Příběh Edgara Brichty, který se narodil v roce 1930 v Bratislavě a v 9 letech byl s dalšími dětmi poslán do Norska, zpracoval novinář Frank Rossavik (nar. 21. prosince 1965 ve Stavangeru). Deváté dítě je Rossavikovou třetí publikací, za biografii o sociálně demokratickém politikovi Einaru Føderovi obdržel Rossavik v roce 2007 ocenění Brageprisen v kategorii literatura faktu. Kniha Deváté dítě vznikla na základě rozsáhlých rozhovorů s pamětníky včetně Edgara Brichty samého, dopisů, dobového tisku a množství dalších materiálů, které Rossavik prostudoval. Bohužel mu nebyl umožněn přístup k dosud neodtajněným dokumentům, které se týkají poválečných procesů s norskými kolaboranty.

Od roku 1936 působil v Norsku Nansenův mezinárodní úřad pro uprchlíky, který založil Odd Nansen, syn polárníka a diplomata Fridtjofa Nansena. Za svou činnost obdržel úřad v roce 1938 Nobelovu cenu míru. Odd Nansen navštívil na počátku roku 1939 Československo a po návratu do vlasti začal organizovat transport tamních židovských dětí do Norska, který by je zachránil před nepříznivým vývojem událostí. Neutrální Norsko slibovalo dětem bezpečí a po nesnadných přípravách sem nakonec dorazilo 37 československých dětí, pro které Nansenův úřad našel náhradní rodiny. Edgara se ujali bezdětní manželé Agnes a Arne Normannovi.

Situace se pro Edgara dramaticky změnila ve chvíli, kdy do Norska v dubnu 1940 vtrhla německá armáda a jeho pěstoun Arne se stal členem proněmeckého Národního sjednocení. Zanedlouho poté následovala evidence norských židů a později jejich deportace do koncentračních táborů na území Třetí říše. Edgar jako jediné z československých dětí poslaných do Norska setrval v zemi celou válku, a to v rodině kolaboranta, který nad ním zřejmě pod vlivem své ženy Agnes držel ochrannou ruku. Ostatní děti se buď po okupaci Norska vrátily zpět ke svým rodičům, nebo byly Nansenovým úřadem evakuovány do neutrálního Švédska. Edgar Brichta si ke svým pěstounům vytvořil vřelý vztah a styky s nimi udržoval i po válce, kdy se pustil do pátrání po své rodině, která zůstala v Československu. Dnes žije se svou ženou v Kalifornii.

Kniha je velmi čtivá, a jak je dobrým severským zvykem, až na několik výjimek se nesnaží čtenáře dojmout přílišnou emotivností. Nelehká válečná léta popisuje věcně a otevřeně. Postavy vykresluje plasticky a bez předsudků. Touto neschematičností přináší nový pohled na norské dějiny za druhé světové války a pro českého čtenáře je cenná i z toho důvodu, že dějiny severských zemí nejsou u nás podrobně zpracované. Vzhledem k tomu, že se některé pasáže biografie Deváté dítě dotýkají československých dějin, byl by na místě doslov českého historika, který by poukázal na několik zjednodušení a nepřesností (Mnichovská dohoda).

Překladatelskou práci Kateřiny Krištůfkové považuji za velmi zdařilou. Přimlouvala bych se nicméně za opuštění sice zažitého, ale zastaralého překladu Arbeiderpartiet jako Strany práce a navrhuji používat moderní variantu sociální demokracie. Otázku, zda překládat názvy tiskovin v populárně naučné literatuře, obzvlášť pokud nenesou hlubší význam, bych ponechala k diskusi překladatelům. Knize se dostalo pěkného provedení a pečlivé grafické úpravy.

Deváté dítě představuje na českém knižním trhu ojedinělou publikaci snoubící v sobě strhující čtení a poučení o událostech (nejen) druhé světové války. Na osudu jednotlivce se Rossavikovi podařilo působivě vylíčit jeden z méně známých průsečíků českých a norských dějin.