Francouzskou variaci českého Metráčka s názvem Život k sežrání letos vydalo nakladatelství Baobab v překladu Erika Lukavského. Všestranný autor Mikaël Ollivier tak dostává druhou šanci proniknout mezi tuzemské čtenáře, neboť jeho sci-fi příběh Tři slepé myši z roku 2004 (Talpress, v překladu D. Melanové) se v českém prostředí nesetkal s významnějším ohlasem.

Mikaël Ollivier se narodil v roce 1968 ve Versailles. Podle vlastních slov v dětství literaturu nesnášel a od chvíle, kdy poprvé viděl filmy Alfreda Hitchcocka, netoužil po ničem jiném, než se stát filmařem. To se mu částečně splnilo po dokončení studií hudby, kdy byl přijat jako asistent produkce v televizní stanici Canal+. Zde se jeho záběr dále rozšiřoval, v následujících letech spolupracoval na scénářích a realizaci několika televizních dokumentů, skečů a programů pro mládež. Od scénářů už stačil jen krůček k literatuře. Na konci 90. let se Ollivier setkal s Thierrym Magnierem, vydavatelem knih pro děti a mládež, a bylo rozhodnuto. Hned první titul pro děti Papa est à la maison (Táta je doma) se setkala s úspěchem, na nějž mohl autor plynule navázat v roce 2001 dalším příběhem La Vie, en gros (Život k sežrání).

Ollivierovo dílo je často označováno přívlastkem eklektické. Kromě dětských knih se mezi dvacítkou jeho dosud vydaných titulů objevují detektivní příběhy, sci-fi a fantasy literatura i romány. Libůstku v Ollivierově bibliografii představuje životopis zpěváka Bruce Springsteena, kterého spisovatel obdivuje již od mládí. Ollivierovy texty se po stránce stylu nevyznačují nápadnými charakteristickými prvky, přesto jeho dílům nelze upřít, že se ,,dobře čtou“. Je jim vlastní lehkost a vtip, které zejména psaní dětských knih vyžaduje.

Život k sežrání

Kniha Život k sežrání patří mezi autorovy nejvýznamnější počiny. Její úspěch dokazují i četná literární ocenění, jimž kraluje Prix des Incorruptibles (cena Neúplatných), kterou každoročně udělují francouzští dětští čtenáři jedné knize z předvýběru jejich učitelů. Zdá se, že pro někoho možná zbytečně omílané téma boje s obezitou dnešní děti oslovuje mnohem více, než by se čekalo.

Patnáctiletý Ben má nadváhu, o tom není pochyb. Žije sám s matkou na předměstí a se sportem se dlouhá léta setkává pouze při sledování French Open v televizi nebo při hře basketu na konzoli Play Station. Ani varovný dopis od školní doktorky ,,Zakyslice“ adresovaný mamince Bena nerozhodí. Už se tak nějak smířil s tím, že ho vrstevnice berou jenom jako kamaráda, že stejně dopadne jako obézní strýc Alain a že si jednou otevře restauraci v Bretani, kde se ukryje před všemi posměšky. Se svou váhou nehodlá nic dělat.
Problém však nastává ve chvíli, kdy se zamiluje do spolužačky Claire. V tu ránu ochotně přistoupí na všechna vyšetření dietologů, psychologů i psyhoanalytiků. Dodržovat předepsanou dietu ovšem není vůbec snadné a Ben své neúspěchy v lásce stále nedokáže řešit jinak než po svém... pořádnou porcí hranolek a bezednou sklenicí coca-coly: ,,Já miloval jídlo v každý situaci, když jsem byl šťastnej, chtěl jsem to oslavit, a když jsem byl na dně, chtěl jsem si to vynahradit.“
Benovo soužení se zdá být bezvýchodné, proto je s podivem, jak prosté se nakonec ukáže řešení jeho problému. Řešení, které potvrzuje známou pravdu, že ke štěstí někdy stačí úplně málo.

Kniha je rozdělena do několika kapitol podle školních čtvrtletí. Její poslání je poměrně jasné a vlastně banální – neodsuzovat druhé podle vzhledu. Přesto před čtenáři neleží morální pamflet, ale svižný sled scének, které pobaví nejen děti. Komické situace vrátí do dětství i dospělé, kteří ještě rádi zavzpomínají, jak to tenkrát u nich ve třídě probíhalo. V humorných scénkách v obchodě a před zrcadlem se jistě uvidí leckterá maminka, která marně bojuje s přebytečnými kily.

Život k sežrání není litárním veledílem, přesto je třeba zdůraznit, že se autorovi podařilo velmi autenticky zachytit duševní pochody patnáctiletého chlapce s nadsázkou, ale i dětskou naivitou. Příběh je psaný v první osobě, v českém vydání navíc k věrohodnosti přispělo vhodné zvolení hovorové vrstvy jazyka, která je adekvátní promluvě patnáctiletého chlapce.

Útlá kniha proto strhne nejen děti, které možná uvítají právě její omezený stránkový rozsah, ale i dospělé. Život k sežrání je knížkou na odpoledne, ačkoli čtenáři budou asi Olliviera proklínat, protože se jim budou sbíhat sliny na crème brûlée, raclette a další pochoutky z francouzské kuchyně. Na oplátku pak mohou hádat, zda autor v Benově příběhu nečerpal z vlastní zkušenosti.