Británie má Dobrodružství Luthera Arkwrighta od Briana Talbota, Francie má Moebia a jeho Incal. Oba dva legendární příběhy vznikaly v raných 80. letech a oba patří do zlatého fondu světového komiksu. Zatímco Talbotovo opus magnum mají čeští fanoušci již pár let k dispozici, Incal se svého vydání dočkal až nyní. Přitom právě na tento příběh naleznete ve světovém komiksu (a nejen tam) nejeden odkaz.

Moebius (vlastním jménem Jean Giraud) patří mezi nejobdivovanější komiksové tvůrce Evropy i světa. Nejslavnější jsou jeho autorské komiksy, ale je třeba zmínit i jeho práci pro americké nakladatelství Marvel, kde nakreslil příběh slavného Silver Surfera. Čeští skalní fanoušci komiksu jej sice dobře znají, ale širší veřejnost se s ním může seznámit až nyní. Šestidílný Incal (u nás vychází v souborném vydání) je patrně jeho nejlepším dílem.

Libreto napsal chilský scenárista (a také režisér několika pozoruhodných filmů) Alejandro Jorodowsky. Moebiova nezaměnitelná fantaskní, zlehka karikující kresba a Jorodowského mystický příběh o konci jedné vesmírné éry společně vytvářejí velkolepý a mnohovrstevný sci-fi román v obrazech. Spletitá zápletka, zkáza galaktických říší, zrození spasitele, ale i hrdinný nekňuba, jenž je klíčem ke všemu stejně jako tajuplná entita Incal, o níž se ani na konci románu nedozvíme, čím ve skutečnosti je.

To ale není vše. Moebius a Jorodowsky stvořili jeden z nejrozmanitějších komiksových světů, jaké kdy byly vybudovány. Zemi popisují jako domov zdegenerovaných lidí, kteří spoléhají na „technotechnologie“ místo na sebe, jako planetu, kde odpadky tvoří celý jeden svět, zatímco šlechta žije v blahobytu ve vládní lodi vznášející se nad zemským povrchem. Lidé přežívají v šachtových městech, kde se oddávají svým nanicovatým životům připoutáni k televizní obrazovce. Pokud si vzpomenete na film 5. element francouzského režiséra Luca Bessona, jenž Incal zcela jistě zná (čelil soudní žalobě z nepřiznaného využití mnoha vizuálních i obsahových prvků Incalu), získáte alespoň matnou představu o tom, jak Moebiova Země vypadá.

Hlavním hrdinou je John Difool, soukromý detektiv třídy R, druhá liga, nanicovatý zbabělec a vztekloun, který se shodou okolností připlete přímo do honby za tajuplným artefaktem – Incalem světla. Jeho věrným pomocníkem je betonový racek Deepo, a právě ten má srdce na správném místě. Hrdinů je ale celkem sedm a společně tvoří klíč k záchraně celého vesmíru, jejž začíná pohlcovat věčná Temnota. Animah a Tanatah jsou strážkyně Incalů. Animah je navíc matkou dokonalého androgyna Soluna, kterého vychovával válečník Metabaron. Skupinu hlavních postav uzavírá bytost s lidským tělem a vlčí hlavou.

Příběh se záhy přesouvá za hranice planety, protože nebezpečí, jež hrozí, se týká celého vesmíru. Pokud byla jediná planeta popsána a vykreslena fantasticky, dá se jen stěží najít příměr k tomu, jak spolu autoři zachytili nejrůznější formy života ve vesmíru. Od tajemných Bergů, kteří se zdají být hrozbou všemu lidstvu, přes zmutované kosmické medúzy až po Imperoratrix, druhého androgyna v příběhu a vládce lidské části vesmíru.

Luthera Arkwrighta jsme na začátku recenze nezmiňovali náhodou. Talbot byl při jeho tvorbě přímo posedlý taroty a jejich významy, které vplétal do děje. V Incalu je tomu nejinak (sledovat Moebiovo kouzlení s obrazem je při této vědomosti ještě zábavnější). Sám John Difool má již ve jméně ukrytého blázna. Ten je v tarotu první kartou velké arkány a značí nezávislost, bláznivou odvahu, ale hlavně tvůrčí sílu s velkým potenciálem, Aleister Crowley dokonce uvádí možný „kvantový skok“ v možnosti osobního rozvoje: právě k něčemu takovému Difool směřuje.

Incal je stejně jako Talbotův komiks protkán kosmologickým mysticismem a skrytými významy, jejichž rozplétání zabere rozhodně delší dobu, než je potřeba na jedno přečtení. Navíc příběhu nechybí ani další atribut klasické space opery, kterým je jemný humor. Tím je celý příběh bohatě protkán, a je tak zachráněn před pozřením sebe sama ve vážně pojaté zápletce. Všechno v Incalu má svoje místo a bez výhrady funguje. Není se proto čemu divit, že je považován za nepřekonatelný.

Navíc český překlad Richarda Podaného je přesný i vynalézavý, a přispívá tak k tomu, že vydání Incalu je událostí nejen pro fanoušky komiksu, ale také fantastiky; své si v něm ovšem nepochybně najdou i „obyčejní“ čtenáři.