Po starších knihách Martina Seymour-Smitha 100 knih, které otřásly světem. Historie myšlení od starověku po dnešek a Hany Primusové Sto nejvýznamnějších knih světové historie letos vyšla další publikace, jež se snaží určit nejvlivnější knihy světa, Dvanáct knih, které změnily svět od Melvyna Bragga (1939), autora četných románů, scénářů, knih pro děti i non fiction. Hned v úvodu autor přiznává, že si „pohrál s významem slova kniha a vyzkoušel jeho pružnost“: mezi „12 nej“ totiž zařadil také Magnu chartu libertatum z roku 1215, tedy vlastně (jednostránkovou) listinu, nebo Patentovanou specifikaci spřádacího stroje (1769). I když se vliv žádné knihy nedá přesně změřit, autorův přístup mi připadá jako hodně sporný: třeba objevy Michaela Faradaye zcela změnily svět a jeho vynálezy používáme i my každý den, málokdo ale opravdu četl jeho knihu Experimentální výzkumy elektřiny, další položku v Braggově seznamu – jeho myšlenky se šířily spíše tím, že si lidé kupovali jejich praktické aplikace. Podobně fotbal získával větší a větší oblibu přímo na stadionech či na hřištích, a ne za dlouhých nocí, kdy by si fotbaloví fanoušci zaníceně četli Pravidla fotbalové asociace (1863) (tatáž pravidla do své knihy zařadila i Primusová – vliv fotbalu, spojení „imperialismu, národní identity a sportu“ ovšem mnohem lépe než Bragg postihl Denis Judd v knize Impérium: Britská imperiální zkušenost od roku 1765 do současnosti).

Z krásné literatury se tak do jeho knihy dostal jen Shakespeare, ve všech podobných seznamech obligátně zastoupený, Bragg vynechal také knihy hlásající věroučné systémy: podle něj by totiž „nešlo o dvakrát záživné počtení“. Píše tedy jen o Bibli krále Jakuba, a to především o jejím významu pro vývoj anglického jazyka – ostatně podobně jako u Shakespeara (podotkněme, že Bragg je mimo jiné i autorem televizní série a knihy o dějinách anglického jazyka The Adventure of English). Přidává přitom poznámku, že název Bible krále Jakuba naznačuje, že Bůh i král Jakub jedno jsou, v čemž prý „někteří spatřují důkaz, že Bůh je Angličan“. Mám podezření, že podobného názoru je i samotný autor, který kupříkladu konstatuje: „o místo na žebříčku knih měnících osudy světa se právoplatně přetlačují především britské tituly“, Britové podle něj „vytvářeli a vytvářejí podstatnou část všech klíčových teorií, objevů a vynálezů“, což jsou slova dost opovážlivá (něco jiného by bylo, kdyby se výrok vztahoval ke knihám napsaným v angličtině).

Stojí za podotknutí, že i Martin Seymour-Smith byl Brit, s Braggem se ovšem názorově dost často příkře rozchází: jestliže je Richard Dawkins pro Seymour-Smitha „arcihlupák“, jemuž opakovaně spílá na mnoha místech své knihy, pro Bragga je to „Darwinův velký následovník“ a skvělý popularizátor vědy – já osobně se v pomyslném sporu kloním jednoznačně na Seymour-Smithovu stranu, neboť ačkoli je Dawkins hojně čten a vydáván, spíše než o popularizaci jde v jeho případě o schematickou ideologizaci vědy. A také třeba při srovnání kapitoly o Newtonovi u obou autorů nemůžu než konstatovat, že zatímco Seymour-Smith u Newtona zajímavě postihuje koexistenci vědeckého a náboženského přístupu ke světu (a rozsáhle se jí zabývá třeba i Peter Ackroyd v monografii Newton: stručný životopis v kapitolách Tajemné umění (o alchymii) a Tajná víra (o ariánství)), Bragg ji leda bagatelizuje a zkresluje.

Aspoň některé kapitoly Braggovy knihy jistě za přečtení stojí: třeba ta o Marii Carmichael Stopesové (1880–1958), bojovnici za ženská práva a za ženské sebeuvědomění v oblasti sexuality, jejíž knihy u nás vycházely ve dvacátých letech 20. století, nebo kapitola o Magna Chartě, stopující odkazy na ni v průběhu celých dějin, inaugurační projev J. F. Kennedyho autor kupříkladu nazývá „Magnou Chartou troubící do útoku“. Bragg ovšem v jednotlivých kapitolách především široce popisuje individuální osudy jednotlivých autorů i místa, ve kterých se pohybovali, již dříve ostatně vydal knihu o slavných vědcích On Giants’ Shoulders, v níž jsou zastoupeni mimo jiné Newton, Faraday a Darwin, stejně jako ve Dvanácti knihách, které změnily svět. Do jisté míry zde tak asi opakuje, co už napsal jinde, a zřejmě i vzhledem ke své neuvěřitelně bohaté publikační činnosti tak podle mne zůstává poněkud na povrchu.