Shovívavost bohů, Fabio, neopouští ani ty, kdo stejně jako já o jejich existenci pochybují. Za soumraku pátého dne, když už jsme byli vzdáleni méně než jeden den od cíle naší cesty, potkáme tribuna pocházejícího z Caesareje, který se jen s malou družinou šesti mužů ubírá do nějaké vesnice na severu. Vyložím mu svou situaci a on souhlasí, abych jel s ním, neboť předpokládá, že záležitost mu nezabere více než jeden den. Pak se vrátí do Caesareje, kde sídlí judejský prokurátor, a ten mi jistě zajistí návrat do Říma nebo cestu jinam, pokud budu nadále trvat na úmyslu, pro nějž jsem se sem vypravil.

Vděčně přijímám a loučím se s Livianem Maliem, jemuž popřeji zdar při plnění poslání a šťastný návrat do Sýrie. Také on mi přeje štěstí, impulzivně mě obejme a pošeptá mi, abych nikomu nedůvěřoval, Židům ani Římanům. Pak přikáže vojákům, aby se znovu vydali na cestu, a já učiním totéž ve společnosti tribuna a jeho malé družiny.

Tribun se jmenuje Apius Pulcrus, zvaný Fešák, a stejně jako já patří ke vznešené třídě jezdeckého stavu. Byl nadšeným stoupencem Julia Caesara, ale po jeho zavraždění přešel na Brutovu a Cassiovu stranu. Později, když už tušil, že válku nevyhrají, dezertoval a vstoupil do řad triumvirátu Marka Antonia, Augusta a Lepida. Po skončení války, když se Augustus a Marcus Antonius postavili proti sobě, bojoval po boku Marka Antonia. Po porážce u Actia získal Augustovu přízeň zradou Antonia a odhalením tajného úkrytu Kleopatry, s níž, jak se chlubí, a ověřit si pravdivost jeho tvrzení nelze, prožil i nějaké to milostné dobrodružství. Neustále měnil strany a tak si nesčetněkrát zachránil život, ale na společenském žebříčku nestoupal, ačkoli právě to byl cíl veškerého jeho konání.

„Od časů republiky se všechno změnilo,“ zvolal s hořkostí v hlase na závěr svého vyprávění. „Kde jsou ty časy, kdy Řím zrádcům dokonce platil! Jiní s menšími zásluhami jsou nyní gubernátory prosperujících provincií, prefekty, soudními úředníky, a dokonce konzuly. Zatímco já, který jsem toho tolik udělal pro jedny i pro druhé, jen se podívej: neznámý tribun na obtížném, chudém, a navíc nepřátelském území. Ale když vidím, v jaké situaci jsi ty a jak vypadáš, nacházím v tobě oběť podobné nespravedlnosti.“

Odvětil jsem, že to tak není, že se v podobné situaci nacházím z vlastní vůle a z vášně pro výzkum a vědění. Vždy jsem držel mimo politické dění a pouze při jedné příležitosti, a to spíše z důvodů rodinných než osobních, jsem se označil za Lepidova stoupence, čímž jsem si vysloužil zášť Augusta i Marka Antonia. Podíváme-li se na to však z jiného úhlu pohledu, zachránilo mě to před represáliemi, neboť každý z nich mě považoval ne sice za svého přítele, avšak za nepřítele svého odpůrce. To však je koneckonců nepodstatné, neboť jsem se sám odsoudil do vyhnanství na samých hranicích impéria.

„Dějiny přírody, které studuji po vzoru Aristotela a Strabona, jejichž jsem oddaným žákem,“ uzavřel jsem, „nemají hranic ani nic nevědí o stranách.“

„U Junony,“ odvětil Apius Pulcrus, „to však nebrání tomu, aby hranice existovaly a uvnitř nich pak strany a frakce, a nikdo se nedokáže vymanit z jejich příčin a vlivů, jak brzy v této nevděčné zemi poznáš.“

Z toho, co jsem mohl vidět, je Apius Pulcrus člověk mlčenlivý a úzkostlivě svědomitý v plnění svých povinností, které, jak on sám tvrdí, se omezují na velení a udržování disciplíny. Máš-li autoritu a disciplínu, říká, všechno ostatní jde samo. Jestliže ne, nefunguje nic, ať se snažíme sebevíc. Řím je nejlepším příkladem tohoto pravidla; a kraj, jímž právě teď putujeme, taktéž, ale v opačném smyslu.

Apius Pulcrus provádí svá rozhodnutí rázně, přísně a přesně, takže jeho chování zpočátku vzbuzuje strach. Na své muže dohlíží neustále a jeho požadavky neklesají ani ve vyčerpávajícím vedru či v obtížném terénu. Hned první den pochodu odsoudil k padesáti ranám bičem vojáka, který se opozdil, aby si upravil řemínek sandálů; druhému, jemuž upadl oštěp, když zakopl o skálu, dal uříznout paži; a třetího, protestujícího proti červům v jídle, odsoudil k trestu smrti stětím. Všechny ty děsuplné rozsudky pronesl jakoby nic, jako by byly nejpřirozenější věcí na světě. A já, když jsem viděl, jak všichni vojáci, dokonce i ti, jichž se to přímo týkalo, je přijímají s rezignací hraničící s apatií, uvěřil jsem, že to tak skutečně je.

Tu noc, jakmile jsme vybudovali tábor, jsem zahlédl potrestané, jak vcházejí do tribunova stanu. Když odešli a připojili se k druhům, vstoupil jsem a našel Apia Pulcra počítajícího mince. Vyzval mě, abych se posadil:

„Aby morálka vojáků neupadla, je nutné vystavovat na odiv přísnost. Tak si zachovají smysl pro čest a hierarchii. Pokud ale viníci svůj omyl uznají a slíbí, že už se nebude opakovat, nebrání nic tomu, aby se i na ně vztahovala velkorysost vlastní důstojníkovi římského vojska, ani tomu, aby oni sami projevili svou vděčnost ve formě daru.“

V následujících dnech se nelítostné tresty i jejich pozdější přehodnocení opakovaly, což mého zmateného ducha trochu upokojilo.