Norský autor Jostein Gaarder (1952) ve své literární tvorbě nastoluje otázky spjaté s podstatou lidské existence a její filozofickou reflexí. Nejinak je tomu i v románu Hrad v Pyrenejích, který stojí rozkročen mezi literaturou pro mládež, do jejíž sféry jej vřazuje především zjevná didaktizující tendence, a písemnictvím pro dospělé.

Název románu je inspirován obrazem Le Château des Pyrénées, který vytvořil René Magritte. Kamenný blok se stavbou hradu na vrcholku se vznáší ve vzduchu, a provokativně tak popírá zemskou přitažlivost. Obraz je v románu metaforou pro schopnost vymezit se vůči vlastním smyslovým vjemům a připustit existenci zázraku, který se vymyká dosavadním zkušenostem i vědeckému poznání.

Gaarder zvolil formu epistolárního románu, ovšem dynamizovanou použitím moderních komunikačních technologií. E-mailová korespondence tak připomíná spíše rozhovor, jehož účastníci však mají dostatečný časový prostor pro cizelování své argumentace. Solrun a Steinn se náhodně potkávají po třiceti letech na místě, kde kdysi společně prožili traumatizující příhodu, která zapříčinila jejich rozchod. Setkání je impulsem k obnovení někdejšího intenzivního vztahu nikoli již v jeho milenecké podobě, ale v rovině ideové výměny, duchovního sdílení.

Oba protagonisté se s odstupem tří desetiletí, během nichž každý založil svoji rodinu a profesně zakotvil, vracejí ve vzpomínkách ke společnému životu. Román je tak vícenásobným dialogem, jejž mezi sebou vedou Solrun a Steinn v současnosti, ale i jako někdejší dvacetiletí milenci, a v neposlední řadě je i jejich rozhovorem se sebou samými. Dialog se vertikálně prohlubuje i s vědomím toho, že v otázkách a odpovědích je nutno počítat s proměnami lidské paměti. Gaarderovi hrdinové rekapitulují z odlišných pozic příběh studentské lásky, který je vlastně jen záminkou pro pokus o reflexi dějin vesmíru a lidského místa v něm.

Učitelka teologie Solrun inklinuje ke spiritualistickým představám a jako hluboce věřící je přesvědčena o nesmrtelnosti lidské duše, zatímco přírodovědec Steinn zastává materialistický světonázor s tendencí vše racionalizovat. Účastníci dialogu lpějí na svých závěrech, ale zároveň cítí potřebu prověřit je očima názorového protivníka, a vymanit se tak z navyklých způsobů uvažování a argumentace. Autor nestraní žádnému z nich a v závěru prózy to explicitně potvrzuje odmítnutím snahy zpochybňovat víru jiného člověka. Právě tento moment vřazuje Gaarderův román do kontextu literatury pro mládež a představuje rovněž spojnici mezi celou Gaarderovou tvorbou.

Spisovatel a filozof Gaarder totiž nikdy neservíroval instantní poučky – jeho mistrovství spočívá v tom, jak dokáže klást burcující otázky. Odpověď v sókratovském dialogu, který vedou mezi sebou literární postavy a jejich prostřednictvím i recipient s dílem, už musí čtenář hledat sám, a to jak v procesu interpretace přečteného textu, tak mimo prostor literární fikce. Oslavou správně položených otázek se stala Gaarderova kniha pro děti Haló! Je tu někdo? (1996, česky 1998) a otázka jako ústřední kompoziční prvek se vine novelou Dívka s pomeranči (2003, česky 2004), v němž je hodnota života rovněž poměřována smířením se s vlastní smrtelností. Románová Solrun, od malička svíraná úzkostí ze smrti, si klade podobné otázky jako umírající třináctiletá hrdinka prózy Jako v zrcadle, jen v hádance (1993, česky 1999) a stejně jako ona se v okamžiku, kdy stojí před zrcadlem, stává „svědkem své vlastní hádanky“.