Takže sobota večer.

Slečna Bee se na poslední chvíli rozhoduje, že s námi do jazzového klubu nepůjde.

Když se na to dívám zpětně, tak právě tohle je to, čemu říkám intuice. Doma ji musel zadržet její osobní anděl. Při předešlých návštěvách byly dveře podniku, nacházejícího se ve vyvýšeném přízemí za Tottenham Court Road a Charlotte Street, šedivé. První věc, které si tento večer všimnu, je to, že jsou růžové. Komentuji to.

«Jsi si jistá, že jsme tu správně?»

Malé křesťanské knihkupectví, které stávalo vedle klubu, je stále na svém místě, stejně jako malinkatá řecká taverna, ta stojí na druhé straně. Adresu jsem si nespletla.

«Čau, kamarádi. Ahoj, Amélie!»

«Ahoj, Mickey! Co se děje? Proč jste to přebarvili?»

«Pěkný, co? Dělali jsme to včera, a kdybys měla telefon, tak jsme ti taky zavolali, abys nám šla pomoct. Ten jazzový orchestr nemohl přijet, sehnali jsme místo nich pár týpků z Memphisu. Šilink na osobu.»

Vcházíme dovnitř.

Několikrát jsem mluvila s lidmi, pro něž bylo prvním rock´n´rollovým klubem v Londýně Studio 51. Jsem si jistá, že mají pravdu, pokud jde o etiketu. Ale mladší členové mého jazzového klubu pocítili změnu směru větru už nejméně o rok dříve. Dokazuje to nová výzdoba a program dnešního večera. Klub si samozřejmě zachoval své jméno, a nadále hrál jazz.

Ráda bych to místo popsala. Je to ale skoro nemožné. Předtím na tohle téma prostě nebylo co říct. Stoly, židle, několik desek a příležitostně chlápci se svými nástroji: černoši, běloši, Američané, Afričané, Asiaté, Angličané. Slečna Bee mezi nimi působila trochu zvláštně, ale hodila se tam.

Dnes večer to místo nedokážu popsat, protože je toho spousta, co by se muselo říct. Je to tu nacpané lidmi. Nikomu není – nebo to tak alespoň vypadá – víc než osmnáct. Mají úžasné účesy. Extravagantní oblečení. Nechápu, odkud všichni tihle lidé jsou. Je tu několik mladých v mém věku, které jsem už ve čtvrti někdy zahlédla, ale většina z nich jsou cizí. Kdybych měla být rozumná, okamžitě bych odešla, protože je tu dvakrát tolik lidí než židlí.

«Nebuď směšná, Amélie. Aby to bylo dobrý, tak tu musí být plno.»

«Řekla sardinka oleji, než vyskočila z plechovky.»

«Nebuď blbá. Je to tady bath, Amélie, bé-á, BATH.»

«Cože? Jakej pás?»

Diskuse už byla dlouhá, hluk a lidé jsou tak dotěrní, že toho druhého není slyšet.

«…oškubaný… slepička… kaštan… dýmka…»

Zaznívají tu slova, která jsem už slyšela. Tehdy ale neměla stejný význam, jaká mají tady, to je jisté.

Všechno je úžasné, nebo (stejně často) fantastické. Slovo «skvělý» se vrací neustále a vtíravě. Když se někdo obrátí na mě, ničemu nerozumím.

Desky jsou pro mě naprosto neznámé. Snaží se pohltit konverzaci, která se snaží pohltit desky.

Pití roznášejí velmi elegantní a velmi zručné dívky, které nosí podnosy na hlavě. Žádný alkohol. Hektolitry coca-coly. A pokud někdo hodně chce, může dostat citronádu.

Naše nápoje jsou tady, a k mému velkému překvapení mi podávají zázvorové pivo.

«Jak jsi to udělal, Thomasi?»

«Řekl jsem jí, co chceme, to je celý.»

«Ty jim rozumíš, co říkají? Ty mluvíš tou jejich hatmatilkou?»

«Eeee... v mý škole jsou týpci, co takhle mluví mezi sebou. Tohle místo je úplně fantastický, Amélie.»

Hraju starou hru? Možná. Všechno, co chci, je jen dát najevo skutečný úžas.

«Přestaň se chovat jak stará babka, miláčku! Netrávíš náhodou moc času s tetou Victorií?»

Jsem naštvaná, ale než stihnu něco říct, tak se mě nějaký chlápek s napomádovanými vlasy ptá, jestli chci «cígo».

«COŽE jestli chci??»

«Cígo. Na.»

«Aha... Ne, díky.»

«Proč nechceš?»

«Nekouřím.»

«Nespadla jsi z nebe, panenko?»

Nutí mě vzít si cigaretu, dávám ji Thomasovi a ten ji tomu tlusťochovi vrací.

«Ona nechce, kámo, a já taky ne.»

«Co jí je, týhle kočičce? Neumí to říct sama?»

Schyluje se ke sporu, když někdo do hluku konverzace, která se snaží pohltit hudbu, která se snaží pohltit konverzaci, začne vyžadovat, aby bylo ticho. Týpek, co se snaží zařídit ticho, je obr, ale ostatní ho začnou poslouchat, až když někoho chytře napadne vypnout přehrávač. Lidé ztiší hlas, potom úplně ztichnou, ne proto, že to on nařídil, ale proto, že jsou zvědaví. Vím, že se pořád chlubím, jakou mám paměť. Ale tihle lidé (zdá se, že se slova ujímají jenom muži, i když holky, buchty, kočičky, vyberte si svoje slovo, jsou tu zastoupeny stejně početně) mluví jakoby cizím jazykem. Jsem tak zaměstnaná tím, abych ho rozluštila, že si nic nedokážu zapamatovat. A pochybuji, že v rytmu, jímž se věci ubírají, by mi dnes ještě někdo byl schopný říct, které z těch slov a výrazů byly tenkrát «bath» (vida, tak jedno jsem si přece zapamatovala).

Vraťme se k těm ovcím.

Obr s chováním dělníka a mohutnými plícemi vysvětluje, že hlavní hvězdy, jinak řečeno ti «geniální týpci» z Memphisu, v současné době sídlící v Southamptonu (nebo to byl Bristol?) společně s americkým námořnictvem, nám zahrají a zazpívají. Mluví o jejich deskách, neschopní distributoři nám neumožnili si je poslechnout, ale žádný strach: za prvé, první singly jsou už na cestě a za druhé, ti chlápci jsou přímo tady, a prosíme stoly čtyři, pět a šest, aby udělaly místo.

Ovace.

Všichni se zvedají, přemisťují se, tlačí, uklízí, přerovnávají, znovu si sedají a skutečně udělali místo: geniální týpci přicházejí. Je tam jeden běloch – ten, co mi chtěl dát cigaretu – a čtyři černoši. Mají kytaru, bongo, saxofon, jeden z nich si občas bere svůj hřeben a jinak hraje na harmoniku. Přinesli taky staré piano, na to se hraje při jam session.

A jmenují se něco jako «Skvělí» nebo «Úspěšní» nebo «Senzační». Vím jen, že je to nějaký superlativ. A zpívají bez mikrofonu.

«… Ya la la la la la la sh-boom
Life could be a dream
If I could take you up
In Paradise, up above,
Life could be a dream,
If you could tell me you love me.
Life would be a dream, sweetheart,
If you could let me spend my life loving you.
Every time I look at you
Something is on my mind,
If you do what I want you to
Baby we’ll be so far.
Life could be a dream darling
Ya la la la la la la sh-boom.»

(Život by byl sen, kdybych tě mohl vzít do ráje, kdybys mi řekla, že mě miluješ, a kdybys mě nechala strávit život tím, že tě budu milovat. Pokaždé, když tě vidím, si něco přeji, a kdybys chtěla to, co chci já, tak by to bylo skvělé.)

Nejtěžší je představit si, že tohle všechno je možné bez Elvise.

Vím, že v tu chvíli se Elvis připravuje, aby se stal sebou samým, ale v tomto avantgardním klubu v říjnu 1954 to není o něm. Mluví se o Memphisu, Rayovi Charlesovi, Jerry Lee Lewisovi, Fats Dominovi, Crew-Cuts, Billu Haleyovi a Comets, o lidech, které tihle chlápci znají osobně, ale kteří se neobjevují v anglických hitparádách (dokonce si nejsem jistá, jestli nějaká hitparáda vůbec existuje).

Když francouzští vojáci přijeli – pro vojáky to byl obyčejný den – do Egypta, bylo třeba, aby je Napoleon upozornil, že na ně z vrcholku těchto pyramid shlíží čtyřicet století, čímž chtěl říct, že vstoupili do Dějin. My nemáme Napoleona, aby nás upozornil, že z vrcholu těchto rytmů a akordů nám přímo do očí hledí éra rocku. Bezpochyby už začala někde jinde, ale myslím si, že Dějiny netvoří jedna rovná čára. Jsou jako bouřka. Vítr odnáší mraky, déšť a kroupy spadnou tady a pak hned tamhle.