Eliška Kočková byla hezká tmavooká žena a připomínala citlivý hudební nástroj, na který nikdo nedokáže správně hrát. Bylo jí osmdesát tři, už pětadvacet roků byla vdova a celou dobu odmítala všechny nápadníky. Nechala manželovo jméno na domovním zvonku, jeho osobní doklady v zásuvce a holicí strojek v koupelně. Kromě nebožtíka jí celkem nic nechybělo. Jeho knihy a komiksy vycházely ve stále větších nákladech a Gabriel Kočka tak vydělával po smrti mnohem víc než zaživa. Kromě toho se jeho sbírka map stala předmětem závisti sběratelů z celé střední Evropy, ale Eliška neměla potřebu ji rozprodat.
Žili spolu pětatřicet let. Elišku Gabriel bavil i vzrušoval, zároveň jí ale unikal jako neklidný sen a nikdy jí úplně nepatřil. Nevýslovně to bolelo, protože mívala dojem, že ji manžel vůbec nepotřebuje, že zůstává jen jeho stínem a její život nemá vlastní smysl. Ale pak si vždycky řekla, že se koneckonců pro život s Gabrielem rozhodla sama a nikdo ji nenutil. Nikdy si nezvykla stěžovat rodině ani kamarádkám, že ji manžel zanedbává, zatímco ona ho nosí v hlavě celé dny a noci. Opakovala jen, že ji bolí záda, hlava nebo žaludek, a často polehávala anebo jí zničehonic začaly tryskat slzy.
Dokud žil, pokaždé zdvořile a roztržitě vyslechl její stížnosti, někdy ji pohladil a šel si po svých. Soudil, že hezké, pilné a oddané ženy bývají labilní a je třeba to vydržet. Pro Elišku bylo nejhorší právě vědomí, že se Gabriel musí snažit, aby na ni nekřičel, a že je mu její trápení vlastně lhostejné.
„Aspoň jsem se nenudila,“ utěšovala se, když zemřel.
Nikdy nevěděla předem, co Gabriel udělá a jakou náladu bude mít za pět minut, protože to příliš nezáviselo na vnějších okolnostech, spíše na tom, co právě nosil v hlavě. Byl velkorysý, zábavný, ale vrtkavý a náladový, a někdy mu to samotnému přišlo k smíchu. Třebaže se ovládal, jak uměl, nemohl se změnit a Eliška by si to vlastně ani nepřála. Někdy ho litovala, jindy nesnášela a pak zase obdivovala a byla do něj zamilovaná, a tak to šlo dokola po celá desetiletí. Bylo to dobrodružství, o jakém se jí zamlada ani nesnilo, protože vlastně žádné umělce neznala, a nakonec musela uznat, že strázně po boku Gabriela Kočky jsou zábavnější než pohodlí a klid po boku nějakého starostlivého, ale nudného boháče.
V mládí studovala farmacii, jezdila závodně na lyžích, šplhala po horách, četla v několika jazycích, co jí přišlo pod ruku, a chystala se s partou na dvouletou cestu kolem světa. Později musela odejít z univerzity a střídala úřednická zaměstnání; pak jejího otce zavřeli a ona se vdala za Kočku, který tehdy vedl exkluzivní umělecký život. Zůstala v domácnosti a starala se o jeho pohodlí a později o dceru. Byla pořád v jednom kole a opakovala:
„Já nevím, co dřív.“
Všechny vdané ženy říkají, že nevědí, co dřív, až přijde chvíle, kdy je už žádný úkol nečeká. Pak začnou říkat: „Jak ten čas letí.“
Po Gabrielově smrti sedávala v křesle a zírala na letící čas. Trápila ji nespavost, artróza a cukrovka. Předepisovali jí prášky. Brala jich raději o něco víc a zapíjela je vínem a pivem. Jediný vnuk ji nezajímal a kromě dcery Julie se stýkala jen s několika přítelkyněmi.

Konečně si její dcera všimla, že Eliška je alkoholička závislá na lécích, ale bylo pozdě na lítost i na léčení. Eliška všechno poznávala – od jogurtu až po francouzský slovník –, ale nedokázala to pojmenovat a časem ani používat. Myšlenky jí prosvištěly hlavou a jen občas tam některá uvízla jako pavučina ve větvích. Přestala rozumět psanému textu a zapomněla i cizí jazyky. Přestože nečetla, chtěla pořád nové knihy a ty půjčené nikdy nevracela. Pečlivě je otírala rukávem, rovnala na police a neměla ráda, když je někdo odnášel. Každou mezeru v knihovně rychle vyplňovala, a když neměla dost knih, dávala tam cokoli jiného.
Vycházela ještě občas ven a vždycky se pečlivě upravila. Obstarala si nákup, vyzvedla léky a peníze z bankomatu. Její čtvrť, kam přišli s Gabrielem roku 1961, se změnila v rezidenční vládní pevnost plnou strážníků, limuzín a spěchajících úředníků s telefony přilepenými na ucho. Eliška se mezi nimi motala jako netopýr, nikdo jí nepomohl, neoslovil ji a nikdo ji neznal.
Celý život byla málomluvná a dávno jí přestalo vadit, že ji proto mnozí pokládají za hloupou. Gabriel Kočka byl ve společnosti tak oslnivý, že vedle něj neměla šanci, a i když ji někdo přímo oslovil (nestávalo se to často), sbírala odvahu k odpovědi tak dlouho, že se mezitím mluvilo o něčem jiném anebo všichni vybuchli smíchy nad Gabrielovým vtipem a Eliška si v duchu oddechla, že už není středem pozornosti. Jen v okruhu blízkých přátel bylo známo, že Eliška plynně ovládá pět jazyků, že ze zájmu sleduje astrofyziku, má fenomenální paměť na čísla a skvěle hraje bridž. Ale ti blízcí přátelé se dávno odcizili nebo zemřeli.
V posledních letech jí světlo rozumu pomalu zhasínalo, ale sebevědomí narůstalo. Už nikdo živý neměl právo ji posuzovat a měřit, jestli se osvědčila, jestli oběd nebyl připálený a v bytě je dostatečně teplo; ani žádná hra s čísly ji už nebavila. Přestala se trápit a najednou se před ní jako z mlhy vynořil kraj, kde na takových hloupostech nezáleželo. Eliška nahlížela vnitřním zrakem do geometricky organizovaných končin, v nichž všechno dávalo jednoznačný smysl jako rovnice. Nedokázala ten smysl objasnit druhým ani ten nově objevený svět popsat. Ale věděla, že je to matematicky přehledný systém, který zrcadlí i vysvětluje vše, s čím si obyčejní smrtelníci lámou hlavu. Nebylo to žádné šílenství; objev toho světa jí přechodně zjasňoval mysl. Měla důkazy o tom, že je pohotovější než kdy předtím, jen to právě neměla komu dokázat. Všichni se mýlili, když si mysleli, že ona ničemu nerozumí. Měla přehled. Dívala se třeba v televizi na zprávy z domova a řekla nahlas:
„No jo, zvýšil se obrat obchodní bilance. Ale tahle země musí přece taky něco vyrábět. Jenom z obchodu se žít nedá. Za chvíli všechno krachne a lidi budou bez práce.“
Jenže nikdo u ní právě nebyl, ovšem i kdyby se u ní sešlo celé shromáždění, nepochybně by ji nikdo nebral vážně. Jí to ale nevadilo.

Jednoho dne se nadechla a ze rtů se jí těžce hrnul proud slov. Nezáleželo na tom, kdo u ní zrovna seděl. Začala pokaždé obrázkem z dětství, kdy jí tatínek na rybníku připínal brusle kličkou. Vyprávěla, jak šla poprvé do tanečních, a přestože byla válka, maminka pro ni sehnala dvanáct metrů modrého tylu na šaty. Vzpomněla si, jak jela plnou tramvají, v níž cestovali dva zdvořilí němečtí vojáci a pomohli do vozu mamince s kočárkem. A dítě najednou volalo, co slyšelo doma v zakázaném vysílání: „Volá Londýn!“ Došla až k maturitě, v češtině si tehdy vytáhla otázku Viktor Dyk a jeho Krysař. Bylo to dva dny po atentátu na Heydricha.
„A já jsem řekla: Tématem je rozpor mezi iluzí a skutečností. To jsem řekla.“
Pak se dostala ke studiím na farmacii a pochlubila se dobrovolnou zkouškou z patologie. Vyprávěla, jak poznala Gabriela Kočku na prázdninách v Chlumu u Třeboně, kam přijela s maminkou a bratrem, a popsala, co měla tehdy na sobě: úzké kalhoty a americkou košili.
„Ztratil tenkrát sako a všechny peníze, a my to našly. To už byl začátek, tak to pak bylo vždycky. On pořád něco ztrácel. Ale vždycky povídal: Já toho taky hodně najdu a objevím. To se vyrovná. Kdyby ale v Chlumu nic neztratil, stejně bychom se někde setkali.“
Když člověku na někom tolik záleží, obvykle si pamatuje, kdy se s ním poprvé miloval. Pamatovala si to i Eliška, ale nebyla zvyklá o takových věcech mluvit. Slovo sex znala jen z latiny a z lékařských příruček, a třebaže mělo mnoho milenců, před Gabrielem i po něm, nikdy by ho nevyslovila nahlas. Její libido dávno hluboce spalo, a tak si Eliška pamatovala jen malý pánský pokojík na rohu Dlouhé třídy a Benediktské ulice, rachocení vozů po kočičích hlavách a Gabrielův smích, ale vůbec ne vzrušení, které to všechno provázelo. Ačkoli měla jen slabou intuici a řídila se výhradně rozumem, pamatovala se kupodivu velmi dobře na chvíli, v níž o sedm let později počala svoje jediné živě narozené dítě. Předtím se jí narodil mrtvý chlapec a jednou potratila hned ve třetím měsíci. Ale to nepočítala. Zato věděla jistě, že život její dcery v ní započal na sklonku májové noci roku 1955 v podkrovním pokoji, který si s Gabrielem zařídili na půdě v domě, jenž původně patřil jejím rodičům. Nebe se tehdy otvíralo teplému ránu a pot na jejím těle vzlínal do zkosených oken, kudy skrze škvíry proudil vzduch ze zahrad. Pamatovala si to a ta chvíle zůstala zapsána i v její dceři, ale protože si to nikdy neřekly a nepodělily se o týž obraz proskleného podkroví, v němž se mísil pot noci lásky s polodnem a vůní mízy, ztratily možnost zachytit průsečík svých životů a shodnout se tak alespoň na něčem.
Eliška raději popsala obšírně letní odpoledne roku 1950, kdy si s Gabrielem vyšli do Šárky. Horko se tehdy tetelilo v listí nad potokem a na louce kolem včelích úlů pobíhal pes.
„To je včelařský pes, on shání roje dohromady, aby se do večera nerozletěly,“ řekl prý tehdy Gabriel.
„Vážně?“ divila se Eliška upřímně.
„Ano, říkal mi to tatínek.“
Eliška horlivě přikyvovala, protože její budoucí tchán byl sice dávno po smrti, ale cokoli se o něm dozvěděla, ji naplňovalo sympatií a respektem. Gabriel vyprskl:
„Tedy vy vážně zbaštíte cokoli!“
Dlouho se jí smál, ale ona byla nevýslovně šťastná. Atomová válka byla na spadnutí, její otec seděl ve vazbě s hrozbou trestu smrti na krku a ona sama nastupovala po neděli jako uklízečka, ale budoucnost po Gabrielově boku jí připadala zářivá a bezmračná jako ten letní den. Život může být nádherný bez ohledu na to, co nám hrozí nebo co se nám stalo, záleží prostě jen na přítomnosti.
Nakonec přinesla starou zarámovanou fotografii ušatého chlapce a cídila sklo rukávem.
„To je Gábinek. Měla jsem ho ráda,“ řekla.
„To byl můj táta,“ připomenula jí Julie, ale Eliška pokračovala:
„Měli jsme hezký život, chodila jsem do práce. Pak přišlo to dítě a zůstala jsem doma. Ale to se mi taky líbilo.“
„Mami, to dítě jsem byla já,“ řekla Julie. „Já jsem tvoje dcera.“
Nedalo se říct, že by Eliška Kočková neměla svou dceru ráda. Ale stála mezi nimi hora malých nedorozumění, žárlivý zápas o přízeň Gabriela Kočky a hlavně různost povah. Hezká zdatná žena v protějším křesle, která ji komandovala a napomínala, neměla nic společného s baculatým dítětem, o něž se kdysi Eliška starala. Po té holčičce se jí stýskalo, ale ta byla dávno pryč, jako by umřela. Vzpomínala na ni s něhou, zatímco dospělé Julie se trochu bála.
„Ano?“ ptala se Eliška udiveně. „Dcera? To nevadí, stejně to všechno bylo moc hezký.“
Ve skutečnosti si dříve často stěžovala, a celkem měla proč. Prožila válku jen pár set metrů od kobyliské střelnice, u jejíž zdi skončilo několik sousedů z ulice. Vyhodili ji z univerzity. Jejího otce odsoudili pro špionáž jen proto, že prodával anglické motocykly; po návratu z vězení se už nesebral. Její muž měl v nejlepších letech života zakázáno pracovat a dcera nemohla studovat. Ona sama se necítila šťastná, protože se nestala ničím jiným než přísně vychovanou dcerou, manželkou a matkou a nikdy neodjela na cestu kolem světa. Nestala se sama sebou. A přitom to nejdůležitější bylo zůstat sám sebou, na tom se s Gabrielem shodli. Jenže co to znamená? Když člověk někoho miluje a navíc nechce zůstat sám, musí své skutečné já vždycky trochu zapřít, přehazuje přes ně jednu roli za druhou, takže se nakonec může stát, že pravé já svému nositeli docela zmizí. A vlastně proč ne? Jak by ten svět vypadal, kdyby se každý pořád jenom předváděl a vrtal sám v sobě.
Eliška Kočková zahalila své já úplně stejně, jako se muslimky halí do závoje, a odkládala ho jen před manželem. Ten ho někdy ocenil, ale většinou si ho nevšímal, protože pro něho bylo samozřejmé. Byl s Eliškou šťastný právě proto, že mu umožnila vůbec o ní nepřemýšlet.

A pak přestala mluvit, jako když se z dlouhohrající desky zvedne přenoska. Jednou bloumala po bytě, mluvila pro sebe a hledala brýle a zasuté vzpomínky, a najednou si byla jista, že obojí už nebude potřebovat, stejně jako třeba lyže. Usadila se před okno do zahrady, kde právě rozkvétala bílá magnólie a podobala se ohňostroji, a čekala, co bude dál. Všechno zlé a smutné navždycky zmizelo. Eliščina minulost byla krásná jako bílá magnólie a konečně přišel její čas. Les pavučin v její hlavě začal vydávat nadpozemskou záři. Zněla z něj mnohohlasná melodie podobná ševelení stromů a burácení vod. A právě proto, aby tu hudbu nerušila, odmlčela se. Odpovídala jen krátce na otázky: Ano, ne, nechci, nevím. Dcera jí připomínala:
„Když přestaneš mluvit, ztratíš spojení a je s tebou konec. Musíš mluvit.“
„Já mluvím,“ řekla Eliška slabě. „Ale vevnitř.“
„Verweile doch, du bist so schön!“ Eliška tu větu toužila vyslovit, jenže slova se rozletěla stejně, jako by chtěla popsat rozplynulý sen. Jen ta chvíle, ta polyfonní skladba obrazů a okamžiků strávených s jejími drahými, se nad ní milosrdně prostírala dál a dál.

Jednou Julii zavolala sestra z ordinace, kam matka pravidelně docházela.
„Paní Kočková u nás sedí a říká, že jí nejde sporák.“
Elišce se její nový elektrický sporák nelíbil a tvrdošíjně nad ním škrtala sirkou.
„Měl tam být plamínek,“ stěžovala si zklamaně a omdlela slabostí.
Julie ji odvezla do nemocnice.
„Jak se jmenujete?“ ptal se profesor, který seděl pod obrázkem svatého Augustina a nepřítomně se usmíval.
„Iris,“ řekla Eliška.
Profesor se tázavě podíval na Julii, která zavrtěla hlavou.
„Já ale jsem Iris,“ potvrdila Eliška. „A mám ráda marmeládu k snídani.“
Profesor se obrátil k Julii a začal s ní mluvit, jako by v místnosti byli sami.
„Má rozpadlý intelekt. Zvládá zatím činnosti, které dělala vždycky, ale nic nového se nenaučí. Brzy i tenhle typ paměti zmizí a může to být z hodiny na hodinu. Někdy odcházejí z domu a už je nikdo nenajde. Někdy nechají zapnutou žehličku. Má vaše maminka doma sporák na plyn?“
„Má. Totiž už ne. Bere spoustu prášků, co kdyby je vysadila?“
„To už je teď jedno,“ řekl profesor.
„Myslí si, že je Iris, ale docela dobře se s naší pomocí obstará,“ protestovala Julie a po straně pozorovala, jak se Eliška zdvořile umívá.
Profesor si vzal tužku a napsal jí několik adres: veřejné starobince a domovy důchodců se zvláštní péčí, placené ústavy pro přestárlé a vůbec pro všechny, kdo začali škrtat sirkou nad elektrickým sporákem.
„Nic si nevyčítejte,“ udělil nakonec Julii rozhřešení. „Bude jí tam líp. Máte peníze? Protože jestli je nemáte, váš život se teď hodně změní.“
„Stará se o ni nebožtík můj otec,“ řekla Julie, ale s profesorem to ani nehnulo. „Když člověk takhle ve stáří všechno zapomene, jakýpak má pro něho ten uplynulý život smysl? Co z něj zůstane?“
„Třeba měl život vaší maminky smysl pro vás?“
„Starala se o mě, hádaly jsme se, byly jsme rodina. Ale to přece nebyla ona, byla to moje matka. Role. Co se celou dobu dělo s ní samotnou, to vlastně nevím. Vůbec ji neznám.“
„Co o sobě navzájem víme?“ řekl profesor. „Tihle lidé potřebují teplo, bezpečí a lásku, protože se nad nimi stmívá a oni se bojí. Ale ten soumrak jim odkrývá jiné světy. Vynechává jim paměť, ale nevíme přesně, co najdou místo ní. Bezmocnost je nejhorší, když ji cítíte přicházet. Když jí pak propadnete, dá se vydržet, pokud je o vás postaráno. Já sám jsem se bezmoci ve stáří přestal bát. Jsou horší věci.“
„Jaké, prosím vás?“ pochybovala Julie.
„Trvalá duševní i tělesná bolest. Vnitřní osamělost a prázdnota. S tím bych žít neuměl. To je asi horší než smrt.“
„Jak to můžete vědět?“ ptala se Julie.

„Mně se ten doktor vůbec nelíbil,“ řekla Eliška dceři cestou ze schodů. „A ona je mrcha. Ta, co mě k němu dovedla.“
„Je hrozná,“ souhlasila Julie.
Prošla byt, včetně místností, kam ji matka už roky nepouštěla a nevysvětlila jí proč. V kuchyni našla sto třicet čtyři pečlivě vymytých sklenic od malinové marmelády, kterou měla matka ráda k snídani. Nábytek i podlaha byly poseté papíry počmáranými dvacetkrát obtaženým tiskacím písmem s úkoly pro nadcházející den: Lékárna, pošta, objednat víno. A na jednom z nich stálo:
MY LOVE, WOULD YOU COME TONIGHT?
Julie si prohlížela papír a přemýšlela, proč to všechno nechala dojít tak daleko, proč to všechno neobjevila a nenapravila dřív. Třeba by Eliška bývala mohla zůstat doma.
„Maminko,“ povzdechla pro sebe.
Eliška se třásla se jako psík a po tváři jí tekly slzy. Klekla na zem, objala Julii kolem kolen a tenoučce prosila:
„Neposílej mě odtud pryč, miláčku. Já se bojím. Já chci jet na prázdniny, někam, kde je sluníčko. Chci do Chlumu. Chci plavat, a potom zpátky domů, až začne škola. Pojedeš se mnou, miláčku?“
Julií projela bolest z bezmoci. A pak jí zkamenělo srdce a rozhodla:
„Pojedeš sama, mami. Bude to jenom přes léto a bude tam hezky. Jako prázdniny. Jako Chlum u Třeboně.“
O dva dny později přišla s manželem a sbalila matce kufřík. Eliška řekla:
„Zamkni dobře, už se sem nikdy nevrátím.“ A potom dodala pevným hlasem, jaký Julie znala z dětství: „Prosím vás, Igore, dohlédněte na to.“
Juliin manžel nepřítomně přikývl. Samozřejmě, že zamkne, ale víc už pro Elišku udělat nemínil. Bylo toho za ty roky až dost a nevěděl, jestli ho k tomu přinutila tchyně, žena anebo svědomí. Už nikdy nebude dohlížet na věci, do kterých mu nic není, protože stejně nakonec všechny běží svou cestou, rozhodl se. Eliška se nechala usadit do auta a Julie jí přikryla nohy pokrývkou. Eliška přejížděla po dece pevnou kostnatou rukou.
„Tu jsme koupili v NDR. Na ostrově Rügen,“ řekla.