Odpovědí na v titulku zmíněné „warum?“, tedy proč vychází tento opožděný brownovský vývar německé provenience v českém překladu, je více. Některé jsou nabíledni: německý kapitál v Euromedia Group, například, tedy silná fixace jejího edičního plánu na německý knižní trh. Také to, že manželské autorské dvojici Ina a Elmar Lorentzovi, zahalené tentokrát poprvé do hávu společného pseudonymu Nicola Marni, už týž nakladatel vydal šest románů, takže lze možná už mluvit o smluvní exkluzivitě. Mně se k tomu ale přidává ještě jeden důvod: jako trh jsme malí a nicotní, proto si na nás Němci se svou odvarovou komerční literaturou troufnou. Anglický překlad Tallinnského spiknutí lze očekávat jen stěží. Zato slovenský asi ano. A taky bulharský. Napíše-li nějaký zdejší Daniel Braun jednou cosi o spiknutí blanických rytířů se zdejšími židozednáři vedenými vnukem Benešova levobočka, na německé vydání může zapomenout, ale jistě se chytne na Slovensku, v Bulharsku a při troše šikovnosti i v Bosně. Kde už samozřejmě budou mít Tallinnské spiknutí všichni přečtené. Tenhle samospádný náklon knižního trhu, po kterém stéká všechno od Ameriky a dalších zemí v cestě k východu, je už zkrátka úděl a nakonec zase ne až tak špatný. Nabídka je díky tomu přebohatá, byť občas bizarní, a o to víc je třeba umět vybírat.

Důvodů, proč nesáhnout po veletuctech obdobných angloamerických románů a vybrat si zrovna tenhle, mnoho není. Leda tak ještě v pravověrných Sudetech, protože hrdina se jmenuje pěkně řízně Torsten Renk, a ještě než se v ději přesuneme do Říma (ostatně tam se setkáme s dalším řízným Teutonem Josefem Ratzingerem), seznámíme se s dalšími hrdiny Winterem, Kranzem, Kobnerem, Feilingem, Täuberichem a dalšími... Je jasné, že na to německé publikum slyší stejně láskyplně jako zdejší na Honzíčka Zemana, ať si je to estébák jak prase. Dost bylo Robertů Langdonů!

Jedním z oněch důvodů by mohlo být to, že autoři jsou řemeslně zruční. Sice dosud působili v oblasti historického románu – a tento přeskok k žánru téměř až bondovky zdá se být notně krkolomný, byť odvahu mu upřít nelze –, ale fortel tam zjevně získali. Přiznejme jim ke cti i to, že svou pseudonymovou únikovku napsali tak, jak si to žánr žádá. Zjevně z něho hodně načetli a nesporně s gustem, které pak přelili do vlastního pokusu. Prokličkovali úskalími neotřelosti jednoduše tím, že za konspirační téma zvolili něco tak přitaženého za vlasy, že to nikdo jiný před nimi jistojistě ještě nepoužil: patrně k malé radosti svého krajana ve Vatikánu zosnovali tajnou prelátskou společnost, která zamýšlí otevřeně likvidovat islám a za tím účelem si najde komplice nad jiné povolané – německé neonacisty.

Ten román má spád, je čtivý (i když dočtete a víceméně rázem zapomenete), přesto je podle mého soudu... Právě jsem chtěl napsat „zbytečný“. Mám ale nuancovanější slůvko: přebytečný.