Všechny knižní veletrhy slouží ke sbližování kultur. Dobře patrné je to především na těch velkých, jako na veletrhu ve Frankfurtu, kterého se účastní desítky států a kde jsou tak prostřednictvím knih na jednom místě reprezentováni zástupci skoro všech kontinentů. Ne že by mezi nimi vždy vládla shoda – to spíše naopak, ale je jisté, že pokud se arabsko-izraelské, gruzínsko-ruské nebo turecko-kurdské nepřátelství ve Frankfurtu ventiluje hlavně prostřednictvím polemických knih, je to lepší než fyzická konfrontace fanoušků při mezistátních zápasech nebo armád na bojišti.

Pražský knižní veletrh Svět knihy zve každý rok určitou zemi jako hlavního hosta – letos jím bylo Polsko. Navíc ale ještě pořadatelé určili jako jedno z hlavních témat – vedle literatury pro děti a mládež – téma „literatura a sbližování kultur“. V rámci tohoto programu se na veletrhu konalo množství akcí: prezentace jednotlivých titulů romských, rumunských, či německých, ale také speciální pořady, při nichž příslušníci menšin žijících na území České republiky představovali periodika, která jejich komunity vydávají. Ohledně periodik bylo konstatováno, že v 90. letech mnohá vycházela z čirého nadšenectví, ale dnes se neobejdou bez finanční podpory od státu. Prezentaci však bylo přítomno jen velmi málo lidí, takže většinu osazenstva vlastně tvořili jen zástupci daných menšin, kteří si o svých tiskovinách rozprávěli mezi sebou. O mnoho větší návštěvnost nebyla ani na obdobném sezení, které se pro změnu týkalo knih, jež jednotlivé menšiny vydávají, tam vystoupili český Němec Walter Piverka a István Tóth za maďarskou menšinu.

Mnohem více lidí přišlo na pořad Média a jejich role v kulturním dialogu, v níž redaktoři Lidových novin Luboš Palata, Jiří Peňás a Zbyněk Petráček debatovali o tom, nakolik média podporují či zpochybňují národní stereotypy. Závěrečné otázky z publika, které přešly v útoky na přítomné novináře za to, že jejich deník je zaprodancem německého kapitálu a podle toho vypadají i v něm publikované názory, ovšem ukázaly, že předsudky se překonávají jen těžko. Zajímavější byly otázky na to, proč české deníky problematice národnostních menšin nevěnují více prostoru. Vysvětlení Jiřího Peňáse, že stálá vietnamská příloha by nenašla dostatečné množství čtenářů, je sice smutné, ale myslím realistické a pochopitelné. Méně pochopitelné však pro mne bylo to, že právě Vietnamci a vietnamská kultura a literatura na veletrhu, jenž se měl zaměřovat na sbližování kultur, nebyli vůbec přítomni. Přitom v době, kdy v novinách vycházejí články jako V Praze-Libuši hrozí vznik české domobrany proti Vietnamcům a kdy Vietnamci v Praze tvoří po Ukrajincích a Slovácích třetí nejpočetnější skupinu cizinců, by takové představení vietnamské komunity bylo velmi vítané a žádoucí; právem napsal ještě před odhalením mystifikace s knihou Bílej kůň, žlutej drak literární vědec Pavel Janáček, že „v případě, že by stran autorky šlo o mystifikaci, bylo by to vlastně ještě zajímavější, protože by se tím vlastně říkalo, jak moc po téhle zkušenosti kulturního a literárního dialogu s lidmi z Vietnamu toužíme“. Také jsem toužil, ale nadarmo. Marcel Winter, předseda Česko-vietnamské společnosti, mi jejich nepřítomnost vysvětlit krátce a jasně: „Nebyli jsme nikým vyzváni ani pozváni, proto tam nejsme“; podle ředitelky veletrhu Dany Kalinové zástupci vietnamské komunity přizváni byli a nereagovali. Centrální koordinaci „sbližování kultur“ měl na veletrhu zajišťovat Dům národnostních menšin, ve kterém ovšem Vietnamci, kteří nemají status národnostní menšiny, nejsou zahrnuti.

Nechci organizátorům přisuzovat špatné úmysly, výzva k účasti na veletrhu zřejmě jen putovala na špatnou e-mailovou adresu, ale byla tak propásnuta šance na lepší poznání Vietnamců ze strany české veřejnosti jinak než jako prodavačů textilu, hraček či potravin. Jen na okraj proto uveďme, že v Muzeu hlavního města Prahy nyní probíhá výstava Vietnam v Praze, kde je možné na jediném místě v Čechách koupit letos vydané publikace českých odborníků jako Historie vietnamské keramiky, Náboženství ve Vietnamu nebo Vietnamská komunita v Praze. Výstava seznamuje mimo jiné i s časopisy, které u nás Vietnamci vydávají (kupodivu jich není málo, a pokud o nich nevíme, tím hůře pro nás1), s knihami o Vietnamu, s historií česko-vietnamských vztahů, vietnamskou kulturou a náboženstvím, a ukazuje mimo jiné malé oltáře, které jsou prý přítomny v každém zdejším vietnamském krámku.

Náboženské smýšlení Vietnamců prý nejlépe vystihuje citát krále Le Thánh Tonga ze 16. století: „Jsem konfucián, když vykonávám předepsané obřady, buddhista, když po obědě navštěvuji pagodu a když potkám krásnou vílu, skládám poezii a stavím věže, aby víly mohly létat k nebi, v srdci jsem taoista.“ (v Evropě nám to může vzdáleně připomenout slova J. W. Goetha, podle něhož „bádajíce o přírodě jsme panteisty, když básníme, jsme polyteisty, a mravně monoteisty“).

Na veletrhu pak bylo možné navštívit i další akce, které různou formou svědčí o sbližování kultur. Svoji knihu Český sen tu například představil Tomio Okamura, úspěšný česko-japonský podnikatel, který o své nelehké cestě k úspěchu, matčině internaci v psychiatrické léčebně, vlastním traumatizujícím pobytu v dětském domově a tamní šikaně mluví v médiích natolik otevřeně a často, že mnohé z jeho knihy už čtenář dopředu znal. V Českém snu Okamura ale vzpomíná třeba i na to, jak byl představen japonskému císaři jako „symbol česko-japonského přátelství“, Česko označuje celkově za zemi k cizincům tolerantní, fyzický útok u nás prý zažil jen jednou. Nejvíc mne zaujal jeho synkretický přístup k náboženství (charakteristický pro celý Dálný východ), důležitá je pro něj ohleduplnost (křesťanství), zlepšování sebe sama (buddhismus) a láska k přírodě (šintoismus).

Zato další člověk, který má vizáž cizince (dokonce černocha) a přitom mluví plynnou češtinou, Tomáš Zmeškal, na veletrhu bohužel nebyl (je na stipendiu v zahraničí), ale dal se tam sehnat jeho Životopis černobílého jehněte (na rozdíl od Českého snu kniha fiktivní), v níž česká matka dětí černé pleti také končí v blázinci a v níž je rasismus (hlavně předlistopadové) české společnosti dokumentován bohatě. Zmeškal mimo jiné líčí to, jak „afro-českým“ dvojčatům učarovalo vlastenectví jejich pradědečka-Sokola, s čímž se ale špatně srovnávaly jejich tváře afrických rysů a vědomí toho, že „zcela očividně se nikdy nikdo takový v českých dějinách nevyskytoval, ani se nikdy o někom takovém neučili ve škole“. O to více mne v tomto kontextu potěšilo vystoupení českého folklorního kroužku, při kterém mezi dětmi zpívajícími v lidových krojích naše lidovky zvláště vynikala krásná černošská holčička. A co se týká mladých českých Vietnamců, dle zmíněné knihy Vietnamská komunita v Praze se dnes díky školní docházce daleko více identifikují s českou kulturou (odsud hodně diskutované označení „banánové děti“, jež jsou na povrchu žluté, uvnitř bílé) a samotná komunikace ve vietnamštině jim mnohdy činí velké potíže. Tuto svoji rozpolcenost mezi oběma kulturami neřeší jen mezi sebou, tedy s vietnamskými vrstevníky s podobnou zkušeností, ale také se svými českými kamarády. Zatímco tak převážná část majoritního obyvatelstva o životě vietnamské komunity tuší jen velmi málo, mnozí čeští junioři do něj svým způsobem pronikají díky vietnamským kamarádům už odmalička.

Česko a zvláště Praha po roce 1989 postupně získává na etnické a národnostní pestrosti a rozmanitosti, ale v porovnání s dobou před 2. světovou válkou jsme stále zemí poměrně jednolitou. Kniha Praha ohrožená 1939-1945. Politika, kultura, vzpomínky od Petera Demetze, emeritního profesora německého jazyka a srovnávacích literatur na univerzitě v Yale, pocházejícího z pražské německo-židovské rodiny, vypráví o osudových letech, kdy ona homogenizace začala, tedy ne o sbližování kultur, ale o jejich střetávání a likvidaci.

Demetzova kniha, prezentovaná v poslední den veletrhu, obsahuje historické pasáže, které jsou prokládány autorovými osobními vzpomínkami, líčícími život pražské německé (a německé židovské) komunity zevnitř, a to značně sebeironickým až deziluzivním způsobem. Jakoby tak Demetz navazoval na svoji starší knihu Praha černá a zlatá: výjevy ze života jednoho evropského města, ve které historicky analyzoval, jak se rodila legenda exotické Prahy. Distancoval se přitom od představy, že „Praha v sobě skrývá více tajemství magické a mystické povahy než kterékoli jiné evropské velkoměsto“. Asi by se stavěl i proti slovům, která roku 1917 vyšla ve sborníku Das jüdische Prag, že „Česko, Halič ani Polsko ještě nejsou Asií a Praha ještě není Lhasou“, ale je to město, které „poukazuje na Východ, patří k Východu a připravuje nás na éru Východu“ (Alfons Paquet). Každopádně z potomků těch, kteří podle legendy zamířili po zboření Jeruzalémského chrámu do Prahy, která se pak stala tím, co nazývali „Městem a Matkou v Izraeli“ a ze které měla vést bájná chodba ze Staronové synagogy přímo do Jeruzaléma, už dnes Prahu obývá jen nepatrný zlomek lidí a zůstaly po nich jen památky Židovského města a literatura, která jejich zaniklý svět popisuje. O tržnici SAPA přezdívané Malá Hanoi v Praze naopak zatím žádná literatura neexistuje a něco málo se o ní můžeme dozvědět (kromě spíše bulvárních novinových zpráv) jen z blogů mladých Vietnamců.

Čestný host veletrhu, Polsko, byl představen mnoha akcemi, při té příležitosti se Světa knihy vůbec poprvé zúčastnil nějaký nositel Nobelovy ceny za literaturu – jmenovitě básnířka Wisława Szymborska. Vedle řady beletristických děl byly představeny i knihy seznamující s polskými dějinami (například viděnými očima Maďara Istvána Kovácse v publikaci Piłsudski... Katyň... Solidarita... Klíčové pojmy polských dějin 20. století) a soudobou polskou kulturně-společenskou esejistikou a tamními debatami o duchovním směřování Polska i Evropy (Pravým okem a Návrat člověka bez vlastností). Podle autorů obou antologií je současné Polsko v zahraničí často vnímáno jednostranně - očima levicově-liberálních elit, v tomto smyslu třeba česká média kritizoval Maciej Ruczaj z Polského institutu, který se podílel na vzniku obou antologií, několik polských pořadů uváděl a v minulosti mimochodem několikrát polemizoval s výše zmiňovaným Palatou zvláště ohledně hodnocení politiky bratrů Kaczyńských. Proto editoři vyzývají: Podívejte se na Polsko nyní „pravým okem“. Jedna z úvodních kapitol antologie Pravým okem nese název Je Polsko postkoloniální země? a kritizuje se v ní stálá tendence polských elit podléhat „kolonizaci“, ať už ze Západu nebo z Východu; uzavřena je kniha statí o příchodu „barbarů v oblecích“ (myšleno evropských technokratů), kteří odmítají a ničí duchovní dědictví Evropy, čímž je vlastně převrácena perspektiva toho, co je kulturou a co barbarstvím, kdo je kolonizátorem a kdo kolonizujícím. Základem všech těchto úvah jsou otázky, zdali evropská integrace znamená, že mizí zodpovědnost za vlastní státnost, a zdali jsou „podmínkou výstavby dálnic prázdné kostely a dosažení evropské úrovně rozvodovosti“. Probírán byl vedle toho i vztah Polska ke Spojeným státům americkým, s nimiž je dle diskutujících Petra Fialy, P. Lisického a B. Wildsteina spojuje podobný důraz na komunitu občanů, menší ostych před okázalým vlastenectvím či významnější místo náboženství ve veřejném životě. V této souvislosti se hodí připomenout, že nakladatelství Vyšehrad na veletrhu představilo knihu Obrazy z kulturních dějin americké religiozity od Martina C. Putny, v níž se autor snažil hledat onu náboženskou tvář Ameriky, která představuje alternativu „jak ke kultuře, která vychází ze sekulární antropologie – tak ke kultuře, která je jen prodlouženou rukou náboženského fundamentalismu“.

Vedle Szymborské asi nejvíce návštěvníků přilákala debata o projektu Google books. Za pořádající firmu se ho zúčastnil Santiago de la Mora, dalšími účastníky byli překladatelka Jovanka Šotolová, básník Petr Borkovec, předseda Svazu českých knihkupců a nakladatelů Vladimír Pistorius a zástupci nakladatelství Albatros a Grada. I když Michal Krejčí, ředitel Albatrosu, a Pistorius vyjadřovali některé výhrady (a obvinění, že Google se hlavně zpočátku dopustil mnoha chyb), ředitel nakladatelství Grada, které vedle Baronetu jako jedno z mála u nás poskytuje knihy pro databáze Google books, si spolupráci s Google books velmi pochvaloval, pro jeho firmu a jím vydávané knihy to prý přináší jen výhody. Během debaty se řešila hlavně otázka, jak v době internetu zajistit platby pro autory a zdali přijde doba, kdy budou za malou cenu knihy ke stažení na internetu a spisovatelé si budou přivydělávat při autorských čteních. Ohledně samotné budoucnosti papírových knih však během debaty nikdo žádné velké pochyby nevyjadřoval (i když třeba Městská knihovna v Praze na veletrhu představovala elektronické čtečky, které by se mohly začít čtenářům půjčovat letos na podzim). Ostatně právě během veletrhu byla na český trh uváděna publikace Knih se jen tak nezbavíme, zachycující rozhovor s Jeanem-Claudem Carrièrem a Umbertem Ekem. Kniha obsahující i kapitoly jako chvála hlouposti; Všechny knihy, které jsme nečetli nebo Za své poznání minulosti vděčíme kreténům, hlupákům nebo odpůrcům vyznívá vcelku optimisticky. Eco na jejím konci vzpomíná na své dětství, kdy knihkupectví pro něj bylo ponurým, nehostinným místem, jež nahánělo takový strach, že „že vás ani nenapadlo se tam dlouho zdržovat“. Oproti tomu jsou dnes podle něj knihkupectví krásné, světlé prostory, kde se můžete procházet a libovolně dlouho listovat v knihách, „nikdy v historii civilizace nebylo tolik knihkupectví jako dnes“ a proti námitce, že procento čtenářů ze šesti miliard je stále velmi nízké, tvrdí, že když byl kluk, „bylo nás na planetě jen dvě miliardy a knihkupectví byla prázdná“. I na samotný pražský veletrh letos zavítal rekordní počet návštěvníků, 40 000 lidí (což bylo o pět tisíc víc než loni), i když s návštěvností ve Frankfurtu nebo Lipsku se to ovšem nedá srovnávat.