Palestina je rozdělená na čtyři části: Idumeu, Judeu, Samařsko a Galileu. Na druhém břehu Jordánu, tam, kde hraničí se Sýrií, leží Perea, která je podle některých také součástí Palestiny. Celá zem je nepřístupná a nuzná. Ne však Galilea, k níž byla příroda laskavější: krajina zde není tak členitá, má dostatek vody a hory tvoří překážku v cestě stravujícímu větru, který způsobuje, že sousední oblast je neplodná a vyprahlá. Tady rostou olivovníky, fíkovníky a vinná réva a v obydlených místech vidíme sady a zahrady. Mezi obyvatelstvem převládají Židé, ale protože zem je bohatá, nechybějí Féničané, Arabové, a dokonce i Řekové. Podle Apia Pulcra jen díky jim je zde život snesitelný, protože na celém světě neexistuje nic horšího než Židé. I když je jejich kultura starobylá a země je obklopena velkými civilizacemi, Židé se vždy k sousedům obraceli zády. Projevují vůči nim nezastíranou nevraživost a okamžitě by na ně zaútočili, kdyby si neuvědomovali, že jejich životní podmínky jsou značně horší. Neotesaní, divocí, nedůvěřiví, nepřístupní logickému myšlení, odmítají všechny vlivy, jsou neustále zapletení do nějakých bojů, někdy proti vnějším nepřátelům, jindy mezi sebou a vždy proti Římu. Na rozdíl od ostatních říšských provincií a království odmítají přijmout římskou nadvládu a odvrhují veškerý prospěch, který s sebou tato přináší: tedy mír, prosperitu a spravedlnost. A to vše ne pro nějaký nezkrotný pocit nezávislosti, jako je tomu u Bretonců a dalších barbarů, nýbrž z čistě náboženských důvodů.

Mohou vám připadat jako podivíni a skrblíci, ale Židé skutečně věří v jediného boha, kterého nazývají Jahve. Za dávných dob byli přesvědčeni, že jejich bůh je něco víc než bohové jiných národů, a proto se vrhají i do nejbláznivějších vojenských podniků v naději, že ochrana jejich božstva jim vždy zajistí vítězství. Tak několikrát upadli do zajetí v Egyptě a v Babyloně. Kdyby měli zdravý rozum, pochopili by nesmyslnost svého snažení a omyl, na němž je založeno, ale oni jsou toho daleci a nabyli přesvědčení, že nejenom že jejich bůh je ze všech nejlepší, ale také jediný existující. A je-li tomu tak, nemusí vnucovat svou moc ani svůj rozum jiným bohům a jedná jen podle vlastních vrtochů nebo, jak Židé tvrdí, podle svého smyslu pro spravedlnost. Je nesmiřitelný vůči těm, kdo v něj věří, vzývají jej a slouží mu, a naprosto lajdácký k těm, kdo ho neznají nebo jeho existenci popírají, útočí na něj a vysmívají se mu do očí. Vždy, kdykoliv je jim osud nepříznivý, což znamená stále, Židé tvrdí, že to je trestá Jahve, ať už pro jejich bezbožnost nebo pro to, že nedodržovali zákony, které jim dal. Zákonů bylo původně jen několik málo: nezabíjet, nekrást atakdále. Ale postupem času se jejich boha zmocnila skutečná legislativní mánie a jejich soudní řád představuje v současnosti tak spletitý a puntičkářsky podrobný galimatyáš, že ani není možné, aby jej neustále nepřekračovali. Židé se proto stále kají za něco, čeho se dopustili a čeho se ještě dopustí, což jim nebrání, aby ve chvíli, kdy musejí jednat, nejednali stejně nerozumně jako předtím, ani proto nejsou čestnější nebo méně rozporuplní než ostatní smrtelníci. Ale to ano, ve srovnání s ostatními jsou ve svých zvyklostech umírněnější. Odmítají mnohá jídla, odsuzují přílišné pití vína a lihovin a, ať se to zdá sebepodivnější, nejsou přátelé soulože zezadu, dokonce ani mezi kamarády.

Ještě před několika roky byly všechny čtyři části Palestiny sjednocené pod jedním králem, obdivuhodným mužem a věrným stoupencem Říma. Avšak s jeho smrtí vypukly boje o nástupnictví a Augustus, aby střetům zabránil, rozdělil zemi mezi tři syny zesnulého. Ten, jemuž připadla tato část Palestiny, se jmenuje Antipas, ovšem s převzetím moci připojil ke svému jménu jméno slavného otce, takže si nechává říkat Herodes Antipas. Podle mého informátora je to vychytralý člověk, ale slabého charakteru, což jej nutí obracet se neustále na římské představitele, aby jej jeho národ respektoval. Tak je drží na uzdě, ale za cenu své nepopulárnosti, která v průběhu let narůstá. K povstání by stačila sebemenší záminka a ve skutečnosti se jen málokterý měsíc neobjeví nějaký zdroj rebelie. K tomu došlo i nyní, a proto tam jede Livianus Malius a jeho legionáři, v jejichž společnosti cestuji. Podobný neklid je naštěstí izolovaný, pomíjivý a snadno potlačitelný, neboť Židé jen obtížně nacházejí shodu a nechápou, že je nutné spojit úsilí. Zapřisáhlými zastánci povstání jsou především kněží, kteří se považují za tlumočníky božího Slova, avšak to, že jsou kněžími, z nich činí bytosti od přírody líné, pohodlné a dávající přednost tomu, aby byli s mocí zadobře. Přesto rozněcují mysl lidí svými projevy a občas slibují příchod božího Posla, který povede židovský národ ke konečnému vítězství nad odvěkými nepřáteli. Zmíněné proroctví, společné všem utlačovaným barbarským národům, našlo v této rebelantské zemi úrodnou půdu a často se zde zjevují podvodníci, osobující si titul Mesiáše, jak nazývají předpokládaného spasitele vlasti. S těmi si to Řím vždy velmi účinně vyřídí.

Takto, zabraní do rozhovorů, lovu divokých zvířat, například hrdliček a králíků, a do vyprávění krátkých historek z vojenského života, jsme druhého dne při setmění dorazili k cíli: do městečka na kopci, odkud jsme zahlédli překrásnou krajinu. Je vyhlášená prameny léčivých vod, na něž se chci podívat, abych už konečně zatočil s projevy nevolnosti, které mě stále sužují a působí mi střídavě bolesti, nemluvě o rozpacích a úleku, neboť spojují rachot s nepředvídatelností.

Jelikož Římané ve městě v dobách míru nepobývají, přivítal nás sám nejvyšší představitel místní moci, důstojný a ctnostný kněz jménem Annáš, který se po několika nenucených frázích na přivítanou postaral o ubytování. Apius Pulcrus a vojáci se usídlí ve vedlejších chrámových budovách, určených pro pohanské hosty, což podle těch, kdo praktikují židovské náboženství, znamená bezbožné. Mne pošlou po krátké poradě s ženami přidělenými na úklid k jedné staré vdově, která má, jak tvrdí, jednu místnost s postelí navíc.

Žena, do jejíhož domu mě vedou, je bezzubá harpyje, hluchá a skoro slepá. Nic jí ovšem nebrání, aby se mě hrubě nezeptala, jak hodlám za ubytování a stravu zaplatit. Žena od úklidu si bere na starost jednání, jehož se nezúčastním, a záležitost je, nevím jak, brzy vyřešena. Když zůstanu sám s vdovou, ukáže mi mrňavý pokojík větraný průduchem a v jednom koutě hromadu slámy, která poslouží jako lůžko. Hned vedle je latrína a na dvoře studna. Po dvoře bloudí dvě kozy. Vdova vysvětluje, že žije skromně z prodeje mléka a sýra. Jako člověku zvyklému na horší věci, a protože tam mám zůstat pouze jednu noc, mi to připadá jako celkem uspokojivé řešení. A navíc, ve své situaci nemám právo něco vyžadovat. V cizí zemi, bez peněz a bez přátel závisím zcela na cizí blahovůli.

Pak dorazím znovu do chrámu, kde chci požádat Apia Pulcra o zapůjčení menšího obnosu, dokud se nebudu moci obrátit na příbuzné v Římě. Oznamují mi, že právě jedná s veleknězem Annášem a s ostatními členy místní vlády, kterou zde nazývají sanhedrin, a řeší s nimi záležitost, která ho do města přivedla.

Po skončení schůzky k němu přikročím a přednesu mu svou prosbu. Odpoví, že peníze nikdy nepůjčuje, neboť mu to připadá nedůstojné člověka jeho původu. Potřebuji-li peníze, mám se obrátit na místní lidi, protože Židům nevadí snižovat se k lichvě. Odpovím, že nemám, co bych dal do zástavy.

„V tom případě,“ odpovídá vesele, „budeš muset vyčkat lepších časů. Pro tento okamžik, jak se říká, carpe diem. Je čas na večeři a doporučili mi jednu tavernu nedaleko odsud. Křehké jehněčí, chutné ryby a vynikající víno. Jestli chceš, Pomponie, doprovoď mě, a jestli tě to zajímá, během večeře ti povyprávím o tom, proč jsme tady.“

V dobrém rozmaru přijímám návrh, který mě uspokojuje dvojnásob. Naneštěstí se naplní pouze jedno z oněch dvou očekávání, neboť jakmile se usadíme, požádá Apius Pulcrus o jídlo pouze pro sebe. Zatímco hltavě polyká, promlouvá ke mně:

„V tomto městě žil důležitý muž, kterého pro jeho velké bohatství a svobodomyslnost nazývali všichni Epulonem boháčem. Mluvím v minulém čase, neboť asi před dvěma dny ho zabil jeden místní řemeslník, který pro něj pracoval a s nímž měl před nějakou dobou ostrou při, během níž, jak slyšeli, mu vyhrožoval. Podezřelého zadrželi a sanhedrin jej odsoudil k smrti.“

Přeruší vyprávění, vychutná si jeden doušek ze džbánu s vínem, vydá prodlužovaný výdech uspokojení, jenž Hippokrates pojmenoval eructus magnus, a pokračuje:

„Jak sám víš, Židé se těší rozsáhlé autonomii ve všech oblastech, včetně právní. Jejich soudy mají právo vyhlašovat i rozsudky smrti. Avšak od rozdělení království a výslovným nařízením božského Augusta může pouze římský prokurátor nebo někdo, jehož tím pověří, přikázat, aby byl rozsudek vykonán nebo, považuje-li to za vhodné, nahradit jej vězením či vyhoštěním ze země, či dokonce viníka omilostnit. Opatření má zmírnit přehnanou přísnost Mojžíšova zákona, který nařizuje za sebemenší prohřešek ukamenování.

V tomto případě je vše jasné, takže bych měl pouze dohlédnout, aby viníkova poprava byla vykonána podle regulí. V této proklaté zemi najdeš naneštěstí jen málokdy něco, co by nemělo vedlejší politický význam, a ani tentokrát nejde o výjimku. Vypukají rebelie, někdy zakuklené, jindy aktivní, a musíme využít každou příležitost, abychom prokázali nenapadnutelnou autoritu. Prokurátor proto rozhodl, že právě tato poprava bude exemplární. Znamená to, že nemůžeme zvolit stětí, což je čistá, rychlá a diskrétní metoda, a přednost dostane ukřižování. Je tady ovšem jeden problém, a sice ten, že město nemá žádný kříž, a museli jsme jej objednat u tesaře. Právě to je ona nemilá okolnost, protože tesařem je náš obžalovaný, kterého máme popravit.“

„U Jupitera, ten asi nebude spokojený s objednávkou a nebude příliš horlivý při jejím plnění,“ pravím.

„Právě toho se obávám,“ prozrazuje Apius Pulcrus. „I když abychom zabránili neodůvodněnému zdržení, pohrozili jsme mu, že stejný trest stihne i zbytek jeho rodiny, nebude-li mít vše připravené již zítra při setmění. Jestli všechno dopadne, jak předpokládáme, budeme ho moci při západu slunce ukřižovat a zanecháme na místě jen malou ozbrojenou zálohu, aby ho nikdo z kříže nesundal. Pozítří se tak po splnění úkolu vrátíme do Caesareje. A do té doby, rebus sic stantibus, prožijme náš čas co možná nejlépe. Já, například, jdu spát.“

S těmi slovy jsme se rozloučili a zamířili každý ke svému obydlí.