Už je to prostě tak: lidé rádi sestavují seznamy různých „nej“. Již ve škole například vznikají žebříčky spolužaček či spolužáků podle jejich atraktivity, v pozdějším věku potom třeba výběry nejbohatších lidí světa. Anebo nejošklivějších psů světa, nejvíce sexy zvířat, nejnudnějších měst, nejhorších filmů všech dob… Podobné seznamy se nevyhýbají ani knihám. Udělují se dokonce anticeny za nejhorší knižní erotickou scénu roku, ale existují i žebříčky knih s nejvyšším množstvím použitých sprostých slov, s nejneobvyklejšími názvy nebo s nejpřekvapivějším koncem. O něco seriózněji chtějí působit seznamy knih nejvlivnějších. I v češtině existuje bohatý výběr od těch nejobsáhlejších (1001 knih, které musíte přečíst, než zemřete) až po ty nejstručnější (Dvanáct knih, které změnily svět). A v nabídce jsou dokonce dvě „stovky“: jedna pohledem britským (100 knih, které otřásly světem. Historie myšlení od starověku po dnešek), druhá českým (Sto nejvýznamnějších knih světové historie). Nedávno k nim přibyla další: Knihy, které ovlivnily dějiny. Od Umění války po Deník Anne Frankové, kde je samostatně pojednaných knih dvaasedmdesát.

I když by její podtitul mohl naznačovat, že se sestavovatelé snažili o globální přístup, jejich perspektiva je výrazně anglosaskocentrická. Některá díla nejsou zařazena v původním vydání, ale až v anglickém překladu s ilustracemi britského tvůrce (pohádky bratří Grimmů s ilustracemi Arthura Rackhama), nebo sice v jazyce originálu, který ale vydal význačný anglický tiskař (Vergilius). (Nejpromyšlenější a nejlépe zdůvodněný je v tomto ohledu Kánon západní literatury od Harolda Blooma, avšak zejména proto, že to není pouhý seznam titulů.) 

Když vizuální stránka přehluší obsahovou

Název Knihy, které ovlivnily dějiny je vlastně trochu zavádějící, protože hlavní důraz byl při výběru zřejmě kladen na grafickou a vizuální stránku zařazených děl, ne na jejich obsah a sílu jejich poselství pro budoucí generace. Asi i proto se ze slovanských literatur do výběru nedostal Tolstoj (ten je zařazen do spisu 100 knih, které otřásly světem) ani žádný jiný beletrista, ale jen avantgardní výtvarník El Lisickij se svojí brožurou Pro dva kvadrata: suprematičeskij skaz v 6ti postrojkach, protože jde „o mistrovské dílo suprematické knižní ilustrace“. Abeceda v ní byla co do významu až na druhém místě, prim hrála vizuální reprezentace. I další kapitoly se zaměřují na knihy, ve kterých byla mimořádně důležitá role obrazu, případně alespoň vztah textu a ilustrací, zvláště pokud se jejich významové vrstvy vzájemně doplňují a tvoří jedinečný celek (William Blake). 

V souvislosti s tím uvádí recenzovaná kniha i zajímavosti či kuriozity. Například u knihy Ptáci Ameriky, která obsahuje skoro 500 obrazů a přes 700 popisů severoamerických ptačích druhů, autoři vysvětlují, že francouzsko-americký ornitolog a malíř John James Audubon (1785–1851) v ní namaloval ptáky v životní velikosti, což s sebou v případně rozměrných jedinců neslo jisté obtíže. Například aby se plameňák vešel na stránku celý, musel ho Audubon zobrazit s až nepřirozeně ohnutým krkem a nohama. (Všechny nejprve zabíjel a pak jejich těla aranžoval do vhodné polohy.) Pokud ovšem autoři tvrdí, že s délkou jednoho metru na výšku jde o „největší“ knihu, tak se jistě mýlí, najdeme i mnohem rozměrnější (kupříkladu Bhutan: A Visual Odyssey Across the Last Himalayan Kingdom je dlouhá přes metr a půl.) 

Artefakt, nebo digitální verze? 

Když ale necháme stranou nepřesnosti i to, že kniha obsahuje něco jiného, než slibuje název, musíme uznat, že jde o graficky skvěle vypravenou publikaci. Vybraná díla přibližuje ve formě mnoha komentovaných barevných ilustrací. A její vydařená obálka je koláží složenou z imitací původně většinou kožených hřbetů jednotlivých zařazených titulů – včetně slepotiskových názvů a dalšího reliéfního zdobení. Pozornost autoři přenášejí na materialitu knih, ať už to jsou starověké svitky, grafické romány, nebo nejnovější zařazený titul Drinkable Book. Má jít o informačního průvodce a současně filtr na vodu. Každá jeho stránka je prý potažena nanočásticemi stříbra, které při použití k filtrování vody dokážou zachytit 99,99 % bakterií vyskytujících se v choleře, E. coli a tyfu. Jedna taková kniha prý vyčistí pět tisíc litrů čisté pitné vody na jednoho člověka, což údajně člověku vydrží až na čtyři roky.   

Každopádně je jisté, že kupříkladu francouzský seznam nejvlivnějších titulů by vypadal velmi odlišně, viz třeba výsledky ankety „100 nejdůležitějších knih 20. století“ podle Le Monde. A i když starobylé kožené hřbety působí důstojně a majestátně a spojení „knižní filtr na vodu“ zní sympaticky ekologicko-angažovaně, v budoucnu bude pro úspěch konkrétního titulu důležitější, jestli bude dostupný i v audiopodobě, případně jaké. (Navíc už dnes existují aplikace jako @Voice, které text přečtou automaticky strojově, takže si každý může amatérsky vyrobit svoji vlastní „audioknihu“.) Kupříkladu spisovatel a novinář Leoš Kyša (alias František Kotleta) si v publikaci Nečtu! Poslouchám (Universum 2022) pochvaloval, že se díky audioknihám rozšířil okruh konzumentů (nejen jeho) literatury: „Zatímco elektronické knihy spíše jen rozdělily stávající čtenáře, audioknihy vytvořily úplně nový segment lidí, kteří by neměli čas číst. Poslouchají mě takhle řidiči kamionů nebo třeba námořní kapitáni, lidi, co pracujou v dílnách, jsou schopní zhltnout jednu knížku denně.“ V řadě dystopických či postapokalyptických děl se lidé setkávají s knihami nikoli v tištěné formě, ale prostřednictvím hlasu člověka, který je umí zpaměti. Reálně dnes lidé sice mají možnost mít papírový výtisk, ale z praktických důvodů preferují digitální verze. Což ukazuje, že se materialita knih proměňuje ještě zásadněji a má ještě více podob, než připouští recenzovaný titul.