Válka. O válce psal Josip Mlakić. I Vladimir Kecmanović. Jeho zdařilý román Top je bio vreo (Dělo bylo žhavé, 2008) je napsán z perspektivy dítěte a odehrává se v Sarajevu. Robert Medjurečan se zabýval následky války v románu Prodajem odličja, prvi vlasnik (Prodávám vyznamenání, jako nová, 2008), v knize výrazně válečné, kde válka sice tvoří jen pozadí příběhu, ale její vnímání je velmi palčivé a naléhavé. Válku popisoval i Krleža, ale většinou z nemocnice, kdy už je po všem, nebo ze cvičiště, kdy všechno teprve začíná. Vybavují se mi další: Céline, Cendrars Hassel, Hemingway, Mailer… I Hegel, uf, ale to už je válka pojmů. Shakespeare: Jindřich IV., Falstaff běží po bojišti, chce si zachránit holý život. Wellesovy Půlnoční zvony. Welles běží po bojišti. Sádlo se mu třese. Tehdy už to s něčím přeháněl (alkohol, drogy, smutek?) a nebyl tak energický jako ve Skvělých Ambersonech. Válka je samozřejmě velké svinstvo.

Saša Stojanović je redaktor časopisu Think Tank, autor románů Krvoslednici (Barváři, 2003) a Manchester City Blues (2006), organizátor jednoho literárního, jednoho hudebního a jednoho filmového festivalu. Byl ve vězení i ve válce. Jeho poslední román Var (Svár, 2008) byl přeložen do češtiny a překládá se do polštiny a řečtiny. V současnosti píše scénář k filmu podle tohoto románu a chystá knihu esejů.

Svár se odehrává v Kosovu. Třicet postav vypráví svoje „story“ čtveřici evangelistů plus Jidášovi a Marii Magdalské. Soustřeďují se na jeden okamžik ze svých životů. Okamžik, kdy byly vytrženy z každodenní rutiny. Defilují zde válečníci i jejich nevěrné manželky, důstojníci, jimž jejich vojáci dávají místo cigaret jointy (a pak tráví noc na skříni), i alkoholici, jejichž posláním je vypít co nejvíc bas čehokoli. Román je koncipován tak, že Stojanovićovi hrdinové vyprávějí zmíněným biblickým postavám, jak se octli v situaci, na kterou právě vzpomínají. Sestaven je z šesti knih, v kterých se informuje o šesti rovinách hrůz, do formy jakéhosi katalogu, resp. encyklopedie jednotlivých osudů, vyprávěné individualizovaným, gramatikou nespoutaným jazykem.

V porovnání s předchozími dvěma romány se Stojanović vzdálil od pro něj typického erudovaného zpracování námětu a více akcentuje narativní složku díla; tváří v tvář válce jsou úctyhodné znalosti historie vedlejší a autorovi vypravěči je nepotřebují. Všechny dřívější pochybnosti o oficiálním obrazu minulosti jsou zde rozmetány zločineckou politikou, ekonomickým úpadkem a nakonec brutální konfrontací s válkou.

Svár není literární mainstream. Stojanović je živelný a nekompromisní spisovatel, kterého zdobí bohatý slovník a schopnost různých tónin. Jeho knihy představují jinou literaturu než tu realistickou. Otázky reality ale autora velmi zajímají a nutí ho uvažovat o možnostech literárního zobrazení. Sekvence třiceti příběhů rámovaných andělskou evangelijní zvídavostí, tj. obrovským přáním konečně zjistit, proč se na Balkáně zase válčí, je zpracována dokumentárně a literárně přesvědčivěji, než je standard válečného žánru exjugoslávských literatur. Jedná se o zákopovou, hustou knihu, v níž Stojanovićovi svědci stojí ve frontě a slabikují své zpovědi o marné snaze uniknout děsivé mele. Proto se oddávají všelijakým neřestem, jak se sluší na úsvit Soudného dne. Jako u Hieronyma Bosche v jakési svaté a strašně sprosté vřavě zároveň. Svatost lze pocítit na jatkách i na záchodě, tam má váhu, jakou nezíská v sebevětším kostele. Myslím, že se o tom Saša Stojanović přesvědčil na vlastní oči. A pak vytvořil toto plátno, fresku o utrpení, v němž nepoznáš přítele, nýbrž – spisovatele.