Po téměř čtyřiceti letech se fanoušci nejslavnějšího komiksu Káji Saudka dočkali: „loupežnický kýč“ Lips Tullian, který kreslíř stvořil podle scénáře Jaroslava Weigela, vyšel poprvé v souborném knižním vydání.

Nejprve nutný exkurs do historie. Jeden z nejslavnějších a nejlepších českých komiksových seriálů začal vycházet v roce 1972 na stránkách časopisu Mladý svět, kterému se díky tomu zvýšil prodaný náklad o sto tisíc. Ještě ten rok ale skončil, protože tou dobou vedení redakcí i pozice kulturních arbitrů obsazovaly prověřené komunistické kádry, které se oháněly dopisy starších čtenářek o tom, jak „superhrdinský kýč“ kazí mladé generaci vkus. Saudek sice dostal práci v Mladém světě i další rok (parodický seriál Fantom opery se mimochodem Lipsi Tullianovi vyrovná a také by zasloužil vydat, jakkoliv již jeho hlavní kouzlo – obsazení hvězd tehdejší pop-music do operních rolí – pominulo), ale když se k Lipsi Tullianovi chtěl pod jiráskovským přehozem v roce 1974 vrátit seriálem Černý Filip, vyšlo ke zděšení tehdejších čtenářů jen šest epizod. Nakresleny byly ještě dvě, poslední končí neplánovaně symbolicky: hlavního hrdinu vedou spoutaného drábi. A Saudek měl od té doby s komiksem smůlu – na rozdíl od mírnějších, přizpůsobivějších a méně invenčních tvůrců, kteří si našli místo na stránkách dětských časopisů. Saudkův seriál přežíval v soukromých knihovnách, originály kreslíř v hmotné nouzi rozprodával.

Právě nekompletní soubor originálů byl jedním z hlavních důvodů, proč Lips Tullian nevyšel již začátkem devadesátých let, jak Saudkovi fanoušci netrpělivě očekávali. O dalších zádrhelech lze jen spekulovat, každopádně mezi ně patří přehnaná finanční očekávání; jak Saudkovo, tak majitelů originálů. Jestliže se do roku 1989 český komiks jako nedostatkové zboží mohl těšit statisícovým nákladům, po roce 1990 se český komiksový sen rychle rozplynul. Saudek sice stále táhne (po vydání se Lips Tullian hned vyšvihl mezi pětici nejprodávanějších knih na českém trhu, mezi beletrií jej porazil jen Michal Viewegh), ale prodeje to jsou již úměrné současnému knižnímu (nad)průměru.

Saudkův rok
Rok 2010 lze označit za velký „Kájův“ návrat do českých knihkupectví. Těsně před vánocemi 2009 vydalo nakladatelství Albatros komiksový román Muriel a oranžová smrt z roku 1969, který byl dlouho považován za ztracený (tiskem nikdy nevyšel), následovala rozsáhlá biografie Heleny Diesing, jejíž přínos tkví jak v komplexním pojetí a bohatém obrazovém doprovodu, tak v neobdivném pohledu zejména na pozdní Saudkovu tvorbu. Obě knihy byly ostatně oceněny na letošním festivalu KomiksFest!: do nemocnice, kde Saudek leží v kómatu, putovala cena ze nejlepší kresbu roku, nakladatelství Arbor Vitae dostalo za monografii cenu za nejlepší propagační počin. Výroční komiksové ceny se mimochodem jmenují Muriel – což bylo (spolu se zastaralým Macourkovým scénářem) možná důvodem, proč se část poroty zarazila a namísto očekávaného dekorování Muriel a oranžové smrti hlavní cenou za komiks roku dala nakonec přednost trnkovské povídce Pavla Čecha Tajemství ostrova za prkennou ohradou.

Helena Diesing ve zmíněné biografii Lipe Tulliana vyděluje ze Saudkova vrcholného období (druhá polovina 60. let). Nespravedlivě. Je pravda, že oproti oběma komiksům o Muriel a krátkým seriálům Kolotoč, Honza Hrom nebo Pepík Hipík se zdá být Saudkova kresba těžkopádnější, méně jistá a elegantní, narušovaná šrafováním a všelijakými dalšími nečistotami. Za prvé je to však jen jeden ze tří stylů, kterými je Lips Tullian nakreslen (jistěže ten nejčastější), a za druhé i on má své kouzlo. Je pravda, že když se čtenář dostane na kolorované stránky nebo alespoň na ty, kde šrafuru nahrazuje černobílé stínování, zdají se mu na pohled „hezčí“. Saudek uměl namíchat ty správně tajemné barvy a odstíny. Oba tyto způsoby Saudek s úspěchem využíval ve svých předchozích pracích, zde se zdá, jako by na ně neměl dost času a chuti a vrátí se k nim jen ve výjimečných případech (třeba když se při 33. pokračování obával, že už bude poslední, nebo když Lipse provádí Prahou). Koneckonců neměl ani mnoho důvodů se v tomto směru snažit – tehdejší tisk Mladého světa byl značně nekvalitní, což je patrné i na souborném vydání, kde je tisk z originálu kvalitativně o několik úrovní výš, než když muselo nakladatelství Albatros nahradit chybějící předlohu reprintem staré stránky Mladého světa.

Mezi Supermanem a Robinem Hoodem
Šrafury, tečkování, textury zdí a další prvky z pozadí skutečně jakoby špiní centrální děj jednotlivých okének a Saudek zde začíná s tím, co pak charakterizovalo jeho pozdější tvorbu. Na rozdíl od té se ovšem u Lipse Tulliana ještě dá přemítat nad tím, jestli mu byly inspirací dobové ilustrace Léona Benetta (nejpopulárnější Verneův ilustrátor), které tou dobou hojně citoval ve svých filmech Karel Zeman. Případné by to bylo: původní sešitový román Lips Tullian, nejobávanější náčelník lupičů, který Weigelovi sloužil jako předloha, pochází také z 19. století.

Další nepořádek už je ovšem stylotvorný. Saudek totiž děj triviálního dobrodružně-romantického příběhu „zapleveluje“ obdivuhodným množstvím aluzí, citací a kontextových vtipů. Z dnešního pohledu lze Lipse Tulliana označit za první český postmoderní komiks, jakkoliv tehdy autoři o tom slově neměli ani potuchy. Robinhoodovský syžet s mnoha intrikami, zradami, tajnými chodbami, rvačkami, zajetími a rytířskými skutky posloužil Saudkovi a Weiglovi jako ideální materiál pro parodii, která však (stejně jako třeba Limonádový Joe) s předlohou pracuje zároveň ironicky i láskyplně a nabízí možnost dvojího čtení – tedy i toho neparodického.

Stejně tak je tu ctěn i ironizován komiks jako takový, respektive jeho převládající triviální podoba, jakou měl v době vzniku Lipse Tulliana. Saudek hyperbolizuje krásu i ošklivost, krasavice a svalnaté loupežníky střídají obludky všeho druhu. Miluje komiksová citoslovce, s nimiž si pohrává básnickými (nejraději metonymickými) prostředky: malebně (například v eroticky vypjatých scénách přepisuje písmeno O na genderové symboly, nebezpečný „ssssssssykot“ zápalného šípu táhnoucí se přes dva obrázky), zvukomalebně („plíž – blíž – již“, když se zrádná žena chystá zezadu bodnout, „prsk – prask – poprask“, když začíná hořet dům plný lidí), pracuje s fonetikou anglických a německých výrazů („Owl“ u sovy a „Meowl“ neboli mňau u kočky, „Cozell“, když služka nese ve vězení pivo).

Další hříčky jsou obrazové, někdy viditelnější, jindy méně. Kouzlo některých již pominulo (například karikování kreslířů tehdejšího Dikobrazu), jiné je trvalé (když padouši spatří krasavici, mění se jim obličeje v prasečí). Ne všechny jsou originální (stín hlavního hrdiny bičovaného u kůlu má podobu krucifixu), přebije to však jejich ohromné množství a schování do druhého plánu. Jsou určené vnímavým a někdy rozpoznatelné až při opakovaném čtení. Obecně je Lips Tullian unikátní v tom, jak zahuštěný komiks to je: na jediné stránce se toho odehraje neuvěřitelně mnoho, Saudek si dá tu práci i s nejtitěrnějšími obrázky (vrcholem je, když jediné okénko 5x5 cm osadí třináctiobrázkovým minikomiksem), vynalézavě a funkčně pracuje s pozadím i popředím a čtenář si občas povzdechne, že už tak velký formát knihy (kopíruje formát Mladého světa 30x35 cm) snad měl být ještě větší, aby některé postranní kresby a bubliny nemusel luštit s lupou.

Jestliže na komiksy o Muriel je hezký pohled, ale příběhy trochu zklamávají, v případě Lipse Tulliana jsou obě komiksové složky rovnocenné. Co bylo v roce 1972 zjevení, dnes přichází do doby, kdy je mnoho „saudkovských“ prvků ve světovém i domácím komiksu samozřejmé. Dnešní čtenáři mohou jen žasnout, že to někdo uměl už před tak dávnou dobou, navíc pod tlakem termínů odevzdávek a komunistické cenzury.