JN: Celý srpen jste byl stipendistou Pražského literárního domu autorů německého jazyka. Před vámi do Prahy zavítali Tilman Rammstedt, A. M. Widmann a Lars Reyer. Jak člověk získá takové stipendium?
MB: V mém případě to bylo tak, že jsem byl vyzván, což mě samozřejmě velmi potěšilo. Znal jsem Pražský literární dům již díky jiným okolnostem, i Prahu už znám nějaký čas – a tak to pro mě bylo zkrátka štěstí, že jsem tu mohl takhle bez problémů strávit celý měsíc.

- Přinesl vám tento měsíc v Česku něco opravdu nečekaného a překvapivého? 
- Pochopitelně! Vidím město jinýma očima, i lidi, kteří v něm žijí. Člověk toho hodně pochytí z běžného života, a to mě zajímá víc než turistické atrakce. Viděl jsem ve městě i taková zákoutí, která bych jinak stěží poznal – například sídliště na periférii. Kromě toho jsem strávil několik skvělých dní v Roztokách u Křivoklátu, kde jsem dělal rešerše k textu o Otu Pavlovi. Krajina kolem Berounky je prostě nádherná, byl to pro mě velký objev. A určitě jsem tam nebyl naposledy.

- Vím, že v Praze nejste poprvé. Kde jsou ale kořeny vaší lásky k Praze? 
- Bude to znít jako klišé, ale v Praze se můj život mockrát změnil. Už napoprvé, když jsem roku 2006 přijel do Prahy a hned první večer jsem skončil v nemocnici kvůli otravě jídlem (mohl za to kebab z Berlína, podotýkám) – a od tohoto úplně prvního večera jsem věděl, že tomuhle městu jen tak neuniknu.

- Co vás na Praze fascinuje? Na městě, kterému ve svém aktuálním pražském blogu říkáte „Hrabal City“ anebo také „cílová stanice všech milenců“? 
- Že je to město tak stěží uchopitelné. Že je hodně velké a hodně malé zároveň. Že člověka zklame a v příští chvíli zase pevně obejme. Že tu naráz zažijete bídu a dechberoucí krásu. Že je to zkrátka místo s velmi svérázným charakterem.

- Řada narážek ve vašich textech dává tušit, že jste zběhlý v české literatuře. Souvisí to nějak s vaším studiem na Lipském literárním institutu?
- Ani ne. Studium mi v tomto ohledu nepřineslo žádné nové poznatky. Docela brzy jsem pro sebe objevil Kafku (dodnes je to pro mě jeden z nejdůležitějších autorů), pak přišel Kundera, nakonec Hrabal – dostal jsem se k nim spíš já sám, osobně, a začal jsem si české literatury hodně vážit. Protože má často k životu blíž než literatura německá. Například.

- Kdo jsou tedy ještě vaši oblíbení čeští autoři? A proč?
  - Je spousta autorů, které mám rád. Ale chtěl bych zmínit čtyři obzvlášť důležité: pochopitelně je to Milan Kundera, to asi není žádné překvapení. Čtu ho a fascinuje mě, jak jsou ty knihy neuvěřitelně dobře udělané, jak nestoudně se v nich uplatňují určité literární prostředky, to je prostě velkolepé. Hrabal je pak na opačné straně: hospodské rozhovory, napsané ve zdánlivě jednoduchém jazyce – a tak to samozřejmě není, protože i tyto texty jsou poeticky velmi jemně a chytře napsané. Potom je to Ota Pavel – dojímá mne, znovu a znovu, přivádí mě k smíchu i k pláči zároveň. A ze současných bych jmenoval Petra Borkovce. Co se týče literatury, není to jen můj oblíbený český básník – jeho jiskřivá lyrika, která si vystačí s málem, je podlé mého opravdu mimořádná – ale platí to i v celoevropském měřítku.

- Zajímáte se i o nejnovější českou literaturu? Ví se o ní v Německu aspoň trochu? Proč myslíte, že to tak je?
- Když vyjde něco přeloženého, tak si to samozřejmě přečtu – a o současnou českou literaturu se hodně zajímám. Bohužel v Německu zas až tak známá není, to musím říct – i když například Jaroslav Rudiš představuje výjimku, a z toho mám upřímnou radost.

- Dva tituly, rozhlasovou hru Lost in Praha a libreto Exit 89 jste napsal společně právě s Jaroslavem Rudišem. Jak probíhala taková spolupráce? Jeden Čech, druhý Němec, jeden v Praze, druhý v Lipsku… Pracovali jste každý zvlášť a potom jste texty konzultovali, nebo od samého začátku oba společně? Kdo vlastně přišel s nápadem vytvořit toto autorské duo?
  - Náš pracovní postup se dá vysvětlit velmi rychle: sedíme před počítačem (buď v Praze, nebo v Lipsku) v hospodě nebo v kavárně a pijeme a píšeme, pijeme a píšeme. Někdy taky víc pijeme a míň píšeme, ale to k tomu patří. Od začátku jsme si padli do oka a nápad realizovat společné projekty se dostavil vzápětí – jednoduše proto, že jsme tak rozdílní a přece jen dost podobní.

- Rozhlasová hra Lost in Praha se odehrává v Praze, jak prozrazuje už sám název. Zakládá se i děj na osobní zkušenosti? Můžeme ho chápat jako autobiografický? A je v díle některý z vás, spoluautorů, výrazněji zastoupen?
- Samozřejmě že všechny příběhy v Lost in Praha jsou stoprocentně autobiografické. Nic jsme si nevymysleli, na to ani nejsme dost chytří. A žádný z nás autorů není zastoupen výrazněji, shrnuli jsme zkrátka své zážitky – a rozhlasová hra byla hotová. Říkám vždycky pravdu, pokud jde o literaturu.

- V roce 2007 vyšel váš literární debut, povídková kniha Ein schönes Leben / Krásný život. Tvoří ji devět povídek, které se odehrávají v neznámém malém městě a překvapují nečekanou absurditou. Vnímáte život jako absurdní? 
- Život je absurdní, a to je velká spása! „Zajít až na okraj, tam se zrodí smích“ – to je citát Samuela Becketta – a já to vidím stejně. Bez komiky, bez absurdity, bez poznání, že to všechno tak často dává jen málo smyslu – bez toho by to nešlo.

- Dočkají se čeští čtenáři překladu vaší povídkové prvotiny? 
- Povídky to nemají ani v Česku lehké – počítám spíš s tím, že překlad do češtiny nebude. Ale třeba se dočkám u příští knihy, to je román.

- O čem bude příští kniha? Proměnil se s tématem i váš styl nebo poetika?
- Píšu právě svůj první román. Bude se jmenovat Zbytek noci – a název vystihuje i obsah. Postindustriální malé město někde na západě, čtyři postavy, které čekají, až pomine noc – konkrétně i v přeneseném slova smyslu. Zajímá mě právě ten moment, tato jedna hodina, než se začne nový den – než po dlouhé temnotě zase konečně přijde světlo. A ano, proměnil se i můj styl psaní. Díky pražskému blogu, který jsem tu pravidelně psal, jsem našel i tón a rytmus své nové knihy – mám teď konečně (po mnoha, mnoha pokusech po několika letech) dobrý začátek a svižně pokračuju dál. Je to tak dobře, vždyť v únoru by měla být hotová první verze.

- Na letošní zimu připravujete společně s Jaroslavem Rudišem sérii čtení nazvanou Gleis 10. - Deutsch-tschechische Delikatessen / Kolej 10. Německo-české delikatesy. Prozradíte nám o tomto projektu něco bližšího?
- Chceme v rámci tohoto pořadu pozvat české autory do Německa – na programu bude hudba, literatura a rozhovory. A na oplátku doufáme, že budeme moci pozvat i německé autory do Česka – to je princip celé akce. Představujeme si německo-české pódiové diskuse a čtení, která budou v Německu a v Česku probíhat vlastně paralelně. Chtěli bychom nabídnout dobré věci a uvidíme, jestli z toho nakonec budou opravdové delikatesy.