Bolí mě hlava z televize.

Možná taky z mobilu, nevím. Pořídil jsem si ho. Musel jsem si ho pořídit.

Má určitou moc. Přesvědčil jsem se o tom.

Všechno se mění, od základu.

Bylo to před několika lety. Nepamatoval bych si to tak dobře, kdybych si to nepoznamenal.

Byli jsme na fotbale a pak se na mě u piva Berto usmál a řekl: „Co se rozčiluješ?"

Potom, jakoby mimochodem, řekl, že se příští měsíc žení. I když jsem si ho v manželství neuměl představit - nepřekvapil mě. Když byl na fotbale naposledy, řekl, že bude otcem.

Tehdy jen vyvaloval oči a koulel jima, ale to ho přešlo.

Normální, nemůžeš se divit navěky.

V poslední době chodí Berto zřídka. Říkal, že má plno práce kolem svatby. Každej den musí zařídit nějakou věc.

Říkal, že mu nejde psaní, že celej den leží na gauči.

Říkal, že mu teď ženatý kámoši pořád povídají o dětech.

Řekl, do prdele, povídají mi o dětech jako o droze: jak je to super věc, jak tě to změní, jak tě to naplňuje, jak tě to uklidňuje, jak si pak bez toho neumíš představit život...

Berto řekl, že už se nemůže napít, protože je pak jen čím dál víc unavenej.

Přeskočím to, co jsem říkal Bertovi já; byla to z tyhle perspektivy falešná patetičnost.

Byl jsem nešťastnej, to se vědělo, i když jsem o tom moc nemluvil. Ale stačilo, abyste se mi podívali do tváře, a pochopili jste.

Zlomenej člověk, kterej se ptá: Co bylo špatně? Proč?

Teď mi to bylo jasnější.

Měl jsem strach z jednoho a mluvil o něčem jiným. Historky se mě úplně zmocnily a já tím doslova trpěl.

Lidi si vybírají historky, aby trpěli. Vybírají si ty historky, který lidi pochopí.

Musí se vybírat z toho, co se nabízí.

Byl tu ten tlak. Hodně se jich ženilo, Berto se ženil...

Dnes, když to říkám, se to zdá úplně přirozený. Berto totiž brzy začal vyprávět o dítěti jako o droze... Dnes si ho bez toho ani neumím představit.

Jenže pak bylo všechno obráceně.

Začal jsem být trochu paranoidní. Nevěděl jsem, kam to všechno vede.

Později, tý noci, jsem poznal, jak se všechno změnilo.

Pustá noc, jen auta na parkovišti... Něco málo jsem snědl, určitě něco těžkýho, pak jsem si zapálil cigaretu, a když jsem se otočil k oknu, zdálo se mi, že něco vidím, nějakejch padesát metrů před domem...

Na tom okně mám rolety vždycky vytažený, protože před domem je mýtina. Ty na balkónovejch dveřích jsou zatažený. Vždycky je to tak.

Tohle rozmístění světla tu nechala moje bývalá přítelkyně. Zatahovala rolety na balkónovejch dveřích a vytahovala je na okně. Tak to i zůstalo.

Přišel jsem tenkrát k oknu.

A uviděl jsem někoho, jak se dívá mým směrem. Stál v tichu, uprostřed trávníku, uprostřed noci.

Bylo tam trochu světla z pouličních lamp, ale ne dost.

Neviděl jsem úplně dobře, jen jsem tušil, že pomalu poskakuje na místě a že má obrovskej tmavěj kabát, kterej se houpe nalevo-napravo, jako by byl zavěšenej ve větru.

A to všechno se dívalo sem, přímo na mě, nikdo jinej tu nebyl...

Pomyslel jsem si: Jdi pryč!

Znovu jsem se otočil k televizi. Díval jsem se na CNN, protože jsem nemohl spát. Koutkem oka jsem tam zíral a čekal, až odejde.

Viděl jsem ho, ve tmě, padesát metrů odtud.

Neměl jsem vůbec tušení, kdo to je.

Potom jsem vstal, zhasnul světlo a teď jsem tam schovanej znovu zíral, přesvědčenej o tom, že on mě vidět nemůže. I když... teď už jsem si nebyl jistej, jestli náhodou nebyli dva?

Jediný, s čím jsem si mohl postávání na trávníku, pohupování kabátu a přešlapování z nohy na nohu spojit, bylo to, že se ty dva líbají.

Možná nějaký mladý, který se vracejí z diskotéky... No, jo. Tak se asi líbají.

Zíral jsem na ně a čekal, že si všimnu, kromě toho hopsání a pohupování, nějakýho jinýho pohybu.

Zatímco jsem tak čekal, schovanej ve tmě pokoje, začal jsem se cítit trochu zvláštně.

Oni se od sebe neoddělovali.

Potom jsem jim začal počítat nohy... Nepodařilo se. Pravděpodobně jsou jejich nohy propletený, jestli se objímají a líbají se tam. A určitě jsou opilý, a proto se tak houpou.

Ta myšlenka mě, schovanýho, držela deset minut, ale pak jsem ji zavrhnul. Protože - když se ani na okamžik ani trochu neoddělujou... to už je moc.

Přece jen je tam někdo sám, pomyslel jsem si.

Takže jsme teď zírali jeden na druhýho.

On mě ve tmě ještě pořád viděl, protože proč by se jinak díval na dům.

Jsou jistý okamžiky, přicházejí jistý okamžiky, v nichž jako by si člověk uvědomil, že opravdu odjakživa cítil, že je jen otázkou času, než jeho život začne být strašidelnej.

Odešel jsem od okna.

Tiše jsem otevíral balkónový dveře... Trochu zaskřípaly. Otevřel jsem je napůl, vešel do vzniklýho prostoru a za zataženýma roletama jsem zíral skrz otvory.

A v tu chvíli jsem něco uslyšel.

Soustředil jsem se na ten zvuk a slyšel... Teď už jsem si byl jistej, mluví - ale ten hlas... To není on.

Je to žena.

Mluvila sama v noci.

Pomyslel jsem si... Ne. To, že žena v noci mluví a dívá se na mě, nemůžu považovat za dobrý znamení.

„Možná, zeje to čarodějnice," řekl jsem si, tajně sám před sebou, protože je známý - mně je známý - že na čarodějnice nevěřím.

A širokej kabát, snad nějaká pelerína, se houpal ve větru a žena mluvila, potom mlčela a hopsala.

Nebralo to konce.

Poprvý v životě jsem si pomyslel: měl bych zavolat policii. Ale potom jsem se vzchopil.

A najednou jsem odvážně vytáhnul rolety, vyšel jsem na balkón, ucítil svěží vzduch a zakřičel jsem z plnejch plic: KDO JE TAM?!!!

A ta žena se na mě podívala... Jsem odvážnej, vím, když na ni zírám pohledem exorcisty.

A pak... prostě odešla cestičkou v trávě, jako by se tu jen náhodou zastavila, protože... tak to taky bylo.

Ten přístroj, kterej má tu moc, že všechno ruší.

Když tam dole prošla na silnici pod lampou, pochopil jsem, že telefonuje: někdo jí zavolal právě tady, uprostřed mýtiny, možná milenec, možná lůzr, kterej se chtěl zastřelit, a tak se zastavila...

Možná je tady nejlepší signál.

Dokud jsem se na ni díval, byl jsem ještě spokojenej, že jsem sebral síly k tomu střetnout se s přízrakem, ale rychle mě začal přepadat pocit studu... Povzdechnul jsem si.

Jak jsem mohl vědět, že pro ni neexistuje dům ani trávník, že pro ni neexistuju já, kterej zírám ve tmě skrz rolety? Netušil jsem, že já jsem byl vetřelcem v prostoru satelitu.

Sklopil jsem zrak. Podpatky narážely na asfalt. Přišel jsem na to tajemství.

Naštěstí bydlím sám.

Odešla, slyšel jsem, jak chodí po prázdný silnici a mluví dál.

Noc byla vážně tichá. Řekl bych, že jsem ji ještě slyšel.

Mluvila o tom, jak někdo řval jako šílenej z balkónu. Nějakej blázen.

V nátělníku.

Stál jsem na balkóně se sklopenýma očima.

Přemýšlel jsem o tom. Ano.

Byl jsem rád, že odešla.