Českého čtenáře možná překvapí skutečnost, že tchajwanská literární scéna je velice dobře organizovaná a těší se významné podpoře tchajwanských státních orgánů a vládních organizací. To souvisí s vládní politikou kladoucí důraz na upevnění tchajwanské identity jako unikátního fenoménu a s dodnes poměrně silným vlivem tchajwanského nacionalismu. Počátky této ideologie je třeba spatřovat jednak v aktivitách tchajwanských intelektuálů z řad starousedlíků, kteří již v sedmdesátých letech upozornili na nutnost zaměřit pozornost na tehdejší aktuální realitu Tchaj-wanu, a především pak v následném „hnutí za tchajwanizaci“ devadesátých let, jež kladlo důraz na nutnost přistupovat k Tchaj-wanu jako „centru“ v rámci kulturního mapování. Podpora literatury a kultury obecně je též jednou z cest, kterými se místní vláda snaží o prezentaci Tchaj-wanu na mezinárodním poli. Na naše poměry možná neobvykle silné provázání tvůrčích a literárněvědných kruhů pak ovlivňuje skutečnost, že mnoho autorů různých generací je zároveň literárními kritiky a i ti, kteří se literární kritice nevěnují, sledují pozorně literární teorii a světové literární trendy ve snaze získat uznání vlivné akademické a nakladatelské obce. Profesionální literární kritici, editoři a nakladatelé tvořili vždy vlivnou složku tchajwanské literární scény. Nahlédněme nejprve trochu do historie.

Poválečná tchajwanská literární scéna byla do značné míry formována kulturní politikou Kuomintangu, jež zejména v 50. letech podporovala tvorbu v protikomunistickém a „válečném“ duchu, avšak při konkrétní realizaci vládních směrnic měly již tehdy významné slovo literární přílohy a časopisy, a zejména jejich editoři, kteří rozhodovali o tom, které příspěvky budou publikovány, čímž pomáhali vychovávat nové talenty. Na konci sedmdesátých let převzali vůdčí úlohu médií udávajících trend doby literární přílohy největších tchajwanských deníků Lien-che-pao (United Daily News) a Čung-kuo š’-pao (China Times), které zároveň v letech 1976 a 1978 začaly udílet každoroční literární ceny za nejlepší povídku, novelu a román. Osmdesátá léta byla též obdobím rozmachu velkých knihkupeckých řetězců (jako první byl roku 1983 založen Ťin-š’-tchang , v současné době je nejznámější Čheng-pchin šu-tien neboli Eslite), jež vedle finanční podpory mladým nadějným autorům začaly zároveň pravidelně zveřejňovat žebříčky nejprodávanějších titulů podle jednotlivých žánrů. Zejména druhou polovinu osmdesátých let lze tedy považovat za počátek komercializace do té doby převážně intelektuálně orientovaného knižního trhu. Po roce 1987, kdy bylo na Tchaj-wanu zrušeno stanné právo (1949–1987), a především v devadesátých letech došlo nejen na politické, ale též na tchajwanské literární scéně k zásadním změnám.

Literatura a literární tvorba po roce 1987 se ještě více přiblížila situaci běžné v rozvinutých zemích – osvobozena z kazajky ideologií, tchajwanská literární sféra je nyní různorodější a autonomnější s vyšším stupněm profesionalizace. Autoři jsou na druhou stranu pod tlakem trhu nuceni přihlížet více než kdy jindy v minulosti vkusu stále se zužující čtenářské obce, věnují více času výzkumu a přípravě podkladů pro svou tvorbu. Literární přílohy novin, jež udávaly tón literární produkci v průběhu osmdesátých let, nahradila v této funkci postupně specializovaná nakladatelství a novinové sloupky s recenzemi z pera nové intelektuální elity, která se tou dobou vrátila ze studií v zahraničí či z dlouholeté emigrace. V neposlední řadě je třeba poukázat i na to, že počínaje devadesátými lety vystřídal román povídku jako dominantní žánr – tento trend je ostatně platný i dnes. Přes stále silnější vliv komerce na knižní trh zůstává spojení autorů a literárních kritiků nadále neobyčejně pevné.

Vedle již výše zmíněné skutečnosti, že většina autorů disponuje různým stupněm vzděláním v oboru, má na tomto fenoménu zásluhu též poměrně vysoký počet literárních cen (přes celostátní až po regionální, zahrnující ceny udělované literárními časopisy, institucemi či nadacemi, které mají mnohdy předem zadané téma), a dále také nespočet literárních seminářů, besed, přednášek, kurzů tvůrčího psaní apod., jež jsou pravidelně pořádány po celém ostrově. O popularitě zejména začínajících autorů rozhodují do značné míry právě recenze od akademiků, již známých spisovatelů či editorů zavedených nakladatelství a není neobvyklé, že po otevření knihy uvítají čtenáře nejprve minimálně dvě předmluvy, které většinou doplňuje výčet dalších univerzitních profesorů, editorů a spisovatelů, již knihu doporučují. Vycházejí dokonce i celé edice knih pod záštitou uznávaných literárních kritiků, z nichž nejznámější je bezpochyby David Der-Wei Wang (Wang Te-wej), který působí již mnoho let v USA, v současné době jako profesor čínské literatury na Ústavu východoasijských jazyků a civilizací na Harvardu. Nakladatelství Maj-tchien vydává již druhou řadu edice „Současní spisovatelé“, která je výběrem toho nejlepšího od reprezentativních soudobých čínsky píšících autorů, a to nejen tchajwanských, ale i čínských a hongkongských. Hlavním editorem řady je právě David Der-Wei Wang a každá kniha edice je opatřena jednak jeho předmluvou, jež představuje vlastně literárněvědný článek kriticky zpracovávající spisovatelovu tvorbu, a zároveň je doplněna o další přílohy jako rozhovor s autorem, odborné příspěvky či literární rozbory a kompletní přehled autorovy dosavadní tvorby. Vedle Davida Der-Wei Wanga působí na Tchaj-wanu další řada literárních kritiků, jejichž popularita u čtenářů se v nemálo případech vyrovná oblíbenosti autorů samotných. Negativním dopadem provázanosti autorských a literárněkritických kruhů však může být situace, kdy jistý literární trend či v akademických (politických) kruzích populární tematika zásadně udává směr a podobu literatury Tchaj-wanu, na což již od konce devadesátých let začali upozorňovat jednotlivci z řad samotných literárních kritiků. V průběhu posledních několika let se však zdá, že tento trend začíná postupně slábnout a především noví autoři se neváhají pouštět do experimentů jak po obsahové, tak formální stránce.

Jednou z nejznámějších literárních cen udělovaných na konci každého roku, která vedle kritického hodnocení odborné poroty přihlíží také ke čtivosti a atraktivnosti zpracovaného materiálu, je „Nejlepší kniha Kchaj-ťüen“ (Kchaj-ťüen chao-šu-ťiangn). Kchaj-ťüen byl původně literární sloupek výše zmíněného deníku China Times, založený roku 1988 a věnovaný výhradně recenzím. Postupně se vyvinul v literární přílohu, jež vychází každý pátek (v současné době i v elektronické podobě) a vedle recenzí nových titulů zveřejňuje též informace o aktuálním literárním dění, rozhovory se spisovateli, zprávy o čínském a světovém knižním trhu apod. Na konci každého roku je pak na základě již uveřejněných recenzí vybráno odbornou porotou několik nejlepších titulů. Cena Kchaj-ťüen byla poprvé vyhlášena roku 1989 a v současné době se uděluje ve třech kategoriích: 1. deset nejlepších knih roku (zahrnuje dvě podkategorie: čínsky psanou literaturu a překlady), 2. nejlepší dětská kniha a nejlepší kniha pro mládež, 3. nejlepší motivační kniha (doslova „nejlepší knihy krásného života“ – jedná se o publikace, které se zabývají problematikou, jež by měla přispět ke zlepšení kvality života čtenářů). V rámci celostátní kampaně za podporu četby jsou oceněné tituly následně vystavovány v univerzitních a městských knihovnách a tyto „výstavky“ jsou často doprovázeny literárním čtením a besedami s autory.

Obvykle vybírá porota v každé kategorii (či podkategorii) 10 titulů, avšak ne nutně musejí být všechny ceny rozdány. V loňském roce došlo podle poroty v kategorii „deset nejlepších knih roku“ ke třem významným jevům. Oproti předešlým ročníkům postoupilo do užšího výběru více čínsky psaných titulů než překladů ze světových jazyků. Další zajímavostí pak bezesporu byl vyrovnaný počet titulů beletrie (zahrnující romány a povídky) a knih zastupujících pro čínskou literaturu typický žánr „literární esej“ – běžné je, že převládají romány nad esejemi. V neposlední řadě stojí za zmínku, že mnoho knih v úzkém výběru bylo prvotinami do té doby neznámých autorů. Výběr nejlepších knih byl proto v loňském roce pro značný nepoměr mezi jednotlivými tituly (ať už se jedná o žánrové rozdíly, či rozhodování mezi již zavedenými spisovateli a nováčky literární scény) obzvláště těžký. Nakonec se porota rozhodovala především podle ucelenosti knihy, obtížnosti zpracovaného tématu, čtivosti a u zavedených autorů pak přihlížela k tomu, zda se spisovateli podařilo překonat své dřívější úspěchy.

Co se překladů týče, dle očekávání dominovali užšímu výběru slavní, na Tchaj-wanu oblíbení autoři, kteří již dříve byli oceněni či zařazeni do užšího výběru „Kchaj-ťüen“ jako např. Haruki Murakami, V. S. Naipaul, Kenzaburó Óe, Margaret Atwood, Kazuo Ishiguro apod. Kromě životopisu Gabriela Garcíi Márqueze z pera Martina Geralda a „čtenářského deníku“ Kenzaburó Óe tvořily zbytek titulů užšího výběru v kategorii překladů romány, což poukazuje na rozdílnou žánrovou orientaci zahraniční a čínsky psané literatury, avšak zároveň vypovídá mnohé o preferencích tchajwanského knižního trhu. Základním kritériem pro výběr překladů byly vedle jazykové správnosti a plynulosti textu zejména čtivost a tematická přitažlivost pro tchajwanského čtenáře. I zde přihlížela porota u zavedených autorů v případě nových titulů k tomu, zda se autorovi podařil průlom oproti předchozí produkci (z tohoto důvodu nebyl nakonec zařazen mezi oceněné Haruki Murakami se svým novým romámen 1Q84). Mezi oceněné v kategorii beletrie se nakonec probojovaly následující tituly: Autobus sebevrahů od finského spisovatele Arto Paasilinna, Dům pro pana Biswase od V. S. Naipaula, Bílý šum od Dona Delillo a Učenec: literární přednášky od Kenzaburó Óe.

Mezi sedmi oceněnými čínsky psanými tituly se letos překvapivě objevili pouze čtyři reprezentanti beletrie. Zbývající tři knihy spadají mezi literaturu faktu a zahrnují tituly Nesnadná vražda (Ša-lu te ťien-nan) od Čang Ťüen-fen zabývající se problematikou trestu smrti, Usilovná práce – pracovní zápisky mé rodiny (Nu-li kung-cuo – wo ťia-cu te lao-tung ťi-š’) od Wu I-weje popisující autorovýma očima coby malého chlapce, kterak se rodiče vytrvale, avšak neúspěšně snaží zapojit do tchajwanského ekonomického zázraku 70. let. Posledním oceněným titulem je dvojsvazková publikace Jak se stát čestným člověkem (Žu-che cuo i ke čeng-č’ te žen) od slavného tchajwanského spisovatele Jang Čao, ve které se autor tváří v tvář mladé, rozvíjející se tchajwanské demokracii snaží na základě poutavých příběhů inspirovaných světovými dějinami přimět své čtenáře k vyšší občanské uvědomělosti a politické zodpovědnosti.

Co se beletrie týče, jednomyslně byla knihou roku zvolena novinka od známého všestranného tchajwanského spisovatele, editora, esejisty a autora knížek o přírodě Liou Kche-sianga Patnáct malých planet (Š’-wu ke siao sing-sing), ve které autor v patnácti „povídkách“ vypráví poutavé příběhy o spojení mezi zemí a lidmi. Oproti autorově předešlé tvorbě prostupují textem jednotlivých příběhů hluboké emoce, které Liou Kche-siang obratně spojuje s realistickými popisy typickými pro styl nového žurnalismu. Dalším oceněným titulem je Tchaj-pej: vodní město (Šuej-čcheng tchaj-pej), v němž již zavedený tchajwanský spisovatel Šu Kuo-č’ z neobvyklého úhlu pohledu a netradičním stylem spojujícím hovorový jazyk s klasickou čínštinou líčí příběhy obyčejných lidí, které jsou však podloženy skutečným historickým materiálem, a zachycují tak dějinné paměti Tchaj-peje. Setkání v kavárně se 14 spisovateli (Cai kcha-fej-kuan jü-ťien 14 ke cuo-ťia) od Tchang Nuo je publikace, v níž autor z pozice sečtělého a zkušeného vydavatele provází čtenáře jednoduchým, avšak nikoli povrchním způsobem tvorbou čtrnácti spisovatelů. Jediným v loňském roce oceněným románem se nakonec stala Zlatá hora (Ťin-šan) od Čang Ling, čínské spisovatelky žijící v Torontu. Jedná se o ambiciózní historický román, jenž by tematicky vydal na trilogii, avšak ve kterém autorka v jediném svazku velice poutavým, realistickým jazykem líčí osudy čtyř generací čínských imigrantů v Kanadě od jejich odchodu z Číny na sklonku dynastie Čching až po rok 2004, kdy se potomci vracejí po letech zpět do vlasti. Čtenáři tak znovu ožívají před očima dějiny čínských dělníků (kuliů) a čínské zámořské komunity, které však autorka podává s přirozenou nenuceností, aniž by se dopustila chyby vršení nestravitelného množství historických událostí a faktů, na nichž je celý příběh vystavěn. Její kniha právem získala i další ocenění tchajwanských a zahraničních literárních časopisů.

Závěrem je třeba zdůraznit, že výše popsané tituly nejsou v žádném případě úplným výčtem literární produkce, jež se objevila v loňském roce na tchajwanském knižním trhu (podrobnější výčet románové a povídkové produkce loňského roku si zaslouží samostatný příspěvek a bude námětem dalšího článku). Jedná se o výběr odborné poroty, který má za úkol posloužit především jako jednoduchý návod tchajwanskému čtenáři, kterak se vyznat v záplavě titulů, jež se každoročně (kolem 40 000 knih) objeví na pultech knihkupectví. Pro nás však může tento stručný přehled sloužit jako okno, kterým nahlédneme do „knihovny“ nám jinak vzdáleného Tchaj-wanu.