Ruku na srdce: jak dlouho po zhlédnutí Formanova Amadea vás trápila záhada Mozartova konce? Kolikrát jste si na ni od té doby vzpomněli? Řekněme si otevřeně, že většině z nás, pokud nás neživí muzikologie či historie, je po většinu všedních dní Mozartův osud ukradený.

Ježíš, rozplemeněný až do dnešních časů, to je jiná káva. Nebo svobodní zednáři s kořeny ve starověku, ale dnes s prstem na knoflíku jaderného armageddonu. Podvodné desatero sloužící k prosazování mocenských zájmů církevních padouchů. To v člověku až hrkne. Ale Mozart...?

Jenže pradávná minulost je vybagrovaná jako mostecká pánev desítkami snaživců, co surfovali na vlně zčeřené Danem Brownem a sbírali drobné, jež pro ně na své triumfální cestě nechal ležet. Model konspiračního historického thrilleru se nutně musel za inspirací posunout do modernějších časů. Scott Mariani si ještě v minulém románu Alchymistovo tajemství (č. 2009) pohrál s ideou elixíru života, kam organicky dostal staro- i středověk, Fulcanelliho i tajné služby, v novém románu se však už obrátil k novějším dějinám. A stanul před nelehkým úkolem přesvědčit čtenáře, že Mozartův osud je pro ně stejně světohybný jako spekulativní zápletky obdobných románů konkurenčních autorů.

Neuspěl tak, jak si zřejmě představoval. Pocit globálního znejistění, jaký navozují skutečně velká tajemství historie, se zde nedostavuje. Do hry se sice zamíchají stále vděční zednáři, ale nastalý konflikt se jen těžko pozvedá nad úroveň soukromé msty hlavního aktéra, kterému kdosi zavraždí kamaráda pianistu. Mlhavá stopa vede do minulosti, k Mozartovi. Ohroženi se mohou cítit ještě pianistovi blízcí a onen zmíněný přítel, který se ho rozhodne pomstít, ale čtenář již nikoli, a to je na globální konspirační thriller málo. To může děj vířit Evropou jako cyklón, nosit nás z místa na místo v roli digestovaného bedekru pro zápecnické Američany, přesto pocit ponoru do skutečně znepokojivé, nedejbože hrozivé záhady nepřichází.

Mariani si však umí vypomoci. S jeho hlavním hrdinou Benem Hopem se čtenáři setkávají už podruhé. Oproti Alchymistovu tajemství tenhle vysloužilec z OSS ještě zdrsněl. V centru románu, kam jiní autoři často staví vědce, třeba kryptologa, či kultivované starožitníky, tak zde stojí tuze drsný chlapík, který se nerozpakuje z nebezpečných situací se prostřílet. Lze dokonce říct, že raději střílí, než přemýšlí. Text se tak posouvá více do akčního žánru, v němž promyšlená historická zápletka funguje jen jako ozdobný bonus a o něco promyšlenější by už byla na škodu. Autorovi to umožňuje psát román jako scénář napínavého filmu – se všemi jeho pozitivy, ale i nešvary.

Jedním ze základních nešvarů takového stylu psaní je nedůslednost. Odhlédnuto od doslova urvaného konce knihy je základní nedůsledností Mozartovského spiknutí skutečnost, že o něj vlastně vůbec nejde. Ba že vlastně nejde ani o žádné spiknutí. To je častý nedostatek tohoto typu románů, mnoho povyku pro nic, ale mnozí z autorů to dovedou alespoň umně skrývat. Mariani jako by se o to ani nesnažil. Za něj mluví překotný děj a pistole v ruce Bena Hopea. Zapomeňte na Mozarta, jako by nám vzkazoval výpůjčkou od jiných tvůrců s přibývajícími stránkami.

Jste-li jako čtenáři důslední a neposlechnete ho, řeknete si po dočtení nejspíš jen: Dějí se i horší věci. A píší se samozřejmě i horší romány, ale také mnohem lepší.