Většina národů nějaké ty sny má, a možná že čím je národ mladší, tím jich má více – to jsou slova, která napsal historik Zbyněk Zeman do předmluvy ke knize Pavla Kosatíka České snění. Sny, jež Kosatík jeden po druhém stopuje a analyzuje, většinou od 19. století do konce normalizace, jsou Sen o Slovensku, Sen o cestě na jih, Sen o pravlasti, Sen o tělesné zdatnosti, Sen o vyhraných bitvách, Sen o Lužici, Sen o Rusku, Sen o SSSR, Sen o moři, Sen o koloniích, Sen o státě pro 40 milionů lidí, Sen o Rukopisech, Sen o životě bez Němců, Sen o novém náboženství, Sen o jazyce, které dříve vyšly v kratším rozsahu v časopisu Týden (některé jsou přísupné zde), a zcela nový Sen o Podkarpatské Rusi.
 

Od většiny zmíněných snů a mýtů se autor distancuje: v kapitole o Baťovi podotýká, že „kdo pracuje se strojem, začne se mu sám poněkud podobat“, v části o Sokole kupříkladu píše, že monumentální umělecká díla vytvořená pro tuto organizaci v meziválečném období se velmi blížila „totalitnímu umění nacistické provenience“. Naopak snad poněkud překvapivě se zastává padělátora Václava Hanky – v souvislosti s Rukopisy Kosatík argumentuje, že slovo „pravda“ může mít v umění a vědě úplně jiný význam a že tvůrci Rukopisů se nedopustili stejného podvodu, jako když vědec falšuje výsledky svých pokusů.

  Cenné na jeho knize je jistě to, jak dokáže sledovat vznik určité ideje a její postupné proměny, či naopak opakovaně se vracející konstanty: když například roku 1867 česká reprezentace navštívila tehdejší carské Rusko, jeden z účastníků si stěžoval, že „oficiální program byl do té míry dopředu připraven, že vůbec neměl čas na setkání s normálními lidmi“, což nemůže nepřipomenout pozdější návštěvy Čechů (české iluze o Sovětském svazu ovšem popisují i mnozí jiní, možná hlouběji třeba mladý historik Jan Lomíček). Velmi čtivá a plná básnických obrazů je kapitola o moři, líčící česká setkávání s mořem, od spanilé jízdy husitského vojska k Baltu v roce 1433 (o kterém se ovšem žádné záznamy jejich dojmů nedochovaly) přes Václava Šaška z Bířkova (barokní misionáři chybí) až k Nerudovi a Hálkovi, z nichž ten první působivě popsal své pocity z noční plavby: „Hledáme něco mimo sebe a ono je to všude, v nebi i v moři i v nás!“ Nakonec se však moře z neznámého a nebezpečného živlu pro Čechy stalo „subjektem podrobeným lidským kritériím“, a třeba v případě Adolfa Hoffmeistera plavba záminkou k tomu, aby naši cestovatelé „obdivovali sami sebe“. Naopak jako ne úplně dotaženou jsem shledal kapitolu o novém náboženství. Samotné téma náboženství a víry se ovšem vrací hned v několika kapitolách: třeba u Zdeňka Nejedlého Kosatík cituje jeho vyjádření o návštěvě Lva N. Tolstého v Jasné Poljaně v roce 1900: „Uvědomil jsem si, že jsem vlastně na pouti, že zde se musí věřit a modlit, rozum a důvod musí stranou“. Vzápětí pak autor dodává, že to, co tehdy Nejedlému ještě vadilo, „přijal ovšem po vzniku Sovětského svazu se zřídka vídanou chutí“ – a slepou vírou. Podobně popisuje i zápal a odhodlanost, s nimiž František Mareš obhajoval Rukopisy: stovky Marešových argumentů ve prospěch pravosti Rukopisů podle něj tvořily vnitřně velmi nesourodý celek. „Pokud je něco prostupovalo, pak idea, že člověk si může ke své víře vybrat jakýkoli objekt – od chvíle, kdy tak učiní, je touto vírou vlastně chráněn. Zdánlivě komunikuje o stejných tématech jako vědci, kterým oponuje, ve skutečnosti ho však jeho víra směřuje k úplně jinému horizontu diskuze“.

V souvislosti s tím, že Češi nemají moře, napsal v jednom sborníku historik Jiří Rak, že v době, kdy „velké národy nesly pochodeň evropské civilizace do zámořských zemí a naplňovaly tak podle svých představ osudovou úlohu bílého muže“, česká potřeba exotična si musela hledat jiné cíle, a tak se naší „vlasteneckou Indií“ stal český venkov. „Sen o českém venkovu“ sice Kosatík nenapsal, nicméně velká část jeho knihy je věnována právě různým podobám české touze po exotice. V oné nově dopsané kapitole o Podkarpatské Rusi Kosatík vedle toho, že popisuje diktaturu, s níž podle něj museli Češi zpočátku v zemi vládnout, poutavě líčí i to, jak se stala „zemí zaslíbenou“ trojice tehdy největších spisovatelů: Karla Čapka, Vladislava Vančury a Jaroslava Durycha, který tam ovšem dlouho nevydržel. Přitom Durych vyjadřoval silné rozladění nad tím, jak si Češi v zemi počínali: „Jezdí-li sem tito spasitelé kázat negramotnému lidu svá hesla, je to asi taková podívaná, jako když vykomplimentovaná primadona velké opery ocitne se s kočujícím ansámblem v pokoutní hospodě venkovského městečka. Obnošené škrpály se dávají žebrákům; zdejší lid však, třebas je chudý a lecčeho potřebuje, přece takovým žebrákem není“. Ivan Olbracht měl zase problém najít ty pravé, nefalšované a autentické Rusíny, setkal se prý s nimi vždycky až nakonec, „někde bokem, na neznámém místě: v horách, na pastvinách , v chýších se slaměnou střechou“. Celkový účinek tamního prostředí na české příchozí Kosatík přibližuje i odkazem na Conradovo Srdce temnoty: čím víc je tato podivná země vtahovala do sebe a vábila ke svému srdci, tím víc probouzela k životu i divocha v nich, na jehož existenci dávno zapomněli a jež se jim v prvé chvíli zdála absurdní.

Pozoruhodná je také kapitola o českých koloniích. Již Emil Holub své výpravy do Afriky zdůvodňoval tím, že „chtěl nalézti půdu, na které by zchudlé a pracovité rodiny mých krajanů k svému prospěchu a k užitku domorodců v afrických knčinách se mohly usadit“. Tamní vrchy pojmenovával názvy jako Čepice, Palcát nebo U dvou vrabců, a zvláště krásné údolí chtěl poctít tím, že ho nazval pánví Jungmannovou. Imperiální šalbě nebyl podle Kosatíka na okamžik imunní ani T.G. Masaryk, když v dopise z července 1918 svěřoval americkému ministerstvu zahraničí: „Jsem teď, abych tak řekl, pánem Sibiře a poloviny Ruska“. Autor přibližuje i plány prozaika, cestovatele a pozdějšího velvyslance Jana Havlasy o zřízení českých kolonií v Togu, na Nové Guineji nebo na Kamčatce: „Což tu není Kamčatka, země takřka neobydlená a bohatá nerostnými poklady, kovy i uhlím, jakož i kožešinami? Rusko ani po nejpříznivějším rozřešení svých potíží nepostačí v dohledné době na ostatní asijské své území a bude hospodářsky závislo, zvláště na Sibiři, na Spojených státech amerických; a před tváří dějin dluží tolik vojsk u československému, že Kamčatka byla by velmi malým odvděkem. Měli bychom krásnou zásobu kovů i uhlí, snadno dosažitelnou po moři i po zemi, jsouce od své osady odděleni vlastně jedinou, byť ohromnou zemí, totiž Ruskem.“ Jak Kosatík dodává, byl sice Havlasův požadavek pravdivý v tom, že Čechy od Kamčatky dělila jen jedna země, tato vzdálenost však činila přes deset tisíc kilometrů.

Kosatíkova kniha svým názvem vědomě navazuje na texty sémiotika Vladimíra Macury (1945 – 1999). Ten ve své knize Český sen napsal, že v sobě navzdory všemu odstupu a střízlivosti stále neseme a nemůžeme nenést zapíraný „český sen“, který prosvítá našimi pokusy „nově postihnout to, co jsem a kam jdeme, a nelze ho bezbolestně odpreparovat“. Přiznám se, že mi u Kosatíka možná trochu scházel Macurův nadhled a sebeironie, i když pro poznání našich národních snů, mýtů a iluzí i touto knihou jistě udělal mnoho.