Chaloupka na vršku je zdařilý projekt České televize. Nejprve to byl jen televizní večerníček, dnes je to i kniha.

Loutkové animované pohádky o obyvatelích malé podhorské vesničky se na televizních obrazovkách poprvé objevily v roce 2006. Jejich režisérkou byla výtvarnice Šárka Váchová, na scénáři s ní spolupracoval Pavel Cmíral. Večerníček měl třináct dílů a snažil se zachytit venkovský život na konci 19. století tak, jak plynul měsíc po měsíci v souladu s měnící se přírodou a lidovými zvyky. Diváci si pohádky oblíbili, a možná i proto se autorka rozhodla vytvořit jejich knižní verzi.

Hlavními postavami jsou sourozenci Mařenka, Andulka a Honzík, kteří s tatínkem řezbářem Tomšem žijí v doškové chaloupce na vršku. Maminka před lety zemřela při porodu, proto roli hospodyně zastává v domácnosti nejstarší Mařenka. S dětmi Tomšovými, jejich kamarády a sousedy prožijeme jaro, léto, podzim a zimu, dokonale se sžijeme s venkovským prostředím a připomeneme si dobové zvyky, řemesla, lidové písně, pořekadla a jazyk našich předků. Chaloupka na vršku, ať už kniha, nebo „pohyblivá“ večerníčkovská pohádka, je téměř jako učebnice našich národních tradic. Naštěstí znalosti nepodsouvá dětem způsobem násilným, nýbrž nenápadným a srozumitelným. Svět minulých generací je nahlížen převážně očima dětí a děti v těchto příbězích nezlobí o nic méně než ty dnešní.

Každá kapitola má svá hlavní téma, většinou je jím svátek daného měsíce. Příběhy na sebe navazují a vztahy postav se vyvíjejí. Rok začíná svátkem Tří králů, během kterého je čtenář seznámen s prostředím i hlavními postavami (včetně kozy Čertice a psa Ňafíka; role domácích zvířat jsou nemálo důležité). Následuje masopust se zabijačkou a průvodem maškar, vynášení Smrtky, Velikonoce, pálení čarodějnic a další. Nic se neděje samo sebou, vše se musí dopředu připravit a čtenáři je dovoleno pozorovat průběh oslav a představení přímo „ze zákulisí“. Přípravy znamenají práci a povinnosti všech na vsi, včetně dětí. Ty se samozřejmě snaží úkolům uniknout. Jejich neposednost a škádlení narušuje zavedený řád dne a často vede i k zápletce příběhu (ztracená svěcená křída atd.). A právě „dětský živel“ způsobuje svižné plynutí děje. Zejména chlapci jsou jako vítr a proletí kapitolou, ani nevíme jak. Při výchově dětí a formování jejich osobnosti hraje důležitou roli prostředí, ve kterém vyrůstají, v našem případě nezkažená příroda. Na venkově bylo kdysi běžné být, hrát si, učit se, prostě vyrůstat „venku“. Děti trávily celý den na vzduchu, hýbaly se, byly odolné vůči změnám počasí a byly v neustálém kontaktu s půdou a se zvířaty. I tato skutečnost sama o sobě může v dnešní době působit pohádkově. O domácí zvířata se kdysi uměl postarat i malý kluk. Neposlušnou kozu zvládají holčičky ve věku, kdy je ještě během pouštění draků zvedá vítr od země. Když děti na podzim najdou na poli zbylé brambory, vezmou kameny a suchou trávu, zazpívají ohni písničku a už to hoří a peče se oběd.

Stejně jako k přírodě mají děti přirozený vztah i k Bohu. Často se modlí k Ježíškovi a jejich modlitby jsou většinou vyslyšeny. Opakovaně se dějí zázraky, někdy v tom mají prsty dospělí (například když pan učitel v kostele u varhan tajně vyslechne Andulčinu prosbu), jindy pomůže všudypřítomný andělíček strážníček (v pohádce Jak Andulka hlídala Barborku dokonce andělíček zachytí miminko letící z kopce). Dojemně působí vztah Tomšovic dětí k mrtvé mamince, se kterou si (nikoliv se zármutkem) často večer povídají o prožitých radostech a starostech. Napříč všemi kapitolami se „mezi dětmi šušká“ o vzájemné náklonnosti již dospělé Mařenky a učitele Janka. Vývoj jejich vztahu vrcholí na konci knihy svatbou, po které si už chlapci nemůžou ze zamilované dvojice utahovat. Samotnému obřadu je věnováno poměrně málo prostoru, což je docela škoda, ale i v něm jsou středem pozornosti opět Honzíkovy vylomeniny.

Až na drobné výjimky panuje po celý rok na vršku dobrá nálada a pracovní pohoda, obyvatelé spolu dobře vycházejí a váží si svých řemesel (která samozřejmě dokonale ovládají). Idylické plynutí „roku na vsi“ mnohým z nás připomene jiné venkovské stavení z časů minulých – Staré bělidlo. Srovnávat aspekty těchto dvou literárních děl by vydalo na obsáhlou studii. Přinejmenším popřejme Chaloupce na vršku aspoň kapku z nesmrtelnosti, které se podařilo dosáhnout Babičce Boženy Němcové. Přepis pohádek do knižní podoby se v tomto případě Šárce Váchové veskrze povedl, přestože tento proces s sebou nese určitá rizika a nevýhody (knižní verze je do jisté míry statická a „němá“, postrádá intonaci vypravěče, písně nejsou hrány a zpívány apod.). Knihu budou patrně číst především televizní diváci, kteří si oblíbili večerníček. Pro ty bude text příjemným připomenutím loutkových pohádek. Loutky jsou velmi dobře nafocené a doprovázejí nás na každé stránce i v knižní verzi. Kdo se seznámí pouze s ní, rovněž nebude zklamaný. Styl vyprávění je prostý a věcný a zachycuje úchvatné obyčejné události. V jednoduchosti je zkrátka krása.