Stalo se vám někdy, že jste chtěli někoho pozdravit, ale přeřekli jste se a místo pozdravu jste mu rozkopli tu jeho pitomou hlavu jak přezrálý meloun? Sešlápli jste někdy plyn až k podlaze, i když vám svítila červená, a projeli lidmi na přechodu jako polem kukuřice? Pokusili jste se někdy znásilnit dívku, která se k vám neměla, byť na vás předtím lascivně pomrkávala celou velkou přestávku?

V pořádku. Neudělali jste nic, co by neproběhlo hlavou každému. Na bezkonfliktní život je přece dost času po základní škole. A trestně odpovědní jste až od patnácti, tak co.

Když se Chucka Palahniuka v kanadském National Postu zeptali, jestli je jeho desátý román Pygmej parodií na současnou americkou kulturu, odpověděl jim, že pro něj je Pygmej hlavně románem o dospívání. Na to, aby se soustředil jen na sociální kritiku, je na své úchylné hrdiny evidentně až příliš fixován. Přesto v Pygmejovi najdete obojí. Ty dva přístupy si neprotiřečí. Ať už je řeč o poustevnické cestě k individuální dospělosti, nebo o kolektivním pochodu za vyspělou demokracií, leitmotivem každého takového výletíčku je obrušování hran. Ať už procházíte vlastní pubertou nebo porevoluční proměnou státu, v obou případech si nesete v jedné ruce šmirglpapír, ve druhé pemzu a drhnete se, glajchšaltujete se, mizíte před očima. Už žádné rozkopávání hlav. Žádná rychlojízda. Žádné znásilňování. Pak na vás ještě naskáčou profíci z reklamy a marketingu, přesvědčí se, že už neškrábete, a začnou na vás lepit jednu samolepku za druhou. A říkají: „Hodná ovečka.“

Když chcete někomu rozkopnout hlavu jako dospělí, popřejete mu tak maximálně dobrý den. Před přechodem to zahamtnete, i kdybyste jeli sto šedesát. A dívka, co odmítla váš upřímný zájem? Je z ní hvězda vašich masturbačních fantazií. V lepším případě. V tom horším jste ji vytěsnili do svého překyseleného podvědomí a ona teď živí ty největší frustrace vašeho dospělého života.

Něco takového by se Palahniukovu operativcovi nikdy nestalo.

Jakkoliv neschopným živočišným druhem se může lidstvo zdát, náš primární zájem pořád ještě spočívá v přežití a reprodukci. Kdo takový zájem nemá, není ani tak moderním nebo emancipovaným člověkem, jako spíše degenerovanou hříčkou přírody, je mi líto. Jak píše Matt Ridley v Červené královně, „reprodukce je jediným cílem, pro který jsou lidé naprogramováni“ a všechno ostatní jsou jen prostředky k jeho naplnění. Přirozená není hladce oholená tvářička vyhlazená botoxem, ale brada ostrá jak příď ledoborce, touha rozkopnout hlavu protivníkovi, převálcovat na přechodu chátru, co vás zdržuje, a zmocnit se nejvhodnějšího prostředku pro rozšíření genofondu. Máte-li vlastní děcko, můžete vyzkoušet následující, na mostecku velmi oblíbený experiment: nechte caparta pět let bez dozoru a pouze ho z povzdálí natáčejte na kameru. Buďto děcko pojde hlady a vy si budete muset pořídit nové, nebo z něj vyroste loupežník, který vám začne na pravidelné bázi vyžírat ledničku, na ulicích bude přepadávat stařenky a dříve či později vás na šňůře od té kamery oběsí.

Udělejte podobný experiment s celým národem a nedopadne to o moc líp: do pěti let se budete houpat na lampě pouličního osvětlení, děcka do vás budou žďuchat klacíky a říkat: „Houpy hou.“

Ty hrany, co tak pečlivě obrušujeme pro blaho společenského úzu kolem nás i v nás, se nám hodily tenkrát, když ještě větší bral a slabší stál opodál, případně ho větší žral. Pak ti slabší vymysleli civilizační pravidla, aby na ně taky něco zbylo, a naučili ty větší, jak se zredukovat na jejich velikost. Aby tolik nevyčnívali a zařadili se do davu: obroušení, uhlazení, vykleštění.

A teď mezi ně naběhne operativec a bum-prásk, jednoho po druhém ojede na pánských záchodcích.

Bude to anální masakr. Žádný Američan, žádný Evropan od té chvíle neudrží stolici. Desetitisíce natržených rektů kvůli tomu, že útočící primitiv s sebou bude mít tak málo munice, že ho neodhalí radary ani detekční rámy na letištích, a zmocní se nás způsobem, který není „podmíněný dohodou“, „diplomatický“, ani „akurátní“. To je největší hrůza vysoce civilizovaného světa. Neděsíme se toho, že na nás z vesmíru zaútočí mnohem vyspělejší civilizace, ale naopak, že na nás naklušou necivilizovaní barbaři: že nás sežere to, čím jsme dřív bývali sami, naše vytěsněná a zavržená primitivní stránka, náš odkopnutý a zapomenutý civilizační stín. V tom ostatně spočívala jedna z velkých obav při nasazení amerických jednotek v Afghánistánu – že místní ozbrojenci budou podvybavení do té míry, že už je supermoderní technika vůbec nezachytí. Že naši muži si kolem sebe zvykli pálit z dlouhých zbraní takového dostřelu, že vůbec nepoberou, až nějaký čičmunda přikluše až k nim a umlátí je kamenem.

Palahniukův Pygmej přichází v době, kdy jsou západní ekonomiky (co přicházejí s jednou novou technologií za druhou) válcovány ekonomikami z východu, které s velkou parádou využívají jejich starší technologie, jichž už se ony samy zřekly (jako například využití vlnitého plechu); přichází v době, kdy euroamerická civilizace s hrůzou zjišťuje, že zatímco její mediální hvězdy v Africe pořád ještě adoptují roztomile žvatlající černoušky, Číňané už tam dávno investují desítky miliard dolarů; přichází v době, kdy je nové stěhování národů v plném proudu a bílá rasa se z multikulturního světa segreguje s heslem „up, up, and away!“ Pygmej nevypovídá o ničem menším, než o strachu z toho, že nás převálcuje naše vlastní projektovaná brutalita – stejně, jako nás Indie zválcuje naším vlastním vlnitým plechem. V hloubi duše máme pěkně nahnáno z těch, kdo si na rozdíl od nás tolik nestříhají nehty – a díky tomu teď mají celkem ostré drápy. A začínáme si říkat: „Zatracená manikůra!“

Chuck Palahniuk nebral manikůru nikdy příliš vážně.

Tam, kde by jiný spisovatel svým knižním hrdinům jen zastřihával záděrky, bere Palahniuk do ruky pásovou brusku a hobluje svým hrdinům končetiny až na zkrvavělé pahýly. A teprve když k nám ze stránek jeho knih natahují ty zbroušené, sněhově bílé prstní kůstky, z nichž plandají cáry svalstva a které smrdí jako čerstvě vyvrtaný kaz, teprve tehdy si uvědomíme, že ani ty naše vlastní drápy vlastně nezmizely příliš daleko. Že jsou v podstatě jen zabroušené pod všechno to sádlo. Ostré hrany máme tam, kde byly vždycky. Jde jenom o to, zabořit se pro ně pořádně hluboko do vlastního masa.

Dekonstrukce, ať už fyzická, psychická nebo kulturní, patří k Palahniukovým tvůrčím metodám. Hrdinky jeho Neviditelných nestvůr se zříkaly svých tělesných partií a proporcí podobně, jako protagonisté jeho povídkového románu Strašidla ukazovali představě osobnostního pokroku vztyčené pahýly prostředníčků. Hrdinové Klubu rváčů měli cejch svého společenského postavení vypálený do podobné hloubky, do níž se asociální postavy jeho Programu pro přeživší ořezávaly o nános civilizačních návyků. Hlavní hrdinka Snuffu by se rozdala až na kost, hlavní hrdina Zalknutí by se až na kost oddal, v Deníku se Palahnik pustil do vivisekce tvůrčího procesu a v Ukolébavce rozpitval omnipotentní moc. V Pygmejovi se dostal nejdál: do dekonstrukce světa kolem nás prostřednictvím samotného jazyka. Na jedné straně se tím vzdálil od reality nejvíce ze svých románů: natolik, že ačkoliv se v Pygmejovi opět dějí příšerné věci (anální znásilnění v nezletilém věku už ve druhé kapitole, to jde), jsou skryté tak daleko za branou jazyka, že působí spíš jako kreslená groteska; na druhou stranu nám ten zpřelámaný a bizarně posvařovaný jazyk vrací realitu před oči tak šejdrem, že tu i důvěrně známé věci působí jako něco nového (a teď skutečně nemluvím zrovna o druhé kapitole).

Do systému, který pro nás pojmenovává realitu, takhle Palahniuk nenajel náklaďákem plným cé čtyřky poprvé. Svým způsobem to dělal vždycky – popis devastujících událostí prostřednictvím jazyka chladného jako recept na noky se špenátem a uzeným lososem je jeho trademark. V Pygmejovi jde však dál. Jeden z tradičních lingvistických konceptů chápe slova jako štítky, které jsou rozvěšené po věcech kolem nás a dávají jim smysl. Chuck Palahniuk se tentokrát nepokusil o nic menšího, než že začal tyhle štítky z věcí strhávat a nahrazovat je pojmy, které jsou o několik levelů níž. A tak teď může společně se svým operativcem vnímat přitažlivou dívku jako „ctěnou potenciální reprodukční nádobu,“ tanec jako „předběžnou rituální předehru předcházející genitálnímu koitu“ a voňavé kytičky jako „okázalé kompozice genitálií rostlinných druhů“. Sedřete ze světa nálepky zažitých označení a dostanete se k tomu, že základním kamenem vší té skrumáže kolem nás není nic jiného, než porůznu pojmenovaná aréna pro přežití (kde se rozkopávají hlavy), vítězství silnějšího (kde se jezdí na červenou) a předání genetické informace (kde se znásilňují spolužačky). Při četbě Pygmeje se můžete znovu cítit jako ten pračlověk, který se štítky pojmů teprve začíná – a přestože mu ta nová jazyková logika celkem imponuje, pořád má v sobě ještě slabost pro svou přehlednější a pohodlnější stránku, která ho ponouká k tomu, aby pobil, co je slabší, sežral, co se mu vejde do huby a osouložil cokoliv, co před ním nestihne dát nohy na ramena (ne na jeho ramena, to už je pak pozdě).

A říkáte si: „Šlo by, železná pěst operativce mě by mohla, blesk oheň exploze, bum-bác.“

Ano, šlo by. Civilizovaný reprezentant euroamerické kultury si prostě obrousil až moc ostrých hran. Jeho civilizace se až příliš vzdálila svým primitivním základům. Pokud bychom za civilizační vývoj označili štítkem strom, pak se jeho honosná koruna, opentlená produkty masové kultury, až příliš vzdálila kořenům – a kmen teď hrozí tím, že se zlomí. Každá větev a každý list by pak skončily zpátky dole: v blátě, v hlíně a v krvi. A přesto je představa zablácených a zakrvácených rukou tak provokující a přitažlivá právě pro ty obyvatele koruny stromu, kdo mají nehty zastřižené nejpečlivěji. Naslouchají Palahniukovi, který stojí pod stromem s megafonem v ruce a vypráví jim o ženách s ustřelenými čelistmi, o mužích s rozštěpenými mozky a o třináctiletých chlapcích s ostře nabitou erekcí. Připomíná jim, že ať mají své tělesné schránky polepené jakkoliv zářivými samolepkami, pořád ještě vyrůstají ze země a špíny – a mají v ní zapuštěné kořeny. Jsou to nebezpečné vyprávěnky, co na nás Palahniuk chrlí. Sám ale razí metodu „nebezpečného psaní“ a v rozhovorech cituje Kierkegaardův koncept: Máme-li z něčeho hrůzu, sedí nám to na ramenou tak dlouho, dokud nás to nepoloží a nestane se to skutečným; „nebezpečné psaní“ spočívá v tom, shodit si to z ramen na papír. Chuck Palahniuk to udělal; a díky tomu teď vedle něj pod stromem stojí i operativec a seká do kmene sekerou.

A vy říkáte: „Opři se do toho, prcku.“

Nemůžete se dočkat, až se zaboříte zpátky do hlíny. Až se vaše nehty změní v drápy, větná skladba se vám v hlavě rozletí na tisíc kousků, vy ze sebe strhnete poslední samolepku a pomyslíte si:

„Šlo by...“

Cokoliv.