Nakladatelství Albatros pokračuje v kompletování a zpřístupňování starých komiksů Káji Saudka i poté, co už vydalo díla nejslavnější: Lips Tullian, Muriel a andělé a Muriel a oranžová smrt. Tentokrát došlo na tu Saudkovu tvorbu, která je u nás spíše neznámá – protože vycházela na Slovensku, v časopise, kde by to navíc málokdo čekal, protože se věnoval vědě a technice. V Technických novinách v letech 1971–1977 vyšlo celkem pět komiksů, které se částečně snažily vyhovět vědeckému a technickému zaměření časopisu, ale v zásadě jde o fantastické akční příběhy s velkou mírou nadsázky a ironie. Jak v důkladném doslovu připomíná Tomáš Prokůpek, pro Saudka, který si ještě počátkem 70. let užíval pozici ikony českého komiksu (a kresby vůbec), to v pozdějších letech byla jedna z mála možností (placené) realizace, když většinu ostatních pokusů, včetně těch ideologicky podbízivých (například komiksová verze seriálu Třicet případů majora Zemana), normalizační cenzura dříve či později zakázala.

A začátek sedmdesátých let patří také ještě do kreslířova vrcholného období, které dodnes udivuje bravurou v kreslení postav i akce a pracovitostí, s jakou se autor věnuje detailům (jeho specialitou bylo třeba kreslení desítek jednotlivých vlasů bujné kštice), ba hýřivostí, s níž do posledního místa vyplňuje prostor komiksových oken. Na rozdíl od zmíněných slavnějších komiksů byly ty pro Technické noviny černobílé (resp. v tisku prvního se je pokoušeli doplnit modrou barvou, ale soutisk nedopadl dobře, tak s tím skončili) a Saudek se tedy soustředil právě na perokresbu a na to, jak bez barvy vyjádřit náladu a dynamiku.

A úvodní komiksy souboru nazvané Tieň na hranici času, Objev a Hor sa, do hlbín jsou v tomto směru skutečně mimořádné, přestože byl Saudek stísněn na rozměr dvou čtyřokénkových řádků. Fascinující je především jeho práce se šrafurami, které vyjadřují jak pohyb, tak atmosféru, případně jen zdánlivě samoúčelně přidávají obrázkům vnitřní dynamiku a sílu. Saudek v té době asi nejspíš neznal japonskou mangu, kde je právě nadměrné využívání šrafur charakteristickým rysem, spíše tehdejší hvězdu amerického superhrdinského komiksu Jacka Kirbyho, který jako jeden z prvních povýšil pohybové linky nad pozadí hlavního děje. Saudek tento působivý kreslířský prvek využíval již dříve, a to nejen v komiksech, slavné jsou jeho plakáty (v čele s tím k filmu Barbarella) či obálky k westernům Boba Hurikána, kde pozadí postav tvoří četné odstředivé linky umocňující dojem pohybu, osudovosti a naléhavosti. Zde se ale stává šrafura nejvýraznějším rysem a už jen pro ni stojí za to, mít kolekci doma.

Kromě toho Saudek hýřil dalšími kreslířskými a kompozičními finesami a hříčkami. Ze šrafur přejde ke stínování tečkami v duchu francouzských pointilistů, a to nejen v rámci jedné stránky, když tuto techniku spojí s postavami tří tajných agentů, ale dokonce i v rámci jednoho obrázku, když se tito střetnou s hlavním hrdinou – a střetávají se tu také tečky s linkami. Precizně a sytě stínuje, pečlivě vykresluje rysy a detaily obličeje se všemi vlasy, vousy a pihami, hyperbolizuje perspektivu, deformuje komiksová okna, použije pavučinovou (či dostředivou) kompozici, jednou kvůli obrázku čtenář musí knihu pootočit o devadesát stupňů, protože pro působivé vertikální nakreslení komínu v jeskyni jinak nebylo místo. Podobně jako v seriálech pro Mladý svět z té doby paroduje styl jiných tehdejších výtvarníků, hned dvakrát například Jana Vyčítala. Občas připomene, že se seriál nachází v Technických novinách, a do obrázku přidá kóty z technických výkresů, ovšemže parodicky – třeba k absurdní délce cigarety i řas hlavní krasavice. Je to ten eruptivní, nápaditý, postmoderní Saudek v nejlepší formě, který v českých poměrech stále zůstává vrcholem. S výjimkou poslední povídky Príbeh plechového pokladu z let 1976–77 (čeští čtenáři ji už znají z přepracované verze, která vyšla v roce 1979 a pak v několika reedicích jako Tajemství zlatého koně), na níž už je znát, jak Saudkova kresba z různých důvodů (pod vlivem francouzského kreslíře Moebia, alkoholu i existenčních těžkostí) ochabovala a horšila se. Dobře je to vidět i na české verzi povídky Tieň na hranici času, kterou Saudek v roce 1980 překreslil pro české vydání pod názvem Trať se skrývá ve tmě: elegance a kresebná jistota mizí, nahrazuje je kresba zdánlivě možná expresivnější, při pozornějším čtení však povadlejší a odbytější. Ale to je vývoj, který Saudkovi fanoušci znají a už se s ním smířili. O to cennější je ale současná publikace, jež známé příběhy ukazuje v jejich lepších verzích, byť ve slovenštině.

Neobvyklé na povídkách z Technických novin je, že Saudek si je psal sám. (Předtím i potom přitom pracoval se špičkovými scenáristy: s Milošem Macourkem na Muriel, s Jaroslavem Weiglem na Lipsi Tullianovi, později s Ondřejem Neffem či Jaroslavem Foglarem.) Na příbězích je to dost znát, jde o eklektický mix chaotické akce a pokleslých rekvizit od supermoderních létajících a plovoucích aut přes robotické zabijáky a tajné agenty až k nacistům a jejich pokladům či novým plánům na ovládnutí nebo alespoň zničení světa. Nejsoudržnější je miniatura Skaza balóna Kysibelka, krkolomná akční komedie z éry Franze Josefa o balónu, který začne padat z nebe a posádka dělá psí kusy, aby si zachránila život.

Vedle samotného Saudka je dobré upozornit na práci Filipa Konečného, který podklady (originály se nedochovaly, musel vycházet z nekvalitního novinového tisku) fantasticky zrestauroval do více než důstojné podoby. Při vší té zahlcenosti jednotlivých oken jen čtenář občas zalituje, že je formát tak malý a některé detaily (i texty v bublinách) na hranici čitelnosti. I tak jsou ale seriály z Technických novin vítaný příspěvek do stále nekompletní Saudkovy bibliografie.