Jsou knihy, jejichž děj vás pohltí. Jindy vás znepokojí, nebo přímo vyděsí. U komiksů hraje roli také grafická stránka – text a obraz jdou ruku v ruce. Potká-li se znepokojivý děj se zajímavým grafickým zpracováním, jež s obsahem výtečně koresponduje, pak taková kniha určitě stojí za pozornost.

Vzít jakýkoli literární či komiksový metr na knížku nakladatelství Labyrint Ticho hrocha je prakticky nemožné. Jedná se totiž o obrazem zpracované současné africké pohádky, jejichž imaginární svět je nám vzdálený snad ještě víc než sám černý kontinent. Prohlásit tyhle vyprávěnky za „pohádky“ se dá čistě proto, že lepší označení pro hororové a absurdní historky smíšené s prvky bajky literární teorie nenabízí. Vyprávěcí postupy, jak je známe z naší kultury, v Africe neplatí: už proto na nás mohou působit pointy Ticha hrocha přinejmenším znepokojivě.

Jak vlastně může v českých podmínkách podobná kniha vzniknout? Pochopitelně z osobní zkušenosti. Autorem je David Böhm, finalista Chalupeckého ceny 2009. Náměty mu přivezla jeho sestra Tereza v podobě slohových prací vzniklých za jejího působení na jedné africké škole. Výsledná kniha je v prvé řadě výtvarným, uměleckým artefaktem a dětmi sepsané příběhy tvoří přidanou hodnotu.

Zajímavý je už časoprostor Ticha hrocha. Prolíná se zde mytický čas s časem současným a nikdy není přesně vymezeno, kdy a kde se ta která pohádka odehrává. Zcela přirozeně se tu setkávají atributy reálného světa třeba s mluvícími zvířaty. Pomyslným leitmotivem je postava lidského Pavouka (nejspíše se bude jednat o legendárního Anansiho), jehož příhody běží celou knihou. Další část knihy tvoří bajky, v nichž vystupují nejrůznější tvorové afrického kontinentu. Poselství jejich příběhů je ale často více než podivné a namísto toho, aby tyto pro nás tak zvlástní pohádky tříbily uvažování a myšlení, zůstává nad nimi mnohdy rozum stát. I to jim ale dává kouzlo. Böhm se nejen nebojí experimentovat s citacemi z africké kultury, ale cizí mu není ani humor, který je pro tuto knihu nezbytným kořením. Vzhledem k tomu, že se v zásadě skutečně jedná o dětské vyprávěnky, sedí k nim nadsázka velmi dobře.

David Böhm před Tichem hrocha žádný jiný komiks nekreslil. Jeho pohled na toto médium není zatížen běžnými konvencemi, a tak si troufá na věci, kterých by se zkušený tvůrce možná vyvaroval. Kupodivu ale jeho černé siluety křepčící po šedivém papíře skvěle fungují.

Ticho hrocha určitě není projekt s jednoznačným marketingovým potenciálem a vydat se na podobné pole vyžaduje odvážného nakladatele. Jasnou známkou toho, že podobné počiny u nás již mají dostatečné publikum, je fakt, že nakladatelství Labyrint vyrobilo dotisk půl roku po prvním vydání, což se dá považovat za velký úspěch. Nezbývá než se zvědavě těšit, s čím přijde David Böhm příště.