Touhle dobou, po sezoně, jsou dny jeden jako druhý. Ráno jako každý člověk vstanu, umyju se a obleču. Ale řeknu vám, když si uvědomím, že spolu se mnou vstává, umývá se a obléká celý svět, často bych si nejradši znovu lehl zpátky do postele a alespoň protentokrát nevstal anebo raději nevstal vůbec. Jako kdyby nad člověkem viselo nějaké prokletí, že musí každý den vstát, umýt se a obléct. Už jen proto by měl právo cítit znechucení po celý den a ke všemu, co se toho dne stane nebo nestane, přestože den teprve začíná. A teď si představte, že takhle to jde celý život. Kolikrát už jsme se navstávali, naumývali se, naoblékali, a k čemu to všechno bylo?

Abyste mi rozuměl, mám na mysli den na té straně světa, na které teprve začíná. Protože zatímco my tady vstáváme, myjeme se, oblékáme, na té druhé se lidé vysvlékají, umývají a uléhají do postele, což nás teprve čeká na konci dne, a je zase čeká to, čím jsme my prošli ráno. Ano, a z toho je nejlépe vidět, že se svět točí a nikam nesměřuje.

Dělím si takhle pro sebe svět na dvě strany jenom po ránu, protože k večeru už žádné strany nejsou. K večeru se člověk cítí rozbitý na kousky. Ale ráno je pořád ještě celý.

Ne, nejdříve musím nakrmit psy. Psi musejí dostat vždy ve stejný čas. Zvláště ráno. I kdybych nemohl vstát, oni své krmení musejí dostat. Ať jsem zdravý nebo nemocný, musejí. Dávám jim poprvé ráno a podruhé pozdě odpoledne. Když přijde čas, kdy mají dostat, už se mi sami připomínají. Lehnou si a dívají se na mě.

A jak by potom člověk mohl nevstat, i když se mu nechce anebo nevidí žádný cíl, kvůli kterému by měl vstát? Jejich oči nesvítí hladem, ale jistotou, že teď dostanou najíst. Tak jak bych mohl nevstat? Řeknu vám, že už bych bez nich nemohl žít. Často se mi zdá, že bez nich by den nechtěl začít ani skončit.

Potom se jdeme podívat na domky. No a potom tak různě. Záleží na tom, jaký je den, ale většinou je to stejné. Někdy sednu do auta a jedu něco koupit. Ano, mám auto. Čas od času je přece potřeba zajet něco nakoupit. A při té příležitosti zajdu na poštu nebo do banky. Kromě toho už nikam nejezdím. Nemám ke komu, nemám kam a nemám ani proč. No, a tady kolem je pořád něco na práci. Vyprat, vyžehlit, umýt, zamést, pouklízet. A i kdybych neměl co dělat, tak mám ty cedulky. Ty mi taky zaberou dost času. Jednou mám ruce šikovnější, jindy mě bolí. Neplánuji si práci na každý den.

Den začínám tak, jako bych od něj nic nechtěl, co přinese, to přinese. Ale neočekávám ani, že něco přinese. Řeknu vám, že mi den udržuje v jakéms takéms pořádku jenom to hlídání domků. Jenom ještě podle těch domků vidím, že den nestojí na místě.

Přestože to touhle dobou, na podzim, vypadá, že je den stále kratší, mně se stále více prodlužuje. Když se někdy ráno vzbudím a pomyslím na to, že musím do večera žít, mám pocit, jako by to mělo být znovu od narození do smrti. Nevím, jestli jste někdy něco takového pocítil, ale je to, jako by bylo stále těžší přežít den. Ne, nejde o to, že je dlouhý. Jak bych vám to řekl. No, třeba jako dnes. Je to den jako každý jiný, a přece je to celý život.

Po večerech trochu čtu, trochu poslouchám hudbu. Ne, na televizi se skoro nedívám. Psi to nemají rádi. Když ji pustím, tak se naježí a vrčí. Takže ji musím vypnout. Možná, kdybych hrál. Podle mě nic tak nesbližuje život se smrtí jako hudba. Věřte mi, hrál jsem celý život, vím to. Ano, mám dokonce tři saxofony, přivezl jsem si je. Sopránový, altový a tenorový. Hrál jsem na všechny tři. Tamhle jsou, v pokoji. Chtěl byste se na ně podívat? No, tak možná později. Nejdříve bychom měli dodělat ty fazole. Přivezl jsem i flétnu a klarinet. Někdy jsem dokonce za někoho zaskočil a zahrál i na klavír. Ale můj nástroj je saxofon. Ptáte se, jestli jsem vystudoval nějakou školu? To záleží na tom, co přesně tou školou myslíte. Podle mě jsem jich vystudoval více, i když nemám žádné vysvědčení. Musí člověk sedět v lavici proto, aby se něčemu naučil? Stačí, že se chce naučit. A já jsem od dětství chtěl.

Začal jsem na foukací harmoniku, dostal jsem ji od strýce Jana. Seděli jsme jednou na kraji lesa pod dubem a strýc hrál. Hrál krásně. Dokonce kousky z operet. Najednou spadl z dubu strýci na hlavu žalud.

Přestal hrát, podíval se nahoru a říká:

„A možná že by to mohl být dokonce tenhle dub.“

„Co je s tímhle dubem?“ zeptal jsem se.

„Pověsím se,“ řekl. „Ale nikomu to zatím neříkej.“

Přiložil znovu harmoniku k ústům, ale jen ji tak v zamyšlení popotahoval sem a tam, aniž by hrál. Potom mi tu harmoniku podal a řekl:

„Tumáš. Já už ji nebudu potřebovat. A bylo by jí škoda. Byla to dobrá harmonika.“

Zeptal jsem ho:

„Strýčku, proč nechceš žít?“

„Co ti budu povídat. I tak bys tomu nerozuměl. Raději mi něco zahraj.“

„Neumím ještě hrát, strýčku.“

„To nevadí. Ale řeknu ti, jestli budeš umět.“

Začal jsem foukat, tahal jsem harmoniku sem a tam přes pusu, zvuky k sobě vůbec neladily. Ale strýc už zřejmě něco zaslechl:

„Budeš umět hrát. Jenom cvič.“

A tak jsem začal. Myslíte si, že bych mohl začít počítat svoje školy od té doby? Ale klidně, můžeme to brát tak, že to byla teprve školka. Tehdy se říkalo opatrovna, ne školka. A od té příhody pod dubem jsem začal hrát. Prostě jsem si umínil, že budu hrát. Hrál jsem celé dny. Chtěl jsem, aby si strýc poslechl, jak hraju, ještě předtím, než se pověsí. Krávy si na pastvě šly, kam chtěly, a já jsem hrál. Když mě hnali na pole, já utekl do lesa a tam jsem hrál. Když pršelo, vyháněli mě z domu, protože už to moje hraní nemohli vydržet, a tak jsem stál pod okapem a hrál. Lezl jsem na stromy, kam až to šlo nejvýše, aby mě nemohli stáhnout dolů. Sedl jsem do loďky, Rutka mě nesla a já hrál. Dokonce do kadibudky jsem chodil, zamykal jsem se tam na háček, vytáhl jsem harmoniku a hrál tam. Nikomu nešlo do hlavy, co můžu tak dlouho dělat v kadibudce. Naštěstí stála za stodolou, takže neslyšeli, že hraju.

Ne, strýc Jan ještě žil. Jako kdyby čekal, aby si mě mohl ještě poslechnout. Našel jsem ho jednou zase sedět pod tím dubem na kraji lesa. Přistoupil jsem k němu.

„Strýčku, chceš si poslechnout?“

„No tak zahraj.“ A když slyšel, jak hraju: „Tahle harmonika už ti dlouho stačit nebude. Vyber si potom saxofon. Saxofon tady ještě nikdo neviděl, budou tě zvát na všechny zábavy a svatby. A možná i někam dále a výše. Saxofon je teď ve velké módě. Saxofon, to je svět. Neříkám, housle taky, ale to je cikánský nástroj. Je třeba mít cikánskou krev a cikánskou duši. Toulat se jako Cikáni a krást jako Cikáni. Když není člověk Cikán, tak takhle nikdy hrát nebude. Hrávají tady po vesnicích na housle, ale co je tohle za muzikanty? Sejdou se housle, harmonika a buben, a všichni hrají na jedno kopyto. Bum ta ta a bum ta ta. A jinak už hrát nebudou, protože takhle hráli odjakživa. Takhle žili, takhle hráli a takhle i umírali. Bum ta ta, bum ta ta. Aby se něco změnilo, musí přijít saxofon. Možná že potom začnou tančit i žít jinak. Byl jsem kdysi ve městě na taneční zábavě a v kapele byl saxofon, no řeknu ti… Potom jsem uviděl ten samý ve výloze obchodu. Vedle něj ležely housle. Kdybych měl peníze, jakože jsem je tehdy neměl, hned bych ho koupil. Sám bych se na něj naučil hrát. Byl ale pořádně drahý! Stál daleko více než ty housle vedle něj. Nevím, kolik bychom dostali za naši půdu… Přenechám ti svůj díl, možná to bude stačit. Ale ne, šetři si. Možná že kdybych dříve… Ale to je třeba odmala, tak jako ty to děláš.“

No, a tak se to potom semlelo, že jsem se po válce ocitl v jedné takové škole. Nebyla to obyčejná škola. Nejlepší důkaz toho je, že klubovna, která zabírala celý barák, byla napěchovaná hudebními nástroji. Nevěřil byste, co všechno tam bylo. Jaká hudební škola? Ale ne, kdeže. Trubky, flétny, pozouny, hoboje, fagoty, klarinety, housle, violy, violoncella, kontrabasy. Byly tam dokonce takové nástroje, které nám pojmenoval až učitel hudby, když ho konečně přivezli.

Byl tam také saxofon, altový. Pravda, chyběly mu sice dvě klapky, ale člověk na jejich místo přitiskl prsty a mohl nějak hrát.

Některé nástroje byly v mnohem horším stavu. Pozohýbané, porozbíjené, potrhané, s dírami po kulkách a střepinách, jako by taky bojovaly ve válce.

Ale také tam byly nástroje v celkem dobrém stavu, anebo alespoň natolik dobrém, že stačilo jenom něco přivařit, pospájet, podlepit anebo ze dvou tří nástrojů vzít části a smontovat z nich jeden, z jednoho přehodit na druhý třeba struny a z jiného na tenhle třeba hubičku, no a mohlo se hrát. Měli jsme pracovní dílny, tam jsme se mohli takovými opravami bavit.

Jak se ukázalo, někteří dokonce trochu na některé nástroje uměli hrát. Ale většina se nikdy s žádným nástrojem v životě nesetkala. Já například jenom s tou foukací harmonikou od strýce. Ale přesto nám učitel hudby, který přišel zanedlouho poté, hned ohlásil, že z nás udělá orchestr. Asi mu dala takový výchovný úkol škola. Naštěstí to vypadalo, že na to rychle zapomněl.

On se o to celkově moc nestaral. Jiná věc je, že nevím, zda by vůbec někdo dokázal udělat orchestr z takové sebranky, jako jsme byli my v té škole. Většinou chodil namazaný, a stávalo se, že se sotva držel na nohou. Někdy dokonce usnul při hodině. Anebo vzal do ruky nějaký nástroj, aby nám ukázal, jak se na něj hraje, a hrál bez přestání, často až do konce hodiny. Mívali jsme s ním taky po večerech cvičení v klubovně, záleželo na tom, nakolik přišel opilý. Když byl opilý více, rozlítostnil se nad nějakým rozbitým nástrojem, jak prý ho někdo mohl tak poranit. Že je to barbarství. Že takový nástroj trpí jako člověk. Co prostřelená díra, co utržená struna, co polámaný hmatník, to rána. Některé z těch nástrojů k nám podle něj dorazily asi omylem, protože patřily do muzea.

Ale možná že je přiváželi právě z muzea, a protože je někam odvézt museli, vybrali si naši školu. Asi si vzpomínáte, že se tehdy všechno přiváželo a naváželo a odváželo, odsud tam, odtamtud sem anebo úplně někam jinam. Nejenom nástroje. Stěhovaly se stroje, zvířata i lidi. Nábytek, postel, hrnky a talíře taky. Když jsme si občas vyšli na nádraží, viděli jsme projíždět jeden nákladní vlak za druhým, a každý byl plný všelijakých věcí. Osobní vlaky jezdily zřídka, ale nákladní jeden za druhým. Možná že tak je to po každé válce, že se všechno vrací na svoje místo, přestože válka mění a vyměňuje i místa, některá z nich by člověk dokonce hledal marně, protože už nejsou.

Jednou přijelo auto a přivezlo harfu, spinet a violu da gamba. Nevěděli jsme, co je to za nástroje, zeptali jsme se ho, ale rozplakal se. Harfě chyběla polovina strun, ve spinetu zůstalo jen pár kláves a viola da gamba byla proděravělá, jako by do ní někdo střílel. Od té doby jsme ho začali mít rádi. Ze všech učitelů jenom jeho jediného. Přestože většinou chodil namazaný nebo úplně opilý, jak už jsem se zmiňoval.

Vždycky měl u sebe takovou placatou flašku. Tadyhle v náprsní kapse. Ani před námi, svými žáky, se neostýchal a nejednou ji před námi vytáhl a potáhl si z ní. „Odpusťte mi, chlapci, musím.“

Všichni učitelé se chovali jako vojáci a nás brali jako brance. Kromě něj jediného chodili všichni v uniformách, bez hvězdiček, ale s nárameníky, přepásáni vojenskými opasky. Říkalo se dokonce, že v kapse nosí pistoli. My, žáci, jsme také měli uniformy, něco mezi černou a tmavě modrou barvou, a boty podkované hřeby, vojenské čepice a na nich kovové odznaky, zobrazovaly slunce vycházející v půlkruhu paprsků. Což mělo znamenat vycházející nový, lepší svět, jak nám bylo vysvětleno na hodině výchovy. A tenhle svět že leží právě před námi. Musíme se jenom naučit víře, nezlomné víře. A právě kvůli té víře tady ve škole jsme.

Kromě toho nás učili řemeslům. Zedník, omítkář, truhlář, pokrývač, soustružník, zámečník, frézař, svářeč, mechanik, elektrikář a pár dalších. Každý si mohl vybrat, jakému řemeslu by se chtěl učit. I když ne tak docela. Nakonec všechno záleželo na tom, kolik měla škola těch či oněch řemesel předepsaných.

Bydleli jsme v barácích, byli jsme rozdělení na družiny. Každá družina měla svého vedoucího, kluka, který byl nejstarší a nejsilnější z nás, a nad ním byl u každé družiny ještě vychovatel.

Nejdříve jsem se naučil hrát trochu na trubku a rok jsem hrál ráno budíček. Po budíčku mytí, snídaně, melta, chleba s marmeládou. Potom sraz na place, dvouřad, odpočítávání, rozkazy. No a obvykle pár provinění v hlášení. Potom se šlo do školy. Každá družina do samostatného sálu anebo na cvičení do dílen. A dvakrát týdně odchod do práce, s lopatami, krumpáči a zpěvem na rtech.

Co jsme dělali? Ach, tehdy toho bylo potřeba dělat spoustu. Tím spíše, že v okolí naší školy stála fronta několik měsíců. Zasypávali jsme bunkry, zákopy, krátery po výbuších, některé byly tak obrovské, že si to ani nedokážete představit. Viděl jste je? Přesně tak. Záplatovali jsme cesty, alespoň nahrubo, aby po nich bylo možné projet. Anebo jsme na ty cesty lámali kámen. Rozebírali jsme zbytky stavení, která hrozila zřícením. Anebo mosty přes řeky, když už se nedaly opravit. Opravovali jsme rozkopané nebo tanky rozježděné náspy, aby mohla projíždět auta a děla. No, jak už to tak po válce bývá. Pracovali jsme i za deště, protože prý se musíme otužovat, tak nám to říkali. A v zimě taky, samozřejmě. Odhrnovali jsme sníh z cest a železničních kolejí.

Pokud jde o učení, byli mezi námi i takoví, kteří za války chodili do tajného vyučování. Někteří za sebou měli i sedm tříd. Ale většina neuměla číst ani psát. A pokud už někteří uměli, tak to během války zapomněli. Ve válce můžete zapomenout mnohem více, než jenom číst a psát. Můžete zapomenout sám na sebe. A byli tam takoví, co zapomněli. Nevěděli, odkud jsou, jak se jmenují, kde se narodili a kdy. Jak už jsem vám říkal, všichni jsme byli taková poválečná sebranka, neměli jsme domov, otce ani matky a nejeden z nás sem přišel se špatným svědomím. K tomu všemu jsme byli v různém věku, starší i mladší, někteří ještě byli úplné děti. I když ve skutečnosti nikdo z nás už dítětem nebyl. Už nešlo být dítětem, i kdyby se po tom někomu stýskalo.

Takže jsme nebyli tak docela škola, to jen částečně; zároveň jsme byli spíše takové mládežnické vojsko. Tak jako u vojska jsme stávali na raportu a i za to nejmenší provinění jsme běhali k protějšímu stromu, často s nějakým závažím. Anebo v uniformě, v botách do vody až ke krku. Anebo jsme museli udělat tolik a tolik kliků. Za horší přestupky jsme šli do vězení a byli tam o chlebu a vodě. Učitelům bylo třeba se hlásit, ale ne jako ve škole, museli jsme říkat občane učiteli a veliteli se říkalo občane veliteli. Takže ani my jsme se tak úplně necítili jako žáci. Málokomu se dokonce chtělo přecházet do další třídy. Ostatně, ono to přestupování nebylo ani tak důležité. Všechny nás srovnali, a protože bylo zřejmé, že nás válka posunula zpátky na začátek, učili nás od začátku.

Možná měli pravdu, protože kdybyste k nám přišel na hodinu a poslouchal naše koktání, prohlédl si naše sešity a viděl, jak škrábeme, nevím, jestli byste poznal, kdo co skončil a který teprve začíná. Tak například jsme několik hodin cvičili podpisy. Dělali jsme chyby dokonce ve vlastních jménech a příjmeních. Kromě toho bylo nejdůležitější psaní, ne čtení.

Pokud jde o řemeslo, vybral jsem si svářečství. Nevím, jak mě zrovna tohle napadlo. Nikdy jsem neviděl, jak se svařuje. Viděl jsem jenom, jak se kuje železo v kovárně. A jednou jsem slyšel kováře, jak někomu říkal, s tím si neporadím, to bude potřeba svařit. Ale po roce se ukázalo, že pro tolik zájemců je ve škole málo svářeček. A ty, co jsou, jsou navíc pořád porouchané. Nemluvě o tom, že často bylo třeba nekonečně dlouho čekat, než přivezli láhve s kyslíkem.

Takže mě přeřadili na elektrikáře. Elektrikářů mohla škola vyučit, kolik chtěla, protože se právě začínaly elektrifikovat vesnice. Stejně, jako když jsem si vybíral svářečství a nevěděl, jak se svařuje, neměl jsem ani ponětí o tom, co to je elektřina. Odkud bych to měl vědět? Jediná světla, která jsem znal, byla slunce a petrolejová lampa. Jenom strýc Jan říkal, že ve městech se svítí elektřinou dokonce i v ulicích. A v domech úplně všude. Když se ho ptali, co to ta elektřina je, říkal, že svítí daleko jasněji než petrolejová lampa. Není potřeba dolévat petrolej, čistit sklo, zastřihávat knot, protože ve stěně je vypínač, tím se jenom otočí a svítí se.

Proč mě nasměrovali na řemeslo elektrikáře a ne například na zedníka nebo truhláře? Protože když jsem si vybíral svářečství, musel jsem udělat zkoušku z výstupu na sloup. Poněvadž svářeč musí pracovat často ve výškách. Šlo o to, jak kdo snáší výšky, jestli se mu netočí hlava. Na place stál takový vysoký odkorněný sloup, od toho zkoušení už byl pořádně kluzký. Rychle jsem vylezl na samotný vršek. Vylezl bych i výše, ale zdola na mě začali volat:

„Slez dolů! Dál už sloup není! Sloup už skončil! Slez dolů!“

Takový sloup, to pro mě nic nebylo. Vylezl jsem v lese na každý strom. Na nejvyšší topoly nad Rutkou. Abyste věděl, vůbec nejtěžší je vylézt právě na topol. A ještě k tomu, když je štíhlý a vzrostlý. A to jsem se vytahoval jenom rukama, a bosýma nohama se přitom vzpíral o kmen, žádný pás jsem neměl. Na elektrikáře bylo taky třeba dělat zkoušky na tom sloupu, protože elektrikáři pracují ve výškách dokonce častěji než svářeči, a tak prohlásili, že můžu být stejně tak dobře elektrikářem jako svářečem.

Mně to bylo úplně jedno, jestli svářeč nebo elektrikář. Jediné, co mě v té škole drželo, bylo, že se můžu učit hrát na saxofon. Jinak bych utekl, tak jako utíkali ostatní. Občas je chytili a nutili, aby pokračovali v učení, ale někdy zmizeli beze stopy. Mě by určitě nechytili, věděl jsem, kam utéct.