Najít na scéně české fantastiky knihu, která by dokázala, že sci-fi a literatura mohou být jedno, je po celá léta obtížné. Přesto se tu a tam objeví titul, který přesahuje žánr všeobecně v Česku stále vnímaný jako „pokleslý“ (přiznejme si, že v devadesáti procentech nikoli nezaslouženě). Nejnovější titul, který opravdu stojí za pozornost, je Spěšný vlak Ch. 24. 12. Jana Poláčka.

Děj románu přivádí čtenáře do poněmčeného města Chrudu v české části Říše, která v Poláčkově alternativní realitě nakonec s vypětím sil vyhrála druhou světovou válku. Nacisté použili k ukončení konfliktu i atomové zbraně: zaútočili jimi na USA. Německo navíc během války pokročilo v okultních vědách a s jejich pomocí získalo stroje schopné létat nadsvětelnou rychlostí. Válečné dění a cesta Říše ke konečnému vítězství jsou ale jen kulisou ke komornímu lidskému dramatu, které se odehrává na českém maloměstě trpícím poválečným nedostatkem.

Walterovi je dvacet let, ale na rukou má bílé skvrnky, vypadá o hodně starší a padají mu vlasy. Po válce ho zaměstnali jako městského metaře, což mu spolu s výsluhou stačí k nuznému žití. Bydlí v rodinné vile, kterou dostal jeho otec za služby Říši. A protože matka dožívá v ústavu pro nemohoucí, v domě kromě Waltera přebývá už jen stará posluhovačka Steinová a stejně vetchý kocour.

Sugestivní popis výchozí situace dokonale vystihuje atmosféru v domě, v jehož věkovitém tichu Walter prodlévá sám s duchy minulosti. Poláček v retrospektivě přibližuje jednotlivé epizody, které postupně odhalují mnohá rodinná tajemství. Vypráví přitom tak rafinovaně, že se čtenář jen stěží odtrhne od knihy, i když autor šetří vypjatými okamžiky stejně svědomitě jako jeho hrdinové jídlem.

Četná odhalení, prostupující celý román, ale Walterovi stejně nepomohou – beztak se utápí v bezvýchodné situaci a ani válka to nedokázala změnit. Duševně chorá matka, která ho k sobě poutá veškerou zbylou silou, je pro něj obrovskou zátěží psychickou i fyzickou. Postupně se dovídáme o jeho dětství, vojenských studiích a válečném zařazení, o tom, čím se živil jeho despotický otec, který ho ovlivňuje i po smrti. Všechno z Walterovy minulosti v sobě nese přídech tajemství, hrůzy a magie. Všechno, včetně vzpomínek na školní léta, je zajímavější než jeho současný život. Lidé, s nimiž se potkává, jsou jen jakýmisi stíny předválečných let, časů, které se už nevrátí. Každému válka něco nebo někoho vzala.

Jedinou zásadnější roli zde hraje trojice žen: vedle posluhovačky Steinové ještě ovdovělá prodavačka z nádražní restaurace, jejíž největší starostí je uživit děti, a dívka Róza, do níž je Walter zamilován, ale která nemůže do jednadvacátých narozenin odejít od svých pěstounů. Právě v nich můžeme vidět obraz trojjedinosti ženství (báby, matky a dívky), s nímž je Walter konfrontován a které ho v novém světě, kde mnoho mužů nezůstalo, nutí k zásadním činům. Ty mají vést k naprostému rozchodu s Říší a její filozofií, jež se stejně po válce sype jako hrad z písku: Hitler jezdí meditovat do Tibetu a nikdo vlastně neví, co se děje.

Ani čtenář se vlastně nedozví, jestli Poláček popisuje úsvit vítězného impéria, nebo jeho křeč. Nový pořádek ztrácí dech a jiný nemá kdo nastolit. Walter je sice mladý hrdina, ale cítí se velmi starý. Je válečný veterán a sám neví, pro kterou stranu se má rozhodnout. Autor ho staví před několik zásadních rozhodnutí . Ani jedno ale nemá jednoznačné východisko, ani jedno neznamená jistotu, natož naději. Takové zásadní otázky však neřeší jen Walter. Autor se ptá, co by lidé dělali, pokud by Německo ve válce zvítězilo. Upnout se k základním životním jistotám se zdá být jediným možným východiskem. Například matka je velkou přítěží, ale aspoň žije.

Mrazivá atmosféra Poláčkova složitého románu zůstává pro čtenáře noční můrou ještě dlouho po jeho dočtení. Klíč, tedy naděje, je ukrytý možná již v samotném názvu knihy. Číslo vlaku je 24. 12., tedy Štědrý den, kdy se podle tradice narodil mesiáš. Poláček čtenáři žádnou spásu nenabídne, stejně jako mu nedá jasnou odpověď prakticky na nic z toho, co naznačil. Přesto nechává otevřenou skulinku (větší prostor to rozhodně není), kterou lze proniknout k něčemu lepšímu.

Spěšný vlak je pozoruhodný román, jaký se na české scéně vyskytne jenom zřídka. Nic v něm není prvoplánové, všechno má své místo a semknutější formu by ani mít nemohl. Nenechte se odradit informací, že jde o sci-fi.