Asi každý, kdo má hodnotit novou sbírku některého z našich básnických stařešinů, je nucen řešit otázku, jak ke sbírce takového zasloužilého básníka přistoupit. Recenze pak často budí dojem obezřetného našlapování okolo dané sbírky; dle mého soudu je ale nejlepším výrazem úcty takový způsob čtení, při němž máme na paměti věk a dílo autora, ale přesto vstupujeme do jeho opusu stejně bez skrupulí jako do jakékoli jiné knihy.

Začněme názvem: slovo nesmír na mě působí nelibozvučně a z hlediska poetičnosti podobně fádně jako jeho blíženec vesmír; ovšem ve vztahu k Šiktancově osobě a obsahu této sbírky má symbolickou hodnotu. Jistě bychom si s tímto slovem mohli hrát jako s prostorem, který nese klidové napětí, tedy nese mír (nes-mír) a zároveň neobsahuje smír (ne-smír); avšak zastřešující význam tohoto českého novotvaru pochází z mezinárodní fyzikální terminologie. Jde o českou variantu anglického výrazu, který dle jedné z fyzikálních teorií označuje prostor obsahující další vesmíry vně vesmíru nám známého. Symboliku tohoto názvu spatřuji jak v přechodu z prostoru života (doposud známého vesmíru jednotlivce) do prostoru posmrtného (tajemného nesmíru), tak i ve snaze vyrovnat se pod vlivem stále častějších myšlenek na takový přechod s odděleností svého vesmíru (života) od vesmírů ostatních lidí, s kterými jsme prostorem (vzdáleností) a dosavadním životem spojeni a od nichž nás zároveň tyto veličiny dělí.

A skutečně, srovnám-li básně aktuálního Nesmíru s předchozí Šiktancovou sbírkou Vážná známost, zdá se mi být tato symbolika naplňována. Nesmír obsahuje zajímavý paradox: působí sice sevřenějším a tvrdším dojmem, avšak zároveň jako by jeho básně byly více rozbité, jako by se smysl jednotlivých básní rozpínal natolik, až je občas velmi těžké nalézat spojitosti a souvislosti mezi jednotlivými verši i částmi básně. Šiktanc je lyrickým vypravěčem, ale nevypráví příběh – vypráví džungli. Nastolí atmosféru, uvede do ní osoby a pak namísto klenutí děje k pointě zaměří pozornost na znejišťující zvýznamňování detailů (jistě mnohdy do básně implantovaných z jiných dějů a situací). Takto rozbitého čtenáře se pak namísto dějové pointy snaží polapit zpět do básně závěrem, často i jediným posledním veršem, který má svou silou přesvědčit (samozřejmě i autora) o síle celé básně. V mém případě se to někdy daří, někdy však nikoli – příkladem takového nezdaru může být verš: „Petrarca zapře třikrát poezii.“, který zakončuje báseň Kusy. Byť je tato báseň o jaru a o náboženských pochybnostech, byť jsou v závěru zmíněny Velikonoce, ba dokonce jakási žena: „Laura bude mít zelené šaty.“, (rozuměj: Laura Petrarkova Zpěvníku), stejně se mi nezdá hodné básníka formátu Karla Šiktance korunovat báseň veršem, který stojí na vnějškovém efektu podobnosti jmen Petr a Petrarca. Tato báseň obsahuje také verš: „A ženy v parfumerii čichají k zápěstí“ – a právě takovým básnickým čicháním k zápěstí v poetické parfumerii se mi zdá být verš o Petrarkovi. Zkrátka mi ten verš nejde pod fousy, snad i proto, že Petrarca už víc než šest set let nic zapřít nemůže, snad pro dojem, že Šiktanc tu má na mysli sebe…

Když jsem zkusil číst básně z Nesmíru nahlas, zjistil jsem, že na čtení bych patrně neudržel pozornost; tleskal bych koncům. Spíše než k přednesu je to poezie určená k pozornému a opakovanému čtení, při němž se vynořuje energie té které básně jako celku – ovšem nejde o celek neporušitelný. Mým ideálem je poezie, se kterou nelze hnout. V Nesmíru by se škrtat dalo. Mihne se skřípající a jaksi příliš hledané adjektivum: „Po křehkém trávníku“ či vyprázdněné přirovnání ženy k hudbě: „že jsi zde na mém světě útle přítomna! / jen jak hudba“. Nicméně právě fakt, že adjektiva jsou pro Šiktance stále předmětem hledání a nikoli rutiny a že některé básně mají svěží milostný podtón, navozuje překvapivě mladistvý dojem, a to navzdory skutečnosti, že tematizaci stáří se sbírka nikterak nevyhýbá, ba naopak, dokáže o pokročilém věku důstojně vypovídat. Určitou potíž mám s místy, která mi nesdělují nic než autorovu bezradnost, jako třeba verše:„člověk co vchází / nebyl asi nikdy na světě. // Ale je! / … / ,Pij pelyněk…‘slyším ho někde za zády“, které snad, v básni odkazující k Vánocům, mají prostřednictvím podivně nenápaditého a těžkopádného oxymóra (nikdy nebyl na světě, ale je a mluví) poukazovat na vzdálenost, jež dnešního člověka dělí od poselství Spasení.

Jestliže z doposud napsaného mohl vzniknout dojem, že Nesmír mám za sbírku špatnou, pak vězte, že Nesmír považuji za sbírku nikoli strhující, ale jistě dobrou. Bez velkého křiku, gest a proklamací, s jakými se dnes někteří básníci angažují především v upozorňování na svou osobu, se tu při opakovaném a pozorném čtení zjevují jemné vazby a osvětlení hvězdicovitě se rozbíhajících obrazů jednotlivých básní. Navíc tu oproti předchozí Vážné známosti cítím jemný posun k intuitivnějšímu zacházení s veršem a tento posun vítám.

Nesmír obsahuje, kromě průměrných a dobrých veršů, také verše, které mne oslovily nevšední krásou – příklad lze namátkou vybrat třeba jen z jediné dvojstrany: „A házel sebou cecík déšť…/ …Šťastlivo, hrubě z herny rozhýklo se / …a celá tichá pošta mezi vodami a pevninou / zalknuta divem doslovného znění!“ Není důležitější angažmá poezie než uprostřed sobecké rozhulákanosti kultivovat a prohlubovat vnímavost čtenáře vůči okolní realitě, slovu samotnému i odlišnostem vnitřního ustrojení ostatních lidí. Tento základní úkol poezie Nesmír plní. Problémem ovšem zůstává, že k takovému prohlubování může docházet až tam, kde je co prohlubovat a kde nechybí ochota podstupovat při čtení určitou námahu. Chvályhodnou námahu vykázal také Jan Koblasa, který Nesmír doprovodil počítačovými grafikami, a je to poprvé, kdy na mne počítačové výtvarno ve spojení s poezií nepůsobí trapně.

Snad je případné, když už část recenze zabírá petrarkovský verš, zakončit ji citací závěru Petrarkovy předposlední kanzóny: „Usmál se slavný soud: / ,S libostí slyším oba sporné hlasy / a odročuji spor na věčné časy.‘“

Karel Šiktanc získal za sbírku Nesmír Cenu Jaroslava Seiferta pro rok 2011.