Sbírka povídek Fica Comigo Esta Noite (Dnes v noci se mnou zůstaň) portugalské spisovatelky a novinářky Inês Pedrosové (* 1962) vyšla v roce 2003. Jedná se o soubor dvanácti povídek, které se od roku 1993 objevovaly v různých periodikách, zejména v časopise Egoísta. Podle autorčiny předmluvy jsou povídky věnovány dvanácti přátelům - múzám, mezi nimiž nacházíme spisovatele a významné osobnosti portugalské kultury např. Eduarda Prada Coelha, Marii Irene Crespovou nebo Urbana Tavarese Rodriguese.

V první povídce Só Sexo (Pouhý sex) se žena snaží o vlastní definici pojmu láska. V neklidném a pro Portugalsko revolučním roce 1974 přestane věřit vztahu založeném především na tělesné přitažlivosti, opouští milence a „rozhodne se být šťastná s mužem, který je jeho opakem“ (s. 11). Po deseti letech se bývalí milenci náhodně setkají a žena dochází k závěru, že partnerství dvou rovnocenných osobností může být založeno na „pouhé vášni“. Opačné řešení volí advokát a architektka z povídky Todo o Amor (Veškerá láska), kteří ve vzájemném odloučení nachází jedinou možnost, jak udržet vztah a „zůstat spolu“.

Povídka A Rapariga do Verão Passado (Děvče z loňského léta) představuje pohledem dospívající dívky současnou konzumní společnost, odklánějící se od morálních hodnot, v níž se běžné partnerské problémy často řeší rozvodem a tahanicemi o majetek. Luxusní vila v satelitním městečku, kterou opustili rozhádaní manželé, se do roka stane útočiště narkomanů a bezdomovců.

Fica Comigo Esta Noite (Dnes v noci se mnou zůstaň) je povídka, která dala sbírce název vyjadřující příkaz, přání i prosba zároveň. Tato slova pronese na závěr nočního rozhovoru otec k synovi Mateusovi. Mateus je jednak mladý nadějný kameraman s alternativním životním stylem, ale zároveň i povaleč, opájející se pocitem vlastní geniality, který díky matčině výchově a otcovým penězům snadno proplouvá životem. Mateus sice otce vyslechne, ale jeho problémy a starosti nepochopí. Odmítá s ním čekat na východ slunce, přestože mu za to otec nabídne nový luxusní počítač pro další projekty. Téma i výstavbu povídky můžeme srovnat s jednou dějovou linkou románu O Jardim sem Limites (Zahrada bez hranic, 1995) o generaci starší spisovatelky Lídie Jorgeové. Z obou děl vystupuje protiklady v pohledu, jímž se na svět dívají účastníci karafiátové revoluce v roce 1974 a jejich potomci. První zažívají spíše rozčarování a hořkost ze současné situace, která se jejich prvotním ideálům nepodobá ani vzdáleně, druzí se zříkají historie, rodinné i národní, a nedokážou ocenit oběti svých rodičů, protože stejně jako Mateus „mají štěstí, že nepocházejí z jejich generace, té, která se nadchla velkými utopiemi, která vzdorovala diktatuře, a poté ji bez ovací pohltila všednost“ (s. 23).

V melancholické povídce A Cor dos Anjos (Barva andělů) se portugalský emigrant snaží vyrovnat se smrtí dcery, která zahynula při útocích 11. září. Rozjitřeným smyslům muže, který po návštěvě nemocnice bezcílně bloudí ulicemi New Yorku, se dcera zjevuje jako fialový anděl. Povídka A Sombra das Nuvens No Mar (Stín mraků na mořské hladině) se od ostatních liší fantaskním námětem i snově jemným stylem. Vypráví o věčně mladé dívce Dinamene, která žije sama na mořském pobřeží a nevědomky mění barvu kůže i vlasů a marně se snaží začlenit do lidské společnosti. Jméno hrdinky i „poeticky sonetový“ výběr slov (např. navždy, nektar) v povídce snad odkazují k indické krasavici Dinamene, které věnoval slavný portugalský renesanční básník Luís de Camões milostné verše. Orientální Dinamene však byla pravděpodobně pouze přezdívka pro šlechtičnu Joanu, která byla pro králem neschválenou milostnou náklonnost k chudému Camõesovi vypovězena ze země a cestou do Indie utonula.

Nejdelším dílem sbírky je feministicky laděná povídka Cabelereira (Kadeřnice), která poukazuje na pozůstatky a důsledky patriarchálního pořádku, který v Portugalsku panoval až do osmdesátých let. Z banálního rozhovoru v kadeřnickém salonu o účesech a manželské nevěře pomalu vysvítá zoufalý a tragický život bezejmenné zákaznice. V první osobě vypráví, že ji baví plakat, protože si uslzená připadá hezčí, že miluje krátké vlasy, zvuk nůžek a prostředí kadeřnického salonu a zároveň se jakoby mimoděk zmíní o despotickém otci a vilném strýčkovi. Matka se jí snažila předat vzorce chování za salazarismu možná pro ženu běžné, ale jinak sebedestruktivní: „Když učiníš šťastné ostatní, budeš šťastná sama“ (s. 29) nebo „Buď zticha, protože dívky nemají mít názor“ (s. 30). A tak žena kromě občasného pláče potichu trpí a všechny, kteří jí ubližují, omlouvá po vzoru své matky. Manžel ji podvádí a bije tak, že po jednom z útoků porodí mrtvé dítě. Obviňuje však jen sebe, že nedokázala plod ochránit. Jednou však ona, která nikdy nikoho nenáviděla a na nikoho nekřičela, vezme nůžky, do té doby marnivý kadeřnický atribut, a manžela ubodá. Pocit vítězství však nepřichází, jen marnost, prázdnota a zatvrzelost. Žena svůj krvavý čin vylíčí s mrazivým klidem a poděkuje kadeřnici za povedený sestřih.

Společným jmenovatelem často ironických povídek, psaných strohým stylem bez poetických odboček, je složitost mezilidských vztahů v chaotické společnosti na přelomu milénia. Sondami do psychiky ženských hrdinek „běžných“ příběhů a často až naturalistickým líčením si Inês Pedrosová vysloužila srovnání s brazilskou prozaičkou Clarice Lispectorovou († 1977).