George Blecher (1941) je Američan židovského původu. Příležitostně píše povídky, pracuje jako publicista, překladatel a herec. Působil rovněž coby profesor anglické a americké literatury na City University of New York. Letos zavítal na pražský veletrh Svět knihy, kde představil svou sbírku povídek s názvem Jsou i jiní lidé.

JL: V Evropě jste podle všeho jako doma – navštěvujete konference v Německu, Maďarsku, část roku pobýváte v Dánsku.
GB: V Dánsku mám na venkově dům, který vlastním společně se svou bývalou ženou. Vždycky si rozdělíme léto: ona dostane jednu půlku a já tu druhou. V Evropě mám hodně přátel, nejen ve Skandinávii, ale třeba i ve Francii. Pokud jsem zrovna v Evropě, strávím většinou i týden nebo dva v Paříži.

- Cítíte nějakou spřízněnost s americkou expatriotskou tradicí počínaje členy tzv. ztracené generace?
- Těžko říct. Líbilo by se mi být členem nějakého hnutí či skupiny – v současné době ale opravdu o žádné nevím. Pár amerických spisovatelů a umělců žije v Berlíně, protože jak známo, Berlín umělce přitahuje. Na druhou stranu svým způsobem patřím k takové „generaci dvou“. Když jsem v roce 1963 po skončení studií přijel poprvé do Evropy, narazil jsem tu na amerického skladatele Maurice Weddingtona. Jeli jsme spolu do Kodaně, kde on pak spoustu let žil, i když teď také bydlí v Berlíně. Nějakou dobu jsme teď nebyli v kontaktu, ale asi by se dalo říct, že jsme taková „generace“ dvou umělců (smích).

- Je pravda, že dnes se něco jako „hnutí“ nebo „generace“ v kterékoli oblasti hledá těžko. Ale chtěla jsem se spíš zeptat, jestli vás na Dánsku přitahovalo něco konkrétního, když tam vlastně napůl bydlíte, anebo jste spíš nechtěl – přinejmenším ne celý rok – žít v Americe?
- To je dlouhý příběh. Během mého posledního roku na univerzitě dorazily do Spojených států všechny filmy Ingmara Bergmana. Já je zhlédl a zamiloval se do Bergmanových hrdinek. Čili jak to tak bývá – byly za tím ženy. Nakonec jsem žil rok ve Švédsku a potom také v Dánsku. Oženil jsem se s Dánkou a naučil se dánsky i švédsky. Ona se pak se mnou přestěhovala do Ameriky a začala překládat dětské knížky z dánštiny do angličtiny. Zpočátku jsem dělal totéž, ale nakonec jsem od překladu dětské literatury přešel k románům.

- Prý jste také překládal sbírku lidových příběhů?
- Ano, je to tak. Moje bývalá žena se totiž stala hlavní editorkou rozsáhlé kolekce švédských lidových příběhů. Dokončení sbírky zabralo mnoho let a já mezitím začal do dánských a švédských periodik psát o Americe. Mezi mnou a skandinávskými zeměmi zkrátka začala přirozeně vznikat jistá literární pouta. Přestože jsme se později rozvedli, s Lone jsme dodnes přátelé a já se stále stýkám s její rodinou. Ale ve všech skandinávských zemích se mi vlastně podařilo najít si i své přátele a známé... Můj způsob života v Americe a u se dost liší. Ve Státech bydlím v New Yorku, přímo v centru dění, zatímco v Dánsku obývám starý statek na kraji vesnice. Je tam klid a místní mě znají jednoduše jako chlápka, co pěstuje růže. I když teď, co mé knihy vycházejí i v Dánsku, se to trochu změnilo a já se svým způsobem stal veřejnou osobností. Ale ten domek na vesnici pro mě zůstává vítanou alternativou, protože z New Yorku by se člověk brzy zbláznil. Panuje tam velké napětí a tvrdá konkurence, což může být velmi frustrující. Newyorčané mívají velké sny, ale ty se často hroutí. Člověk tedy opravdu potřebuje nějaké místo, kam může z města utéct a vyčistit si hlavu.

Americký sen o svobodě se zjednodušil na pozlátko peněz
- Zmínil jste americké sny, které mohou ztroskotat, a to nás samozřejmě přivádí k jedné z konstant americké kultury a literatury – k „americkému snu“. Udržuje si podle vás tento koncept stále nějaký obsah a hodnotu, na niž by se třeba v budoucnu dalo nějak navázat? Připadalo mi, že se toho dotýkáte přinejmenším ve dvou povídkách.
- Řekl bych, že ve své veřejné formě „americký sen“ zdegeneroval do snu o vydělávání peněz. To podle mého ale většinu lidí do Států primárně netáhlo. Vydali se do Ameriky, protože ať už pocházeli odkudkoli, žilo se jim tam špatně, a v nové zemi tudíž nestáli o nic jiného, než aby je lidé nechali na pokoji a oni si mohli budovat vlastní život. Tak to bylo i s mým dědečkem. Nestál o to vydělávat spousty peněz – byl to žid a nechtěl, aby se s ním jednalo jako s onucí. Čili tento původní sen o místě, kde vás čeká svoboda a kde si budete moci dělat, co budete chtít, se do valné míry zjednodušil na pozlátko peněz. Nicméně je třeba mít na paměti, že na rozdíl od Evropy v Americe neexistuje pořádná sociální infrastruktura. Lidé tak mají pocit, že si mohou jít, za čím chtějí, a tak tvrdě, jak jen budou schopni. Američané obecně mají docela grandiózní sny o sobě samých. Vezměme si třeba Obamu, jehož příběh je opravdovým modelem amerického snu o úspěchu. Kdo by řekl, že se stane prezidentem! Ale on skvěle uspěl, a třebaže mám ohledně některých věcí, které udělal nebo neudělal, smíšené pocity, tohle mu musím přiznat. Ovšem i představa, že na sobě pracujete, že tvoříte sám sebe v co možná impozantních dimenzích, to je rovněž americký sen a svého druhu posedlost. Každý Američan pociťuje ten tlak – ne každý podle něj jedná, samozřejmě – ale každý cítí, že se od něho chce, aby byl co nejlepší. A netýká se to jen peněz. Jsou tu další formy úspěchu, třeba jak se stát skvělým sportovcem nebo být nejhezčí dívkou ze třídy. Asi víte, co mám na mysli.- Spoustu servírek, které sní o tom, že se stanou herečkami.
- Přesně tak. Tři čtvrtiny servírek v New Yorku jsou herečky. Šílené je, že stát se v Americe hercem je neskutečně obtížné. Zájemců se najde spousta, ale práce – a hlavně dobré práce – nepatrně. Většina z toho, co herec může dělat, jsou odpadní záležitosti, hloupé televizní pořady, reklamy a tak podobně. Spousta mladých herců studuje Shakespeara a výtečné americké dramatiky jako Tennessee Williamse nebo Eugena O’Neilla, ale nakonec jsou nuceni dělat opravdu hrozné věci.

- Ve vaší povídce „Strach ze zemětřesení“ vystupuje dívka, která se chce stát herečkou, ale nakonec to vzdá. Začne pomáhat svému partnerovi při uskutečňování jeho snu – žít v poušti a otevřít si tam malý krámek. Měla jsem dojem, že v této povídce jste se snažil téma „amerického snu“ poněkud zrelativizovat.
- Je zajímavé, že jste vybrala právě tuhle povídku, protože v té jsem se snažil zachytit především strach z úspěchu. Hlavní hrdinka dospěje k bodu, kdy už by mohla úspěch, po kterém touží, zakusit, ale právě tehdy začne mít vidiny o zemětřesení, a to ji přiměje couvnout. I to se v Americe často stává, stalo se to i mě! Když mi bylo třicet, publikoval jsem povídku, která pro mě znamenala velký přelom. Zajímali se o ni literární agenti, nakladatelé, a já byl na pokraji úspěchu, ale v podstatě jsem ztuhl, zamrzl. Nemohl jsem se odhodlat k dalšímu kroku. Sheila je do značné míry můj obraz; stáhne se zpět, přestěhuje se do městečka uprostřed ničeho a spíše než nezávislá bytost se z ní stane oddaná manželka. V jejím příběhu je jistý tragický podtón. Čtenářům se konec téhle povídky většinou nezamlouvá, ale myslím si, že je poctivý. Sheila stále uvažuje o tom, co chtěla dělat, ale je také smířená s tím, jak věci jsou. Dostane se do takového typického mezistavu. Většinou se něco podobného stává lidem v mém věku, kteří se tak či onak přestali snažit. Neuvědomují si to, ale ve skutečnosti se připravují na smrt. Ale máte pravdu, že v Sheile je i velká dávka obětavosti a štědrosti; svůj sen sice vzdala, ale zároveň přijala za svůj sen manželův.

- Ono to není tak těžké, uváznout v rutině každodenních povinností – má-li člověk hodně věcí na práci a málu času k přemýšlení.
- Faktem je, že rutina pro nás může být i zdrojem potěšení. Možná si vzpomenete na povídku „Nejistota“, která je celá psána v otázkách. Vypráví o muži, jenž pozoruje dánskou dívku a v závěru se ptá: Měl bych se vrátit ke všem těm každodenním drobnostem, které mě tolik těší? Večeřet v dobrých restauracích, řešit problémy a tak, nebo bych se měl odhodlat k tomuhle kroku? Pak se konečně zeptá sám sebe: Dovolil sis někdy něco opravdu chtít? Když si něco takového dovolíte, musíte za tou věcí jít, protože víte, jak moc pro vás znamená. Lidé své touhy většinou tlumí a skrývají je sami před sebou, protože všechno si uvědomovat a cítit je nebezpečné. Já mám rutinu rád, potřebuji ji, ale také vím, že některé skvělé věci se mi přihodily proto, že jsem se odhodlal z rutiny vykročit.

V Americe jsme se posunuli tak doprava, že utrpělo umění
- Toto nutkání stále se o krok posouvat je další americkou „konstantou“. Často se stěhujete, střídáte zaměstnání – přinejmenším častěji než lidé v Evropě. Tento trend se odvíjí od myšlenek R. W. Emmersona, od jeho představy, že člověk by na sobě měl neustále pracovat a vyvíjet se.
- Ano, však jeho nejznámější esej má název „Sebedůvěra“ (Self-Reliance). Ale ten trend je starší, jeho počátky lze hledat třeba v konceptu hranice a jejího posouvání stále dál a dál na západ. V potřebě hledat místo, kde by měl člověk víc příležitostí. Američtí osadníci byli dost nepokojní. A máte pravdu, střídáme povolání a hodně se (v rámci Států) stěhujeme. Lidé se kvůli práci klidně přestěhují z Texasu do Montany nebo Ohia. Už nesměřují za západní hranici, ale všemožně se stěhují za prací. Já jsem byl ve Státech poněkud usedlý. Vyjma doby, kdy jsem šel na univerzitu, jsem vždycky bydlel v New Yorku. Ale to bylo proto, že jedině tam jsem chtěl žít. Nicméně když jsem byl mladší, přes léto jsem pracoval na farmách ve Virginii, Iowě nebo ve státě New York, protože mě přitahoval způsob života odlišný od toho, pro který jsem byl vychován. Jistý vliv na mě asi mělo i to, že v Americe mají lidé velmi romantický vztah k přírodě a jejímu udržování. Sice jsme svou zemi dost poničili, ale tím se tento vztah nijak nezměnil. Ekologické hnutí je v Americe velmi silné, ovšem komerční lobby zrovna tak. Proto zde existuje značné napětí – kapitalismus chce do krajiny zasahovat, jenže lidé jsou přesvědčeni, že by se její současný stav měl udržovat. Zkrátka i dnes se o Americe hovoří romanticky, i když myslím, že vlivem George W. Bushe se leccos změnilo.

- Lidé upadli do deziluze?
- Přestali věřit. Když Bush prohlásil, že jdeme do Iráku bránit demokracii, nikdo mu ve skutečnosti nevěřil, ani jeho američtí příznivci. Dnes na něco takového těžko někdo skočí. Ještě před dvaceti třiceti lety byla Amerika pro všechny emblémem demokracie. Dnes mi ale připadá, že nejen Evropané jsou vůči naší demokracii docela kritičtí, což si předtím nikdo netroufl, – a je to dobře. Musím říct, že obecně se poměry v Americe za mého života zhoršily. V mnoha oblastech jsme samozřejmě pokročili. Například co se týče mezirasových vztahů, což pro spoustu lidí znamená opravdový úspěch. Náš kongres ale moc dobře nefunguje jako zákonodárný, a co se týče rozmachu kapitalismu, politicky i společensky jsme se posunuli tak doprava, že tím mimo jiné utrpělo umění, které se přespříliš komercionalizovalo. Všechno to ale může být z velké části jen starcovo tesknění po starých zlatých časech.

- Dostudoval jste v šedesátých letech; ta jsem vždycky vnímala jako období obecného uvolnění, a tím pádem také roky nakloněné umění.
- Období největšího uměleckého rozvoje v Americe je podle mě třeba hledat už v padesátých letech. Byla to vzrušující doba: na Broadwayi i mimo Broadway se uváděly skvělé divadelní hry, byl to čas bebopu, abstraktní expresionismus přecházel v pop-art a Amerika si užívala první vlnu rock´n´rollu, na který se samozřejmě také všude tančilo. V podstatě všechno, co bylo z uměleckého hlediska zajímavé, proběhlo někdy v poválečných letech, zhruba v rozmezí 1949–1962. V šedesátých letech se všechno zpolitizovalo.
Nedávno mě napadlo, že v mojí generaci je podivně málo spisovatelů. Ginsberg, Kerouac, Snyder, ti všichni patřili do generace přede mnou. Mých vrstevníků je jen pár – John Irving, Tom Wolfe, Don Delilo. Zdá se, že jsme taková mezigenerace. Můj přítel Billy Collins byl básník laureát i básník New Yorku, ale veřejně znám je jen nějakých posledních deset let. Dramatici z mé generace jsou opravdu slavní pouze dva – David Mamet a Sam Shepard. Je nás zkrátka málo. Nejspíš proto, že když nám bylo dvacet, v letech klíčových pro umělecký vývoj, byli všichni tak posedlí politikou, že umění bylo považováno za elitářské. Mezi dvaceti a třiceti by se měl člověk umělecky rozvíjet, budovat si pověst, věnovat se té těžké přípravné práci, která je pro budoucího umělce zásadní – jenže to skoro nikdo z nás nedělal. Ve společnosti nepanovala správná atmosféra. Jistým zábavným způsobem jsme tedy také „ztracená generace“. Tak ztracená, že já jsem jediný, kdo to kdy řekl (smích); nicméně když si porovnáte holá fakta, zjistíte, že je to pravda. Napadá mě další autor z mé generace – Paul Auster. Jenže on se nejprve proslavil mimo Ameriku, což je v zásadě to, co právě teď dělám já. Moje povídková sbírka zatím nevyšla v angličtině. Agent i vydavatel se zdráhají; do očí mi to neřeknou, ale v duchu přemítají: „Vždyť už je docela starý, kdo ví, kolik toho ještě napíše.“ Samozřejmě se pletou, protože já toho mám v plánu spoustu. Právě jsem si tedy uvědomil, že jsem se stal obětí takovéhle dosud nevyslovené tragédie (smích).

- Ale bohatě jste ji kompenzoval rozmanitostí své profesní dráhy. Už jsme se trochu dotkli herectví. Věnujete se divadlu?
- Hlavně divadlu, ale zahrál jsem si i v několika menších filmech. Od první třídy jsem chtěl být hercem. Hrál jsem ve školním dramatickém souboru, ale byl jsem moc malý, takže jsem vždycky dostával jen úlohy dětí nebo starých mužů. Herectví tehdy také nebylo nic, čemu by se měl věnovat kluk z vyšší střední třídy. Pak jsem se navíc zamiloval do knih a do psaní, takže herectví šlo trochu stranou. Někdy před deseti lety jsem ale dostal příležitost si to znovu zkusit. Bylo to stejné jako s člověkem v mé knize, kterého jeho známý-režisér požádá, jestli by se neobjevil v inscenaci Čechovova Racka. Ta postava nejsem já, ale její dojmy z divadla moje jsou. Když jsem poprvé vešel na jeviště, úplně jsem zapomněl, co mám říkat, a zachvátila mě panika, až mi konečně někdo napověděl a zachránil mě. Dnes pravidelně dělám vánoční představení pro děti a dospělé: vezmeme pohádku a takříkajíc ve stylu Monty Pythonů ji předěláme. Zakomponujeme do ní narážky na aktuální dění a podobně. Když mě moje dcera poprvé viděla v kostýmu, byla v šoku a prohlásila: „Tati, ty jsi ta nejošklivější ženská, co jsem kdy viděla!“ (smích) Abych řekl pravdu, hraní je pro mě velmi obohacující i jako pro spisovatele. Umožnilo mi pochopit, že nejprve je třeba se naučit techniku, a teprve pak se můžu řídit svými instinkty.

- Osvojíte si techniku a pak se můžete lépe vžít do svých postav.
- Ano, potom se do nich snadněji vžiju a vcítím. Už také vím, jak do postavy vpravit vlastní zkušenosti. Jedna z mých nejoblíbenějších povídek z knihy Jsou i jiní lidé je „Ó Wendy! Ó Amy!“ Její hlavní hrdinku znám, ta holka jsem totiž já! Je to pořádně praštěná postava – dvacetiletá Korejka, která chodila do černošské střední školy. Nic z těchto charakteristik se na mě samozřejmě nevztahuje, ale přesto ji znám. Rád bych si ji i zahrál.

Nebaví mě psát tradičním způsobem, vždyť to už přede mnou dělalo tolik lidí.
- A na čem pracujete právě teď?
- Na dvou knihách. Jedna se vyvinula z povídky, kterou jsem nikde nepublikoval. Opět bude z rodinného prostředí a jmenuje se Dropping the baby (pozn. překl.: doslova „upustit dítě“, v městském slangu ovšem „ejakulovat na podlahu“) – dobrý název, že ano? Uvědomil jsem si, že bych se rád na různé tenze a vztahy v rodině podíval hlouběji, než jsem to udělal v povídce „Indická božstva na Upper West Side“. Děj se zpočátku soustředí na jednoho chlapce a jeho rodiče, ale když se tato rodina rozpadne, zaměří se na jinou, a tak dále.
Mimo to mám rozpracovaný humoristický román, což jsem ještě nikdy nezkoušel. Zabrousím v něm skoro až do žánru sci-fi literatury, ale víc raději prozrazovat nebudu. Vše, do čeho se pustím, pro mě musí být nějak formálně zajímavé. Pokaždé si chci zkusit něco nového, a nezajímá mě jenom látka a obsah, baví mě především nacházet nové formální postupy. Říkám si: Šlo by to takhle? Půjde z šesti povídek vymodelovat jedna jediná? Dokážeš napsat povídku, v níž bude mladá Korejka mluvit černošským slangem?

- Tahle zajímavá kulturní směs se v překladu do češtiny bohužel ztrácí – v našem jazyce těžko najdeme vhodný ekvivalent černošského slangu.
- Předpokládám tedy, že hrdinka hovoří jako mladý člověk.

- Tak nějak, mluví hovorovým jazykem.
- Její řeč tedy připomíná slang, to je dobře. Myslím si, že od Marka Sečkaře to byl odvážný pokus přeložit i tuhle povídku Jsou i jiní lidé. V Dánsku to odmítli, a prostě ji vypustili. Marek také doplnil české vydání o tři povídky, které nebyly v dánské edici, a jednu naopak do české nezahrnul. Obě verze mé knihy tedy prošly docela rozsáhlou redakcí, což je správné. Měnilo se i pořadí povídek. V dánské edici je povídka „Co potřebují“, ta o otci a dvou dětech, jako první – ale teď mě napadá, jestli jsme ji v českém vydání umístili správně. Je to první povídka, kterou Marek přeložil, a vyšla také v časopise Host; ale teď si říkám, jestli se do souboru vůbec hodí!

- S ostatními povídkami přece sdílí mnoho témat.
- To je pravda, ale hlavní důvod, proč ji v anglickém rukopisu najdeme jako první, je obecná averze amerických redaktorů vůči experimentování. „Co potřebují“ je z hlediska způsobu vyprávění a obecného přístupu dost konvenční, a proto jsem ji dal na začátek – aby mi sbírku snadněji přijali (smích). Doufám ale, že se v ní najde pár cenných postřehů o tom, jak se rodič někdy cítí tváří v tvář chování svých dospívajících dětí.

- Připadá mi, že čtenáře vždycky vhodíte doprostřed nějakého děje nebo vnitřního monologu a necháte ho, aby si v průběhu čtení sám postupně vybral relevantní informace a vstřebal je. Tento postup vašim povídkám dodává jistý pocit naléhavosti.
- Přesně o to se snažím. Chci, aby se čtenář jako by nachomýtl k rozběhlé konverzaci, a myslím si, že je to dobrý způsob, jak ho zaujmout. Aby si nepřestával říkat: co asi bude dál? Nebaví mě psát tradičním způsobem, vždyť to už přede mnou dělalo tolik lidí. Nic proti tomu nemám, ale nechci tak psát. Ani moc nemusím současnou prózu tohoto stylu, rád čtu i píšu stále něco nového. A když vás zavedu doprostřed konverzace, chci, abyste se v duchu ptali: Kdo jsou ti lidé? Proč říkají zrovna tohle? Proč jdou tamhletím směrem? Je to způsob, jak některé čtenáře u knihy udržet. Svým studentům jsem vždycky říkal, aby si představili, že jejich povídka vyšla v časopise, který si teď pročítá v čekárně u zubaře člověk, kterého pekelně bolí zuby. Chtěl jsem po nich, aby se pokusili napsat povídku tak zajímavou, že až sestra našeho nešťastníka zavolá, nebude se chtít od četby odtrhnout a sestře oznámí, že do ordinace vstoupí teprve, až povídku dočte.
Padlo tu slovo naléhavost – a já bych rád, aby se tou naléhavostí čtenáři nechali unášet, jenže většina z nich o to nestojí. Radši by u knihy našli klid a odpočinuli si. Moje povídky se jim tudíž zdají příliš znepokojivé, i když jsem to tak nezamýšlel. Někdo mou knihu nedočte, protože je v ní hodně různorodých postav, a není tedy možné zachovat jednotný způsob vyprávění, po kterém někteří lidé prahnou. Jenže moje kniha má být – jistým skromným a nedokonalým způsobem – obrazem lidstva, které hovoří mnoha a mnoha různými hlasy. Zkrátka i lidé jsou jiní.

- Kritici vám prý občas vytýkají, že vaše postavy jsou pouhé odtělesněné hlasy. Také vám to tak někdy připadá? Ptám se, protože k podobnému pocitu se přiznává ghanský básník z povídky „Konec světa“. Nazval byste tuto postavu svým alter egem?
- Nazval, určitě. On tak nějak všechno pozoruje a nechápe. Nechápe, jak se může bavit s tou ženou v prádelně, a cítí, že do země, kde se nachází, zrovna nepatří.

- Taky mu připadá, že jeho romány jsou jen myšlenky bez života.
- I já se někdy podobně cítím a bojím se, aby to tak nebylo. Ale to je na spisovatelské profesi skvělé – své obavy můžete umístit do hlavy někoho jiného. Žádný umělec si sám sebou není tak docela jistý. Já třeba kritiku beru dost vážně, což je někdy frustrující. Říkám si: Má ten člověk pravdu? Opravdu to tak je? Dojem, jakým bude mé dílo působit na ostatní, odhadnout nedokážu. Vím jenom, že když něco svého hodně dlouho nečtu a pak se k tomu po nějaké době vrátím, občas si můžu říct: Fakt dobrý! Mým hlavním cílem je, aby povídka působila živě a reálně, k čemuž je zapotřebí specifický způsob vyprávění, a ten u většiny autorů nenacházím. Musí mě zaujmout, popadnout mě za pačesy a říct: Tohle si prostě musíš poslechnout! Podobný dojem vytváří kombinace svébytného způsobu vyprávění a dobré zápletky, či přesněji řečeno zvláštní zápletky, která vzbuzuje zvědavost. Roli samozřejmě hraje i začátek. Vzpomeňte třeba na začátek Vojny a míru, kdy jednoduše vkročíte do konverzace na večírku, a následuje celý odstavec rozhovoru. To je podle mého skvostný příklad, jak dobře začít román.

- Na začátku jste zmínil, že jste si v průběhu života se Skandinávií vytvořil různá literární pouta. Kteří skandinávští autoři vás ovlivnili?
- Strindberg. Strindberg a Kierkegård jsou pro mě opravdu důležití. Na Kierkegårdovi se mi líbí jeho nepředvídatelnost a jedinečnost idejí. Kierkegårdův způsob psaní navíc poskytuje vskutku intenzivní čtenářský zážitek. Když se nad tím zamyslíme, Kierkegård psával různými hlasy a pod mnoha pseudonymy. V jeho Buď – anebo nalezneme přinejmenším tři nebo čtyři odlišné hlasy. Právě teď jsem si uvědomil, že využití několika hlasů, které komentují jediný jev – to je přesně postup, jenž ve svých povídkách často uplatňuji i já.

- Možná se vám Kierkegård dostal pod kůži do té míry, že tento postup díky jeho vlivu uplatňujete nevědomky.
- Možná to tak bude. Co se týče Strindberga, jeho švédština je prostě úžasná, píše skvěle, a mimo jiné o napětí a vztazích mezi mužem a ženou, čemu bych se osobně rád věnoval ještě víc. Myslím, že v tomhle ohledu jsem teprve na začátku. Ve Strindbergově tvorbě je ohromná naléhavost, kterou obdivuji – v próze samotné i ve výstavbě dramatických situací. Čili co se týče vlivu na mou tvorbu, tito dva autoři stojí na mém seznamu hned na začátku.

Sdílená kultura je tak mocná, že náboženské nebo etnické rozdíly ztrácejí na významu
- Pohovořil byste teď trochu o svém židovství? Odkud vlastně přesně pocházíte? A cítíte se i jako židovský autor?
- Moje matka se narodila na Ukrajině, ale otec ve Státech; z otcovy strany jsem už třetí generace z rodiny, která žije v Americe. Minulé léto jsem navštívil město, kde bydlel můj dědeček. Nachází se v Bělorusku u hranic s Ukrajinou. Děda studoval ve Vilniusu na rabína a vzal si dceru rabína, který vedl ješivu. Já vyrostl v New Yorku, a to je přesně jak se říká velice židovské město. Vládne v něm židovská, ale také irská a italská atmosféra; tato tři etnika v devatenáctém a na počátku dvacátého století stála u zrodu specifického ducha New Yorku. Ale samozřejmě jsou tu i další významná etnika, zejména Hispánci. V mé knize je několik ne zcela zřejmých odkazů k židovství. Třeba v povídce „Indická božstva na Upper West Side“: hlavní hrdinka je židovka, ale její manžel je protestant, což každý, kdo pochází z New Yorku, pozná už podle jejich jmen. On je rezervovaný, spíše introvert, a ona zase otevřenější, sebevědomější a tak trochu židovsky neurotická.

- V povídce „Strach ze zemětřesení“ zase vystupuje postava židovského právníka.
- Ano, je tam židovský pár, pro který hlavní hrdinka pracuje, a jejich synovec. U těch postarších manželů jsem se lehce inspiroval svými rodiči. I když můj otec nebyl žádný stařík, byl to pohledný, sportovně založený člověk. V posledních letech svého života bydleli rodiče v Los Angeles, kam se přestěhovali z New Yorku. Takže ano – trochu jsem se jimi inspiroval, ale mým primárním cílem je psát o židech, černoších nebo třeba o Korejcích, jako by jejich etnická příslušnost byla něčím zcela podružným.

- Nepřipadá vám důležitá?
- Možná je důležitá, ale ne zásadní. Vždycky budou především Američany. Budou se lehce lišit svými vlastnostmi a třeba způsoby, jakými se staví k problémům, ale v zásadě si myslím, že etnická příslušnost je něco jako část oděvu. Národní znaky a kultura obecně jsou mocnější a v konečném soudu rozhodující. Když jsem se v roce 1963 poprvé podíval do Dánska, zašel jsem na večírek plný Dánek spárovaných s Američany, a já tam byl jediný běloch. Nejdřív jsem si připadal trochu mimo, ale pak jsem se začal bavit s jedním černochem z New Yorku a hned jsme si porozuměli. Živě si vzpomínám, že jsme si povídali o nějakém televizním pořadu, ve kterém figurovaly černošské postavy. Nakonec jsme se dostali k tomu, že jsme začali imitovat hlasy postav, a jemu to šlo daleko líp. Na základě svých zkušeností z divadla musím říct, že černoši mají opravdu talent pro napodobování. Daleko lépe napodobí bělochy než bílí černochy. S mým „dánským“ známým jsme si každopádně hned padli do noty.

- Protože jste pocházeli ze stejného města.
- Přesně tak. Kdybych na nějakého Američana narazil v Praze – a mohl by to klidně být třeba muslim – měli bychom svým způsobem, byť spíše povrchně, mnoho společného. Já si zkrátka myslím, že sdílená kultura je tak mocná, že různé náboženské nebo etnické rozdíly ztrácejí na významu. Podle mě je zapotřebí brát je jako hotovou věc; jsou tady, patří k našemu životu, ale čím dříve se přes ně přeneseme, tím lépe. Pokud se příslušník nějaké menšiny s danou menšinou zcela identifikuje, činí tak ze strachu a pocitu nejistoty. Jenže si musíme uvědomit, že v Americe je teď v menšině úplně každý. Protestanti dnes představují menšinu a status většiny po nich – alespoň v některých státech – přebírají Hispánci.

- Koneckonců i z modelové vládnoucí vrstvy Spojených států, tzv. „wasps“ (zkratka z „white/wealthy Anglo-Saxon Protestant“), je dnes menšina.
- Přesně tak. Jedna moje kamarádka je „wasp“ a v New Yorku je rozhodně v menšině. Žije v židovské čtvrti, tedy přesněji řečeno ve čtvrti, která bývala židovská za časů mého dětství. Pak se přeměnila na dominikánskou a teď se z ní stává taková hippie čtvrť, stěhují se tam mladí lidé. Takže přijedete-li do New Yorku, vždycky budete v menšině, je to zkrátka takové město menšin. V Americe lidem nedělá problém společně pracovat a do určité míry ani s kýmkoli se přátelit, ale je zvykem, že manželství uzavřete v rámci své komunity: černoch si vezme černošku a tak dále. Žijeme tedy v rámci zvláštní koexistence, kdy spolu lidé coby Američani sdílí mnoho různých vlastností, ale do manželství přesto většinou nejdou s někým mimo jejich komunitu. Osobně mi připadá, že já jako spisovatel – alespoň prozatím – nemám co říct, dejme tomu, o newyorských židech. Přinejmenším nic originálního. Přitahují mě smíšené skupiny. V tom románu, který zatím stále promýšlím, bude hlavní hrdinka opět židovka a její partner irský katolík. Netuším proč, jen mi připadá, že to funguje. Jakmile si jednou uvědomíte, že jiní lidé existují, začnete se snažit jim porozumět, chcete zjistit, jak přemýšlí – a v tom to celé je.