Název Měkká místa může vzbuzovat radikálně odlišné asociace. V případě recenzované publikace se jedná o mezinárodní, interdisciplinární a multižánrovou antologii, která se zabývá hlavně problematikou rasismu a dekolonizace, v obecnější rovině pak různými podobami „slabosti“ (měkkosti) či tělesné a citové zranitelnosti. Vyšla jako doprovod a doplněk výstavy a veřejného programu druhého ročníku bienále Ve věci umění.

Jednotlivé příspěvky pokrývají velmi odlišné geografické i tematické oblasti: setkáme se v nich se západními muzei, filipínským divadlem i indonéskými sportovními stadiony, ale mnohé z nich se týkají i české historie. Vzhledem k tomu, že naše země žádné kolonie neměla, to může působit překvapivě. Když už se navíc nějaký Čech na cizí kontinent dostal, většinou se tam „přece“ utlačovaných zastával, jako například Josef V. Sládek amerických indiánů. 

V koloniálních strukturách

Antropolog Filip Herza, autor knihy Imaginace jinakosti, však v recenzované publikaci namítá, že řada českých osobností o českých koloniích uvažovala. Známý cestovatel Emil Holub například snil o českém podmanění království Bečuanů, nacházejícího se na území dnešní Botswany. (Dodejme, že podobné vize popsal už Pavel Kosatík v kapitole příznačně nazvané Sen o koloniích své knihy České snění). Podstatnější je ale Herzovo tvrzení, že české země byly po staletí, i když spíše nepřímo, zapojeny do struktur koloniálního panství, tedy do „systému výměny nerostných surovin, průmyslových výrobků a také otroků, který propojoval různé kontinenty a přispíval ke kumulaci bohatství, především v západní Evropě a severní Americe“. Habsburské Rakousko a spolu s ním i české země byly v rámci tohoto systému spíše okrajovými hráči, nicméně rozvoj moderního průmyslu a infrastruktur v tomto regionu nelze oddělit od tehdejšího globálního dění. Český textilní průmysl pracoval s bavlnou produkovanou s pomocí otrocké práce v jižanských státech USA. Do českých zemí proudily také další koloniální plodiny a produkty jako tabák, káva, čaj a čokoláda. České výrobky, například známé jablonecké sklo a bižuterie, naopak nacházely odbytiště na trzích v Indii, Africe i obou Amerikách. Podle autora měla neznalost těchto souvislostí svoje důsledky třeba během migračních krizí, při nichž běženci nepocházeli z Balkánu či Ukrajiny. 

Tutéž tezi potvrzuje ve své kapitole Pračka a mýdlo na cestě ke svobodě kurátorka a kunsthistorička Anna Remešová. Tvrdí, že i výroba mýdla byla závislá na surovinách pocházejících z neevropských území, navíc jeho propagace sugerovala představu, že „čistota je spojena s bělošstvím a zaostalost a špinavost s jinou než bílou barvou kůže“.

Sám sobě kolonizátorem

Na posouvání perspektivy, kdo je slabý a silný, utlačovaný a utlačovatel, je částečně založena i kapitola Stalinův černý apoštol. Afroamerický zpěvák Paul Robeson v Československu. Amerikanistka Františka Schormová v ní připomíná nevšední příběh muže, pro kterého se stal nepopiratelný útlak Afroameričanů v USA natolik formujícím životním zážitkem, že kvůli němu už nebyl schopný vnímat, nebo si jen připustit politický útlak komunistických režimů. I jeho zdejší postavení a ideové působení jeho hudby bylo nejednoznačné: komunistický režim jej propagandisticky využíval v rámci boje proti americkému „imperialismu“ a rasismu. Současně ale osobnost Paula Robesona pomáhala prosadit či legitimizovat československý jazz. A co více: „Robesonovy spirituály paradoxně ovlivnily hudební skupinu Spirituál kvintet, která těmito písněmi bojovala proti systému, jenž Robeson sám hájil.“ 

Na velmi osobní až intimní rovinu pak zachází třeba kapitola Proč jsem tak bílý? Čínský umělec Zai Xu v ní nevystupuje jako zástupce mocného impéria, ale jako osamělý a zranitelný Asiat vyrůstající v převážně „bílé“ české společnosti coby dítě čínských migrantů (trochu podobně jako malý Kolja zastupuje Rusy ve stejnojmenném Svěrákově filmu). Jak shrnuje úvod knihy: „I když jeho dětské prožitky jinakosti a šikany způsobily, že se pokoušel zapomenout a distancovat se od čehokoliv, co by ho mohlo propojovat s barvou jeho pleti, zpětně si uvědomuje, že tyto snahy vedly jen k odcizení a internalizovanému rasismu“, dokonce že se stal „sám sobě kolonizátorem“. Jediné okamžiky, kdy se cítí být přijímán, jsou takové, kdy se pro bílého dominantního partnera stane díky své barvě kůže sexuálním fetišem: „Ve světě, kde se na vás většinou dívají skrz prsty, je to příjemné. Najednou vás lidé hledají, milují vás a jsou vámi posedlí.“

Utlačovatel versus utlačovaný

V knize ovšem najdeme řadu dalších témat a s nimi i diskutabilní tvrzení: probírá se v ní postavení romských komunit ve střední Evropě, přičemž kritika, které je kvůli údajnému zesměšňování Romů vystavena kniha Kateřiny Šedé Brnox, se zdá jako příliš černobílá. Analyzován je pojem „homo sovieticus“, který je v publikaci pranýřován kvůli tomu, že údajně implikuje představu „rasovosti“, kdy jsou „třídní a sociální rozdíly chápány jakožto biologická a imanentně přítomná charakteristika určité sociální třídy“ (u nás pojem nejvíce proslavila díla Světlany Alexijevičové, u níž by ale taková kritika nebyla adekvátní, protože v rasovém smyslu koncept nepoužívá). Jiná kapitola se týká nucených sterilizací marginalizovaných skupin, které jsou údajně tak závažné, že někdy získávaly až charakter „genocidy“, což je – minimálně – velmi silné a asi přehnané obvinění. 

Některé teze tematicky pestré knihy jsou tedy značně provokativní. Celkově ale přináší užitečné podněty k promýšlení někdy i zaměnitelných pozic silnějšího a slabšího, ovládaného a ovládajícího. Což ovšem v zahraničí není nijak nové téma, zvláště indický teoretik postkolonialismu Homi Bhabha zdůrazňuje situace, kdy se utlačovatel a utlačovaný nerozlučně prostupují a v jejich vzájemných vztazích vládne ambivalence, takže jsou tyto „vztahy křehčí, než by kolonizátor byl ochoten připustit“. U nás takové texty zatím vycházejí spíše sporadicky, kupříkladu Bhabhova Místa kultury přeložena byla (Tranzit.cz, 2012). 

Cenná je kniha v tom, že tyto koncepty promýšlí v českém kontextu. V takto vyprávěných českých dějinách je už totiž naše role jiná a problematičtější než v těch starších, kde byli Češi permanentní obětí „zlých“ Habsburků nebo roztahovačných Němců…