Po Marii Ndiaye a její Goncourtem ověnčené knize Tři silné ženy představuje letos nakladatelství Jota ve své „Zlaté edici“ další postavu současné francouzské literární scény. Tentokrát je jí ve Spojených státech žijící Catherine Cussetová, jež ve svých sedmatřiceti letech publikovala zhruba desítku románů a novel. Jota přichází s jejím zatím nejúspěšnějším titulem: románem Skvělá budoucnost. I tentokrát nakladatelství vsadilo na oceněné dílo – v roce 2009 získala kniha cenu francouzských gymnazistů, Prix Goncourt des lycéens.

Skvělá budoucnost je časově i prostorově rozsáhlá freska o protloukání se dvacátým stoletím a zároveň komorní drama jedné rodiny. Především je to ale příběh, který dokáže vtáhnout do děje již od prvních stránek, příběh vyprávěný s přesvědčivostí a vervou, bez váhání, pochybností a ulpívání na popisech.

Když se jistá paní Tibbová, svého času Tibberescu, zapisuje na kurzy francouzštiny ve Francouzském institutu v New Yorku, je v její angličtině stále slyšet cizí přízvuk. Rumunskou jadernou fyzičku původem z Moldávie už její životní trajektorie přinutila naučit se hebrejsky i italsky. Francouzštinu nyní piluje kvůli své vnučce, po snaše poloviční Francouzce. Helen Tibb, v Rumunsku Elena, po domácku Eluš, je ústřední postavou knihy. V retrospektivních blocích se s ní vracíme k jednotlivým etapám její životní cesty: dětství, dospívání v Bukurešti, seznámení s pozdějším manželem, diskriminovaným v Rumunsku pro židovský původ, k jejich emigraci... Cesty za skvělou budoucností.

Důsledná strukturace Elenina příběhu působí skoro jako z pera sociologa – postavu vidíme „rozparcelovanou“ na životní role, vyjádřené lakonickými názvy částí: „Dívka“, „Milenka“, „Manželka a matka“, „Vdova“. Jednotlivé kapitoly mají přitom pro snadnou orientaci v názvu letopočet. Už při letmém nahlédnutí do knihy tak zjistíme, že se v ní prolínají dvě časové roviny. Paralelně s Eleniným příběhem se rozvíjí příběh její snachy Marie, střídavě nazírán očima Helen/Eleny i Marie samotné. Příběh druhé, „nastupující“ generace, odehrávající se již od začátku v „zaslíbených“ Spojených státech, které Elena s manželem pro svého syna s takovou námahou dobyli, tak představuje zajímavý protipól k příběhu rodičů samotných. Absurdní nedorozumění a předsudky, přesvědčení rodičů o tom, že dovedou hájit zájmy svého syna lépe než on sám, neurčitý strach z kulturně odlišného a žárlivost vůči cizímu se opakují jako rýmy. Modely se vracejí, k poučení nedochází, skvělá budoucnost možná nebude až tak skvělá, nebo přinejmenším ne tak jasně nalinkovaná.

Dlužno přitom poznamenat, že postava Marie, Eleně nesympatické Francouzky, vůči níž se stará paní ukazuje podobně konzervativní a netolerantní jako kdysi její vlastní rodiče k ní samotné, je příznivcům Cussetové známá z jejích předcházejících děl, kde se také objevuje a propojuje je tak. V poněkud bohémské blonďaté překladatelce a literátce, provdané do Ameriky, ale vracející se pravidelně do Bretaně, snadno rozeznáme spisovatelčino literární alter ego. I ve Skvělé budoucnosti tak Catherine Cussetová přidává střípek do intertextového autofiktivního příběhu o sobě samotné. Je přitom až zarážející, do jaké míry je pohled „na sebe sama očima vlastní tchyně“ postaven na stereotypech. Mariin francouzský původ je pro rodinu čerstvých Američanů něco zároveň svůdného i nebezpečného: identita, jež se v americkém tavicím kotlíku jen tak nerozpustí. Francouzi jsou u Cussetové šarmantní, elegantní, společenské a extrovertní bytosti se sklony k bonvivánství, lenosti a nepořádnosti. Jako odlehčující motiv se románem táhne téma Mariiných posmrkaných papírových kapesníčků, které mladá žena ke znechucení nové rodiny nepřestává trousit po bytě. Kulturní neporozumění se nevyhne ani kultivovaným a světaznalým Tibbovým.

Spíše než reálie a atmosféra různých koutů světa, která leckdy sklouzne ke klišé a stereotypu (Cussetová si neodepře obrázek vědkyň ze socialistického Rumunska, snídajících na konferenci v Paříži v hotelovém pokoji salám a kávu rozpuštěnou v teplé vodě z kohoutku, vágní evokaci idylického dětství a lehce ukřivděného dospívání sirotka adoptovaného pěstouny), je devízou knihy citlivá a přesná psychologie. Kritické zpodobnění mezigeneračních vztahů, pocitů žárlivé a trpící matky je nejvýraznější osou románu. Autorka je schopna hluboké empatie a hned na začátku okouzlí brilantně věrohodným zachycením pocitů staré paní, neschopné komunikovat se senilnějícím manželem. To dodává příběhu, jenž se jinak odvíjí rychle a takřka povrchně, na plasticitě.

Nabízí se otázka, čím Skvělá budoucnost upoutala právě gymnazisty. Prix des lycéens je spojena s Goncourtovou cenou: z nominovaných titulů vyberou vítěze dobrovolníci z řad studentů vybraných škol, kteří pod vedením profesora povinně přečtou všech deset finálových titulů. Dostat Prix des lycéens je tak trochu jako získat titul „Miss sympatie“: hlasování je masivnější, „demokratičtější“, porotou zde nejsou akademici, ale vox populi. Silný, atraktivní příběh má určitě větší šanci oproti introvertním, experimentálním či příliš elitářským textům. Nápadná je popularita rodinných ság: ve stejném roce jako Skvělá budoucnost získala obdobnou cenu udělovanou gymnazisty (ale spojenou s cenou Renaudot) sága Ce que je sais de Véra Candida (Co vím o Veře Candidě) mladé spisovatelky Véronique Ovaldové. Skvělé budoucnosti se v mnohém podobá: také zde jde o příběh rodiny či rodu a o střídající se generace žen.

Na Skvělé budoucnosti je přitažlivá její světovost, uživatelsky přívětivé je přímé a snadno stravitelné vyprávění, postavené na „kardinálních událostech“ života, jako je první ples, svatba, porod, stěhování, nehoda... Na druhou stranu je obtížné se při četbě zbavit dojmu, že bychom místo příběhu Helen Tibb mohli číst životní příběh kohokoli jiného. Nebo poslouchat. Třeba u kávy vyslechnout svou vlastní tetu, tchyni, babičku. Nebo takový příběh sami vyprávět. Je to tak trochu jenom příběh, skromný a jednoznačný, bez jinotajů a dvojitého dna. To ale neznamená, že by četba byla marná. Catherine Cussetové role literární „dokumentaristky“ sedne, je bystrou pozorovatelkou a profesionální inženýrkou příběhu. Skvělá budoucnost nám život naruby nepřevrátí, ale dost možná připomene něco z naší vlastní minulosti. A trochu polechtá na svědomí.