Jsou to hyddenové a tak trochu žijí mezi námi a trochu mimo... Skrívají se před námi. Napadlo mě, že tahle nejapná hříčka, tvářící se jako hrubka, měla napadnout paní překladatelku. Nebo raději nějaká lepší. V originále jde o Hyddenworld, tedy skoro Skrytý svět, ale právě že s tou významnou hrubkou, která už titulem navozuje zvláštnost. Takoví skřýtci... Škoda té nevyužité jemnůstky.

Britský autor William Horwood se k našim čtenářům vrací po dlouhých letech. Roku 1997 vydalo ambiciózní nakladatelství Mustang jeho fantasy Čas vlků. Na její druhý díl ani na sérii Duncton, která vyměnila Adamsovy králíky z Daleké cesty za domovem za společenství krtků, už nedošlo, tím méně na jeho alegorii o orlech a lidech, a už vůbec ne na jeho vícečetné pokračování Žabákových dobrodružství, která by ve vlasti kocoura Mikeše stěží měla šanci.

I Horwood si ostatně dal delší přestávku: jak od fantasy, v níž se výše zmíněnými knihami etabloval, tak od psaní vůbec. Teprve loni ohlásil návrat ve velkém stylu a letos dodal první svazek zamýšlené tetralogie Skrytý svět, kterou po průchodu zvěrokruhem čtyř ročních období hodlá završit roku 2013 dílem Zima.

Z dosavadní Horwoodovy tvorby je zřejmé, že miluje přírodu a z civilizačního balastu bere na milost to, co k ní má nejblíž – legendy, mýty, folklor. Z nich stvořil i svůj Skrytý svět. Kořeny má v prvních staletích našeho novověku, což pohotově nabízí rutinní tolkienovskou epiku. Nevyhneme se jí. Čeká nás pouť hlavních hrdinů za ztraceným amuletem (prsteny, amulety... iritující omšelé haraburdí z rekvizitárny fantasy... jako by se mu nešlo vyhnout, jako by autorům fantasy zrovna tady fantazie zadrhávala), jehož poskládání ze střepů v celek zachrání celý svět, rozuměj vesmír, před zkázou.

S prostou poutí odněkud někam v dávnověkých kulisách a s drobenkou magie by si ale současný autor už nevystačil, sluší se ozvláštnit knihu přidanou hodnotou. Nejlépe zapojením současné civilizace v prolínajícím se světě. To už je pomalu rovněž klišé, tentokrát a zatím ještě pozitivní; do fantasy ho zaseli novodobí autoři z vynalézavějšího vrhu, Philip Pullman třeba, a nakonec i ta paní učitelka, co ode všech pilně opisovala. Nad světem hyddenů se tedy rozkládá ještě jiný, ten náš. Nebo obráceně, chcete-li: hyddenworld je skryt někde pod tím naším, na zlomu zemské kůry možná, spíše ale na zlomu času a prostoru. Oni nás vidí, sledují nás celé věky, my máme v tomto směru smůlu. O to usilovněji, nikým nerušeni, pracujeme na zkáze světa, kterou tamti dole aby napravovali. Ne že by se všechny zkázonosné výmysly světa nahoře hyddenům hnusily. Rádi těží z výdobytků naší technologické civilizace. Na rozdíl od nás se oni sem umějí dostat a zůstat přitom skryti našim zrakům. Jen z náznaků ti nejosvícenější z našinců tuší, že tam někde dole by ještě něco mohlo být... a v případě hlavních hrdinů dojde i k potvrzení té hypotézy, protože v putování k záchraně světa se spojí jeden zdola a jedna shora.

To je slibný koncept. Dění dole je starověce, fantazijně rutinně fádní, předvídatelné a mnohokrát už vyprávěné. Dění nahoře si coby jeho účastníci také dovedeme představit, i když Horwood rozhodí po knize pár lehkých anomálií, které budí pozornost. Avšak teprve v třecích plochách obou světů je hlavní potenciál jeho knihy. Tu posuzujeme zatím jen na čtvrtinovém zlomku a z něho nutno konstatovat, že skutečnost zatím nepředčila očekávání. Navzdory úsečným, střihovým kapitolám – i to je u Horwooda novum, býval to epik nejednou až rozvláčný – se děj rozjíždí pomalu a uspokojení se začne blížit až notně za polovinou tohoto dílu. Jiskrou, která by knihu rozzářila, by mohl být i humor, ale to je zde spíše deficitní komodita. Přece se však v závěru prvního dílu zdá, že soukolí obou světů do sebe konečně náležitě zapadla a že v dalších třech čtvrtinách je nač se těšit – pokud to autor nepokazí či pokud zdejší nakladatel nezmalověrní a na vydání zbytku nerezignuje.