoval současné dění a projevy Jeremiášova postižení. Vyprávění proložila i Pamelinými vnitřními monology a retrospektivními ohlédnutími, v nichž dívka bezprostředně reflektuje své rozporuplné pocity. Pamela svého bratra miluje, ale soužití s ním ji vystavuje každodenním těžkým zkouškám a nepříjemným situacím. V drama končící zuřivým záchvatem a fyzickým napadením může přerůst i obyčejná snídaně, když v koláči chybějí rozinky, které je hoch zvyklý vydloubávat a šikovat na ubruse do řádků. Pamela s maminkou musejí svádět boj i s nepřátelsky naladěným okolím, jež Jeremiášovy projevy zaměňuje za nevychovanost. Ostatně sama Pamela ve vztahu ke spolužákovi Patrikovi rovněž zprvu činí povrchní závěr, když jeho chování mylně vyhodnotí jako podivínské hulvátství. Její empatie a respekt k odlišnosti, bezděčně pěstované soužitím s bratrem, jí však nakonec umožní najít si cestu i k Patrikovi, trpícímu Aspergerovým syndromem.

To, že ústřední dvojice hrdinů jsou dvojčata, autorce umožnilo nejen působivě zdůraznit Jeremiášovu odlišnost ve srovnání s Pamelou, ale také ukázat jejich spřízněnost. Sestra si často uvědomuje, že jejich pozice mohly být obrácené. Vedle Jeremiáše, mazlivě nazývaného Remík, který navzdory fyzické vyspělosti setrvává v dětském světě, je Pamela předčasně dospělá. Otec neunesl tíhu synova postižení a rodinu opustil, dívka je tedy vyčerpané matce jedinou oporou. Sama přitom musí nad rámec běžných starostí čtrnáctileté holky čelit nevybíravému posměchu či zraňujícímu soucitu, které bratrův handicap vyvolává.

Ivona Březinová zachycuje soužití s autistou realisticky, bez romantizace, ale zároveň se smyslem pro metaforický přesah. Rekvizity, jež Jeremiáš nezbytně potřebuje k dosažení vnitřního klidu, nabývají obrazného významu: poklička, pod níž drží pocity, zoubky zipů, které do sebe perfektně zapadají a mají moc spojovat i rozdělovat. K dočasnému rozdělení rodiny nakonec dojde a jedním z nejsilnějších míst příběhu je matčino přiznání, proč tak urputně lpí na tom, aby těžce zvladatelný Jeremiáš zůstal v domácím prostředí.

Doslov Veroniky Šporclové z Národního ústavu pro autismus potvrzuje, že Ivona Březinová nepodcenila přípravu. Vzniku knížky předcházelo zevrubné studium problematiky autismu, konzultace s odborníky i s rodiči autistických dětí. Bohužel právě úsilí o komplexnost a vyváženost informací příběhu škodí. Je očividné, že autorka neztrácí ze zřetele vytčený osvětový cíl. Vedle nízkofunkčního autisty Jeremiáše se tedy v Pamelině blízkosti ocitá „aspík“ Patrik a nelze se ubránit dojmu, že se tak děje hlavně proto, aby dětští čtenáři získali povědomí o různých formách poruch autistického spektra. Březinová se nebojí zobrazovat palčivé problémy, na druhou stranu však příliš tíhne k happyendům, jimiž ve výsledku své dílo znevěrohodní. Klíčící milostný vztah mezi Pamelou a Patrikem, neschopným rozpoznávat emoce, je částečně úlitbou konvenci dívčího románu, částečně prostředkem k naplnění výchovně vzdělávacího záměru, umělecké přesvědčivosti díla však neprospěl.