Je dostatečně známou skutečností, že se v posledních asi padesáti letech začali v literaturách západoevropských zemí – německé, francouzské, nizozemské – stále častěji objevovat autoři s exoticky znějícími jmény. Literární teorie zareagovala vytvořením několika tak či onak sporných pojmů, z nichž největší rezistenci vůči dobovým naladěním motivovaným mimoliterárními skutečnostmi zatím osvědčuje – alespoň v německém prostředí – pojem „Migrantenliteratur“. Do další fáze tento vývoj dospěl v nedávných letech, kdy se autoři cizího původu začali ve svých nových domovech ve větším měřítku úspěšně hlásit o literární ocenění. Jistě na tom má svůj podíl velký počet těchto cen a z něj plynoucí inflace jejich významu, ale přinejmenším od roku 2000, kdy Nobelovu cenu za literaturu dostal francouzský spisovatel jménem Gao Xingjian, je již sotva udržitelné mezi literárními kritiky a teoretiky donedávna konsenzuálně hlásané tvrzení, že se v rámci zmíněných národních literatur jedná o periferní jev.

Potvrzuje to i autorka s exotickým jménem Melinda Nadj Abonji, která za román Tauben fliegen auf loni získala ceny Deutscher Buchpreis a Schweizer Buchpreis. Za tímto jménem se skrývá švýcarská spisovatelka narozená v dnes již neexistující Jugoslávii, tam, kde je dnes Srbsko, a aby to bylo ještě složitější, v srbské Vojvodině. Jejím mateřským jazykem je tedy maďarština (maďarským pravopisem tedy „Nagy Abonyi“). Tématem oceněného románu je život vojvodinského děvčete Ildikó, které v raném věku přesídlí do Švýcarska. To dovoluje usoudit na jistý podíl autobiografičnosti: Ildi, stejně jako sama autorka, je jakožto člověk, jehož nitrem takříkajíc prochází hned několik státních hranic, se svým původem a osudem kandidátkou na několikanásobný statut, kterému se v antropologii říká go-between, prostředník zaujímající pozici „mezi“. Očekáváme sice závažná, ale přiznejme si, také módní témata spojovaná s migrantskou literaturou, jakými jsou vykořeněnost postavy, krize identity, svár konkurujících si loajalit a neschopnost dostát ani jedné z nich, ani nárokům okolí apod. Ne že by to tu všechno nebylo nějak přítomno, je, ale nijak prvoplánově – ani ve smyslu sentimentálního introspektivního nimrání se v migrantské duši, ani v podobě více či méně skrytého politicky proklamativního vyzývání k potírání předsudků a klišé, ať už ve jménu multikulturalismu, nebo ve jménu jeho – stejně stereotypního – zpochybňování.

Jestliže tu nyní román definuji převážně negativně, nechci rozhodně vzbudit dojem, že recenze má negativně vyznít. To, co v knize není, je však stejně důležité jako to, co v ní je, a je toho v ní mnoho: tento román má mnoho fazet. Drží pevně pohromadě díky ukázněné vypravěčské perspektivě první gramatické osoby, má podobu vyprávěného příběhu, v němž sice nesplývají, ale v prostých juxtapozicích uplývají popisy děje, citované výroky vlastní i dalších postav, myšlenky a pocity, aniž by byly vnějškově rozlišeny: nenajdeme tu jediné uvozovky, jediným vodítkem jsou syntaktické předěly, interpunkce. Text románu by se klidně mohl v naratologických seminářích použít jako materiál k rozboru promluvových pásem a druhů řeči (a pokud se student zrovna také učí německy, může si na něm donekonečna procvičovat pravidla kladení konjunktivů, které tyto druhy řeči signalizují). Přesto a právě proto vzbuzuje autorčina výpověď dojem autenticity, bezprostřednosti a důvěryhodnosti: vynikajícím způsobem se tu podařilo neatakovat hranici, za níž tento postup začíná být obtížný nebo lacině efektní, případně obojí. Vlastním tématem je, jak řečeno, Ildin život, její dospívání ve Švýcarsku, práce v kavárně rodičů, kteří ji zde získali po dlouhých letech snahy do pronájmu, krize spojené s utvářením vlastních názorů vzhledem ke škole a aktuálním společenským problémům, první a další lásky. Chronologie událostí není v rámci kompozice úplně striktní, ani to nejde, protože celé kapitoly jsou věnovány vzpomínkám na bývalý domov, na vojvodinský venkov, kde vládne „mamika“, Ildičina babička, a dalším vzpomínkám vlastním i cizím, příběhům, které Ildi a její sestře vypráví ona i další příbuzní a které se slévají do jednoho řečového proudu, aniž by rušivě splývaly. V určitém okamžiku pak i přes tisícikilometrové vzdálenosti a mizerné spojení s bývalým domovem do života celé rodiny se vší nelítostností zasáhne válka v Jugoslávii.

Takto vystavěná a podaná autobiografičnost má jeden významný důsledek. Umožňuje vidět svět tak, jak jej vidí dítě a dospívající: jako danou situaci, kterou bere tak, jaká je, protože prostě nemá alternativu, v žádné jiné nikdy nežil, proto je pro něj standardem a referenčním bodem pro vlastní život. Je to určité generační specifikum, které sice v obecné rovině platí kdykoli a kdekoli, ale stále znovu vzbuzuje pocity nepochopení a kontroverze. Něčím podobným prošla česká literatura v devadesátých letech, když po pádu komunistického režimu autoři hledali svou další úlohu ve společnosti a vůbec možnosti psaní v nových podmínkách: a byli to spisovatelé (a filmoví režiséři) generace, která dětství prožila po srpnové invazi, autoři Pelíšků a Báječných let pod psa, kdo učinil tečku za vyrovnáváním se s minulostí v podobě nekonečných diskusí, co se mohlo a mělo udělat lépe.

Role autobiografičnosti je v této souvislosti zřetelná v několika hlavních ohledech. Spolu s hlavní hrdinkou a na pozadí jejího života čtenář stále intenzivněji vnímá mohutný spodní proud, či spíše protiproud, který se valí pod hlavním dějem a na povrchu dívčího životního příběhu se vynoří jen zřídka a fragmentárně, ale o to opravdověji. Je to proud zpětného plynutí času, vzpomínek zeširoka vyprávěných či letmo zmíněných, v každém případě nijak hladce nabytých – není tu žádný vševědoucí vypravěč, který by čtenáře velkoryse uvedl do všech souvislostí, čtenář si s Ildi prožije poznávání vlastní minulosti sám. Tento proud totiž představuje dějiny, jak se odehrály před emigrací, postupné rozplétání a rozkrývání událostí, jež ovlivnily nebo přímo zapříčinily skutečnost, ve které obě sestry nyní žijí. Jeden příklad za všechny: odkud pramení u Ildina otce smrtelná a nesmiřitelná nenávist ke všemu rudému a komunistickému, jíž dává průchod v nejrůznějších situacích, vhod i nevhod, a kterou jsme měli sklon vykládat stereotypními představami o balkánské horkokrevnosti přiživené alkoholem; tím spíš proto, že nás k těmto stereotypům autorka sama navádí, když s dobromyslným ženským sarkasmem popisuje, co tihle horkokrevní muži opravdu někdy dovedou. Ale nejen „velké dějiny“ tu hrají roli: dojde i na všelijaké zákruty rodinné historie.

Technika zpětného osvětlování, kterou nicméně spíše než vypravěč používá sám život, se uplatňuje i u témat současných. Rodiče pochopitelně s dcerami nesdílejí všechny své starosti spojené s emigrací a budováním nového domova a ony jsou i zde odkázány na to, že se k pochopení propracovávají postupně. Malá Ildi si představuje, že „pracovat načerno“ je výraz nějak související s kominíky nebo uhlíři. Důležité pokyvování hlavou dobře zajištěných švýcarských měšťanů, kteří se s urážlivě blahosklonnou účastí vyjadřují k balkánské otázce, a přitom si (někteří) pletou Jugoslávii s Ruskem, o něco dospělejší Ildi sice irituje, ale spíš si z něj dělá blázny, protože studuje na univerzitě dějiny a o Švýcarsku ví víc než tito jeho občané. Jen ve slabých chvílích se dá z chování rodičů odečítat emigrantský pocit viny a odpovědnosti za ty, které nechali doma, kde je navíc válka. A protože tu postupujeme odzadu, s ubývajícími stránkami ubývá i dětské bezstarostnosti a rapidně se zvyšuje frekvence situací, které hrdinku a s ní i čtenáře emocionálně zasahují mnohem silněji: poznání, že láskyplní rodiče podvědomě hledají u svých dcer vděčnost tím, že si pro sebe reklamují všechny hluboké citové prožitky, nebo letmá zmínka o mladé ženě, která se vší upřímností doufá, že jejího syna v Bosně postřelí, aby se mohl jako raněný dostat z fronty. V těchto pasážích je román nejsilnější a o vynikajícím vypravěčském talentu autorky svědčí i prudké zrychlení tempa v závěrečné fázi, kdy autorka rozehraje ne jedno, ale hned několik po sobě těsně následujících finále, v nichž Ildikó s konečnou platností dospěje, poté co inkasuje několik tvrdých ran jak v rámci rodinných vztahů, tak vztahů s místními občany („občanky a občané“, říká Ildi ve svých myšlenkách důsledně, takto, v „genderově korektním jazyce“, onom lingvisticky nesmyslném ideologickém světanápravném prostředku, jehož prosazovatelé začínají vystrkovat drápky i u nás). Život zkrátka přinesl bolestné poznání, že o oněch na počátku zmíněných hranicích se může debatovat od rána do večera (a plýtvat energií na světanápravné prostředky), aniž by se tím jakkoli oslabila skutečnost, že tu jsou.

Jak řečeno, má tento román mnoho fazet. Byla by chyba nutit v recenzi čtenáři jednu interpretaci, jako se mi to stalo v předchozím odstavci. Jistě si každý najde tu svou, což je u tak závažných témat, jakých se román dotýká, stejně pravděpodobné jako potřebné. V závěru se proto omezím na myšlenku, která mě napadla nad četbou jednoho článku göttingenského slavisty Reinharda Lauera. Ten na samém sklonku minulého století napsal, že v literatuře se nadále budeme setkávat s takovými podobami jinakosti, s nimiž si zatím neumíme poradit. Tenhle hlas ze Švýcarska a Vojvodiny je přece jedním z nich: novou jinakost činí svým tématem a dělá to jinak než spisovatelé generací před ním. Zazněl hodně zvučně, a proto je třeba popřát hodně energie nakladateli, který uvede román v českém překladu k nám.

Ukázka z knihy v němčině

Ukázka z knihy v anglickém překladu