Začátkem tohoto roku vyšel v českém překladu Lenky Procházkové román francouzské autorky Justine Lévy (1974), dcery známého filozofa a spisovatele Bernarda-Henri Lévyho, s názvem Nic vážného.

Justine Lévy román Nic vážného (v originále Rien de grave) napsala krátce po ukončení své protidrogové terapie. Vystupuje v něm pod jménem Louisa a kromě zkušenosti s drogami zachycuje i další peripetie svého života – rozvod s manželem, vážné onemocnění matky, smrt milované babičky… To vše způsobuje Louise utrpení a dlouhodobé deprese, z nichž hlavní hrdinka neumí, či spíše nechce vybřednout. Text se tak místy jeví jako litanie zhrzené ženy libující si ve svém žalu.

Důležitou postavou románu je Paula, ve skutečnosti Carla Bruni, kvůli níž opustil autorku její manžel. Fakt, že slavná modelka figuruje v ústředním milostném trojúhelníku, nelze považovat za promyšlený marketingový tah či laciné lákadlo pro čtenáře. Justine Lévy zkrátka vypráví svůj životní příběh tak, jak jej prožívala: na adresu své sokyně nešetří slovy plnými pohrdání.

Louisa také zasvěcuje čtenáře do vztahů s novými partnery, jež navazuje často jen proto, aby se zbavila bolestných vzpomínek na bývalého manžela. Má totiž strach z nového závazku a připadá jí, že již není schopna opětovat lásku, že je citově zcela „prázdná“.

Román Nic vážného je v podstatě oknem do autorčina soukromí, do jejích nejniternějších prožitků – Justine Lévy se nám svěřuje se svým skutečným životním příběhem a otevřeně píše o svém vztahu k lidem, které miluje či nenávidí. Nejpůsobivější je ta část knihy, kdy se autorka zpovídá z pocitů bezmoci prožívané v období drogové závislosti.

Jednotlivé etapy Louisina života nejsou vyprávěny v chronologickém sledu. Kniha působí spíše jako proud autorčiných myšlenkových pochodů, v nichž se mísí různé časové roviny: to, co se odehrává v přítomnosti, se prolíná s prožitky z minulosti. Hranice mezi „nyní“ a „tehdy“ místy zaniká.

Vzhledem k tomu, že se klíčové událostí popsané v textu shodují s tím, co se v životě Justine Lévy ve skutečnosti odehrálo, je možné považovat text románu za autobiografický. Při jeho četbě však brzy získáme dojem, že tento příběh už odněkud známe, že jsme o něčem podobném tisíckrát slyšeli či četli. Po stránce obsahové nepřináší kniha nic nového. Na vině je sebestřednost, fakt, že se hlavní hrdinka utápí ve své bolesti, kvůli které nevnímá svět mimo vlastní obzor.

Způsob, jímž Lévy své životní drama podala, však není zcela nezajímavý. Tok vyprávění, v němž se přítomnost prolíná s minulostí, připomíná metodu automatického psaní a častokrát není přerušen ani v dialogických pasážích. Některé repliky jednotlivých postav od sebe nejsou odděleny a vytvářejí dojem jediné polyfonní promluvy.

Knize zkrátka nemůžeme upřít její umělecké kvality a byla by chyba podlehnout prvnímu dojmu a zařadit ji do kategorie laciných románků pro ženy. V jejím závěru se navíc dočkáme hlubšího zamyšlení. Lévy zde přehodnocuje svůj životní postoj – postupně se odchyluje od bolestínské polohy a dokonce naznačuje, že k životu, ať už nám připraví jakékoli útrapy, je třeba přistupovat s nadhledem: „Život je vlastně jen náčrtek. Každá událost je jen skicou té příští, škrtáme, přepisujeme, a když už je to téměř čisté a bez chyb, tak je konec a nám nezbývá než odejít, proto je život tak dlouhý. Nic vážného.“

Po formální stránce představuje román Nic vážného nevšedně zpracované autobiografické dílo, a proto by neměl uniknout ani pozornosti náročnějších čtenářů.