Román Otrok stařec a obří pes (L’esclave vieil homme et la molosse) antilského spisovatele Patricka Chamoiseaua vydalo v roce 1997 nakladatelství Gallimard a v roce 2005 kniha vyšla v češtině v překladu Mileny Fučíkové.

Příběh se odehrává na ostrově, který postupně ztrácí paměť. Dávnou minulost místa připomíná příroda: skaliska, vulkán, les či rokle jsou prastaré. K přírodním prvkům je přirovnáván i starý otrok ze zdejší plantáže – i on sám je jako hornina, skalisko či močál. I on je, stejně jako přírodní prvky, prastarý. Je nestarším obyvatelem ostrova, nikdo si nepamatuje den, kdy se narodil, není znám jeho věk, a pomoc v tomto směru nenabízejí ani nestarší kroniky. Stařec je mlčenlivý, chce zůstat svůj, tedy neporušený jako zmíněné přírodní prvky, jako hornina. Otroctví ho ale připravilo o vlastní identitu, o předky, rodokmen, o jakoukoli minulost, o vlastní životní příběh i jméno.

Paměť a identita se vytratila, když byli otroci v bídných podmínkách přiváženi na lodích po moři: to jako by spolykalo čas a pohltilo jejich minulost, rozštěpilo a polámalo jejich duše, připravilo je o kořeny. Rozkladu posléze podléhá i samotný ostrov, kde čas zahnívá nebo přestává existovat paralelně s tím, jak mají otroci natrvalo porouchané duše.

Po moři je za stejně pekelných podmínek na ostrov dopraven pes – i ten bude mít duši zničenou, avšak jeho bolest se promění v krutost. Pes se stává obludným strážcem plantáže, pronásledovatelem uprchlých otroků. Podléhá příkazům vlastníka plantáže, pana Béké. Svým utrpením se pes podobá otrokovi, v podstatě je ale zároveň také dvojníkem pana Béké, protože bolest otroků umocňuje, prodlužuje.

Život na plantáži je pustý a beztvarý. Vykořenění, zmučení lidé bojují proti vnucenému způsobu bezbřehé existence tancem a milováním. Jen stařec se liší: žije na plantáži nenápadně, ve vlastním světě a osamocen, jako by se chtěl stát neviditelným a postupně se vytrácel stejně jako vzpomínky na minulost mizející z jeho a ostrovní paměti. Proti beztvarosti života bojuje prací.

Po starcově překvapivém útěku dochází k drobným událostem, které narušují plynulý chod plantáže, jako by byl otrok kaménkem, bez kterého nemůže plantáž fungovat jako obyčejně. Bez práce otroků by ostatně celý koloniální systém zkrachoval.

Úprk do nového příběhu
Stařec na útěku vstupuje do akátového lesa a tím, že přejde do lesního prostoru, vstupuje do jiného příběhu, kde se čas vrací ke svému počátku, do minulosti, kterou panenský přírodní prostor tak nápadně připomíná. Jak otrok míjí prastaré stromy, proniká do dávných věků.

Útěkem do lesa tedy začíná jiný příběh, který paradoxně ubíhá směrem k minulým dobám. Když se stařec dostane na konec cesty, a tím své životní pouti, objevuje kámen karibských indiánů, dávných obyvatel ostrova, které kolonizátoři vyvraždili. Tím jako by stařec dohonil dávnou minulost. Na místě, kde našel kámen, také umírá.

Otrokův útěk není jen cestou ke svobodě, k nalezení sama sebe a k probuzení, ale hlavně ke vzkříšení umlčené minulosti a ztracené paměti.

Stejně jako kámen, uchovávající duše zabitých indiánů, v sobě otrok sdružuje mnoho duší, jako by zastupoval zatracené druhy a jejich ztracené duše. A protože v sobě má tolik duší, má též mnoho jmen. Na konci knihy nedostává žádné konkrétní vlastní jméno, je jen obecně pojmenován jako „Člověk“. Příběh tak získává přesah k „obyčejnému“ člověčenství a nabývá univerzálního charakteru.

Po útěku se tělo otroka, který na plantáži pouze přežíval, začíná probouzet. Jeho cesta není pouze cestou do lesů, nýbrž vnitřní cestou, cestou do neznáma. Provázejí ji skoky a pády, výplody bujné fantazie, přeludy, sny, postupné procitání. Vyprávění pozvolna přechází od er-formy k ich-formě, čímž je motiv probouzení vnitřního života umocněn. Stařec se stává vypravěčem také proto, že je spjat s motivem kamene. Zatímco na začátku knihy byl přirovnán k hornině, na jejím konci drží kámen, který veškerou minulost ukrývá: stařec zná příběh, protože má v rukou minulost symbolizovanou kamenem.

Motiv kamene celý příběh rámuje a stojí dokonce ve věnování knihy „Miguelu Chamoiseauovi, jenž snad ví, kde Kámen najít“ (s. 7). Proto může být klíčem k jejímu porozumění: vyprávěním se oživuje příběh, a minulost (ukrytá v kameni) tak neupadne v zapomnění. Ostrovní paměť je oživována lidovým vyprávěním, protože lidový vypravěč „slovem probouzel život“ (s. 31).

Palimpsest
Podle vypravěčových slov příběh vychází z kreolského lidového vyprávění a vypravěč je jeho zapisovatelem. Přičemž zapsání příběhu je formou boje proti vytrácení minulosti, proti zapomnění.

Kniha se nese v duchu protikladu dvojího prostoru: kultury (plantáže) a přírody (lesa). Plantáž je královstvím pána, pro uprchlého otroka je královstvím a domovem les. Pro otroka je plantáž místem utrpení. Pro majitele plantáže je nádherný les znepokojující a dohání ho k pláči, protože mu dává pocítit hanbu, jako by poukazoval na jím vykonané zlo a na marnivost a bezohlednost koloniální kultury. Dává tak vzklíčit pochybnostem plantážníka vůči sobě samému. Vstup do lesa bytosti proměňuje: pán vychází z nádherného lesa, který ho rozplakal, a podvědomě pochybuje o správnosti svého konání. Stařec, který se na plantáži do ničeho nechtěl zaplést a jehož pán považoval za věrného služebníka, se zase v lese proměňuje v symbol vzpoury. Pes už není po návratu z lesa na plantáž rozzuřenou bestií jako na počátku vyprávění.

Za úprku do lesa otrokovo srdce při běhu tluče v rytmu dupání psa, který ho pronásleduje. Avšak na konci příběhu pes ke starci přilne. Tak jako se otrok probouzí a obnovují se ztracené a dávné vzpomínky na kolonizované obyvatelstvo, i pes v závěru příběhu procitá a jeho oči, doposud bez jasu, oživnou. Dochází k dojemné symbióze dvou duší, které prošly stejným utrpením na lodi – duše psa a duše Člověka, pronásledovatele a pronásledovaného.

Příběh charakterizují dvojaké situace: útěk otroka a řev psa zaviní drobné škody na plantáži, stařec na konci příběhu procitá, a přitom umírá; vlastník plantáže je na konci příběhu zklamán, že jeho pes přestal být bestií, ale zároveň se v něm rodí možnost lepšího přístupu k otrokům, který uskuteční příští generace; pes na konci příběhu prokazuje náklonnost starci, přičemž se vrací k pánovi, majiteli plantáže. Stejně ambivalentní je starcova cesta směřující ke svobodě i k probuzení, jeho boj o život završený smrtí a podobně četné situace, kdy skutečnost prostupuje sen či přelud, kdy se stírá hranice mezi příběhem a mýtem. V podstatě politické téma románu díky tomu nepůsobí tezovitě.