JH: V poslední době se ozývají hlasy, že poezie – nebo spíš autoři – by měli něco dělat. A taky, že poezie by měla být angažovanější. I vy jste nejednou volal po angažované poezii. V čem je tedy problém, proč poezie není angažovaná a proč by měla být – dnes, tady?
ŠN: Předně je nutné říct, že jsem už přece jen starší ročník a zažil jsem už docela při smyslech „řeč komunistické moci“, její literární verzi. Stejně jako jsem velmi citlivý na to, když se v psaní o poezii na něco apeluje, cosi boří a cosi podrývá, kamsi spěje a volá se po popisech nové společenské situace, tak se ošívám při spojení angažovaná poezie. Pokud jsem ho kdy použil, omlouvám se všem jeho historickým obětem. Je fakt, že hlasy, o kterých mluvíte, slýchám velmi často, setkávám se s nimi čím dál víc. A sám jsem si jistě něco přisadil. Upřímně řečeno, nevím, co si s tím počít. Mluví se především o tom, že by poezie měla mít větší dosah. Že je exkluzivní záležitostí pro malý okruh lidí, což částečně je pravda. Ovšem nepřišel jsem na to, jak s tím naložit jinak, než ty básně psát, číst, mluvit o nich, pokoušet se je interpretovat, dávat je do kontextu, kritizovat je. Přiznat jim právo na svébytnou existenci. Věřit jim. Jiné cesty, se kterými jsem se setkal, mě nepřesvědčily. Nevím, jestli dobývání si mediální pozornosti za každou cenu, mimo kontext je nějaká cesta. Mě vždycky spíš zaujalo, když básník ke svému psaní přistupoval odpovědně, s určitou vážností a zaujetím. Anebo s radostí. To myslím úplně stačí. Člověk ani nemusí přeplavat bazén.

- Třeba tou angažovaností nemusíme rozumět jenom psaní o aktuálních společenských problémech, i když možná i k tomu jste, třeba s určitou nadsázkou, vyzýval.
- Ne, nevyzýval! Mě jenom zarazí, když se bavím se svými vrstevníky básníky a dojde na politiku – vždycky jim tak trochu zmatní zrak; dál se nedostanem. A i když politika u nás je v jistém smyslu inspirativní, je to taková shakespearovská komediální tragédie plná omylů, nemyslím si, že by bylo nějak plodné plnit básně jednotlivými replikami. Politika je součástí toho, co nás obklopuje. V čem žijeme. A určitý zájem, určitá starost o to, co se děje kolem, myslím, básně rozšiřuje, dělá tu věc závažnější. Byť tam o těch trivialitách nepadne třeba ani slovo. Naopak je poznat, když ten záběr je užší. Teď ale kecám jak Palackej… Myslím, že jednoznačně nejúspěšnější básnická politická akce posledních let je angažmá Petra Hrušky proti vykácení lipové aleje v Ostravě, byť ty stromy, jak předpokládám, stejně lehly.

- Když je básník exkluzivní, je tím pro vás nějak znehodnocen?
- V žádném případě. Je spousta typů básníků, jako je typů lidí. Někdo píše příliš málo, někdo moc. Podobně je to s tím, jak kdo chce nebo dokáže vstupovat do jiných kontextů.

- Můžeme mluvit o konkrétních lidech. Petr Borkovec je autorem, kterého oba rádi čteme. Ale já vím, že stejně jako já máte rád věci Jaromíra Typlta. To je zrovna autor, u kterého bych o té exkluzivitě uvažoval. Co vás láká a přitahuje na jeho textech?
- To, jak není exkluzivní! Práci s nahrávkou, s hudbou, zvukem beru jako velké rozšíření, v jeho případě velmi důvěryhodné. Vím, že například elektronická hudba byl jeho zájem odjakživa. Kdysi, jak jsem zjistil, jsme poslouchali stejné kapely, chodili na stejné koncerty. Když přede mnou nedávno použil termín brutal disco, který jsem mezitím zapomněl, musel jsem se nostalgicky pousmát… Jaromír staví svůj projev jinak a má jiné publikum než tradiční básníci. V jeho vystupování přitom není nic neústrojného ani křečovitého. Daří se mu přesahovat rámec tradiční poezie, a právě proto mně exkluzivní nepřipadá. Mám rád, jak se nebojí být ve svých textech agresivní, jak má za to, že když už člověk něco píše, mělo by to být tak dobré, že by to měl umět říct zpaměti, jak samozřejmě pracuje s tím, že literatura je především jazyk, pak dlouho nic, pak ty další věci, což je u nás paradoxně málem revoluce. – Organizátor táboru Ars poetica, filozof František Burda, který se mnou učí na gymnáziu, požádal Jaromíra Typlta a jeho bratra malíře Lubomíra Typlta, člena kapely WWW, aby u nás udělali jakési komponované představení, nekonvenční přednášku zmutovanou zmutovaným čtením. Věřím, doufám, že to studenty bude zajímat.

- Takže exkluzivita vzniká přílišným lpěním na mantinelech toho literárna?
- Já vlastně nevím, co je exkluzivita v poezii. Když si moji rodiče občas někde přečtou moje básně, vždycky řeknou, že to je pěkné, ale vůbec tomu nerozumí. Vždycky se ptám – čemu? Zřejmě očekávají, že za textem musí být něco, co je teprve potřeba rozkrýt, a že je to příslovečnému „běžnému čtenáři“ nepřístupné. To je nějaké základní neporozumění, které tady vzniklo tradicí vyučování poezie.

- Že báseň je šifra?
- Že báseň je šifra a že nemá se životem moc co do činění.

- Říkal jste před několika lety, že básník je u nás vnímán jako podivuhodný kouzelník nebo neškodný blb. Je to na cestě k lepšímu, nebo je to pořád stejné?
- Nejhorší je poslouchat své vlastní staré bonmoty. Ale ano. Mně připadá, že je to zajímavější. Básníci pochopili, že to nikdy nebude žádný rock’n’roll, ale zároveň že to může být něco důležitého. Mají svoje posluchače, kterých asi nikdy nebudou zástupy. Ale kde jich mají zástupy? Já si ani v Dublinu nepamatuji stovky lidí na autorském čtení. Básníci mi připadají sebevědomější. Zdravěji se v tom dýchá. Samozřejmě to s sebou občas nese nějaké to šaškování. Ale cítím ten volnější dech, především v básních samotných. Básníků, kteří jsou zajímaví a které jsem si „chytil“, je vlastně celá řada a jsou čím dál tím lepší.

- Také se dá slyšet, že nejenom v próze, ale i v poezii čeští autoři pořád jenom řeší sami sebe. Já si třeba myslím, že není úplně od věci začít od sebe, protože to patří k věrnosti místu a času. Co myslíte, je to takový neduh?
- Psaní vždycky začíná od sebe. Když mi bylo šestnáct sedmnáct a chodil jsem na gympl do Náchoda, navštěvoval jsem paní, která bydlela v jedné vesnici nad městem. Jmenovala se Jarmila Dubnová a byla to velmi stará a nemocná žena. Byla snad spolužačkou Jaroslava Seiferta, dodnes toho o ní moc nevím. Dávno nežije. Četla mé básně a dávala mi knížky. Ona mi dávala ty první a šedivé Souvislosti a já v nich hltal a napodoboval všechny ty úžasné básníky – Vratislava Färbera, Jiřího Červenku, Ivana Slavíka, Bohdana Chlíbce, Pavla Kolmačku, pamatuji si Roberta Jandu. Od každého jedna dvě básně – a co to tenkrát s člověkem dokázalo udělat. Byli tam Eliot, Miłosz, Hopkins, Deml, byl tam myslím Heaney, byl tam Martin Putna. To vše jsem dostával v rozpadlé staré chalupě, spousta koček… Paní Dubnová mně vždycky říkala: „Piš, jak to cítíš.“ Což je teda úplně nejbanálnější věta, jakou člověk může slyšet. To jsem si potom myslel v dalších letech. Ale musím říct, že teď na tom vidím mnohem víc. V tom smyslu, že člověku trvá asi patnáct let, než zjistí, jak to vlastně cítí. A než najde, jak to říct. V posledních letech mám pocit, že jsem našel určitou svobodu, že jsem schopný psát, jak to cítím. Píšu si, co chci – a to je další taková banalita. I co se týká vlastního života, dá se psát o všem, je to jen otázka míry, jazyka nebo vkusu. Připadám si svobodnější než uprostřed devadesátých let, kdy jsem nevěděl vůbec nic.

- To je povzbuzující. Když jste vydal sbírku Negativ, bylo vám dvacet osm let. Kudy vedla cesta k první knížce do nakladatelství Host? Jak jste knížku komponoval a z jakého časového rozpětí ty básně pocházejí?
- Na tom není nic zvláštního. Já jsem tehdy básně publikoval v časopisech, jednou také v Hostu. Tehdy se toho dostalo Martinu Stöhrovi, redaktorovi Hosta, do ruky víc. Patrně se mu zdálo, že to má nějaký smysl, takže mně nabídl vydání knížky. Básně tam jsou snad někdy od konce devadesátých let, tedy asi za pět let. Myslím, že to byla docela šťastná doba a příhodný moment pro vydání té sbírky. Když jsem někdy nucen se k Negativu vrátit, pořád mně připadá celkem vyrovnaný. Předtím jsem toho napsal víc a to už by se mi dnes tak nelíbilo.

- Ta knížka je podle mě pořád platná a v porovnání s tím, co píšete dnes, vlastně v tom nejlepším slova smyslu něžná. Bylo reflektováno, že je hodně vizuální, důležitou roli má poetika světla, máte tam termíny z oblasti fotografie… Já ale četl besedu, kterou jsme společně připravovali na Filozofické fakultě v roce 2007, a byl jsem až zaskočen, jak neokázale se vztahujete k člověku. V tom rozhovoru několikrát zazní: „obrys člověka“, „lidské rozměry krajiny“ a podobně. Šel jsem po tomto i při novém čtení Negativu a znovu jsem se udivil, jak je vaše sbírka i tam, kde bychom čekali úplnou tišinu, jak je zalidněná: člověkem opakovaně, dívkou, dítětem, tváří, starou ženou, mladým mužem, chlapcem… Jak se k tomu stavíte? Jde v poezii, zvláště u vás, o obrys člověka?
- Ano, podstatné pro mne je na umění to, že nějak vypovídá o lidské situaci. Způsobem, který nelze ničím jiným nahradit. Svobodně a přesně. Poezie není výjimkou. Umění jako takové není virtuální svět, „second life“. Je to podstatná výpověď o každodenním životě, a proto do něj lidé patří. Na začátku mého psaní bylo pár lidí. Kým bych byl, kdybych je nepotkal? Kdyby člověk potkal někoho jiného, stal by se někým jiným? Byl bych senzitivním dispečerem ruzyňského letiště? Setkání, zvlášť když je člověk mladý, jsou nenahraditelná. Být v kontaktu nejen s básníky, ale i s výtvarníky mně pořád připadá jako stejný rozhovor, stejná řeč. Dobrý film a dobrou báseň nejsem schopen rozlišovat.

- Chtěl jsem spíš mluvit o vaší knížce a o tom, co je v ní. Básník Negativu se zabývá mnohem víc jinými lidmi než sám sebou, třebaže u mladého autora bychom čekali spíš opak.
- To jsou věci, které bych si neuvědomil, kdybyste mi je neřekl. Nevím, proč to tak je… Je vlastně radost pouštět ostatní lidi do básní! Přátele. Nepřátele. Ale já bych rád pouštěl do básní třeba nějakou pěknou architekturu, kdybych to uměl. Učím ve firmách, v továrnách, které teď jedna po druhé kolabují. Chodím prázdnými halami plnými supermoderních strojů, které už tři čtyři měsíce stojí. To je vanitas, potenciál pro básníka. Jenže jak o tom psát, aby to nebyla proletářská poezie? Ne že bych se o to pokoušel. Do básní se dá pouštět cokoliv, jenom je problém, jak to udělat. Krásný problém.

- Může takovýhle moment vědomí – chtěl bych napsat to, aby to neznělo jako ono – může tahle formální výzva být u vás spouštěčem tvorby? Bývá?
- Ale ano, nejen „aby to nějak neznělo“, ale taky „aby to nějak znělo“. Volit si hlas, tón, intonaci, vybrat si vypravěče, masku, jazyk – proč tohle zní přirozeně, když mluvíte o české próze, a proč tak podvratně, když se mluví o české poezii? Vůbec nevím.

- A jinak: je u vás napřed téma?
- Proč ne? V poslední době vím o dvou třech básních, které budu psát, a vím, o čem budou, ale ještě nevím, jak budou vypadat. Irský básník Conor O’Callaghan, s kterým teď dělám rozhovor, říká, že určité básně už máme napsané v sobě, aniž o tom víme. Děje se to jakoby nevědomky, a pak najednou jde psaní docela snadno.

- Jsem toho názoru, že básníci také píší kvůli štěstí, které můžou při psaní prožívat. Vnímáte nějaký posun ve své tvorbě od Negativu, kromě toho, že si připadáte svobodnější? Já mám dojem, že váš hlas je takový trošku naštvanější…
- Ale já mám nějaké blbce i v Negativu. Možná je v tomto smyslu jak se říká autentičtější, protože já trochu takový jsem. Jeden český básník o mně řekl, že mu občas připomínám Jiřího Krejčíka.

- Pomýšlíte na další knížku?
- Časem to určitě takhle skončí, jenže nevím kdy. Blíží se to.

- Překládáte z angličtiny irské básníky. Přeložil jste spolu s Tomášem Fürstenzellerem Seatown od Conora O’Callaghana a básně dalších autorů, které třeba nevyšly knižně. Co překládáte teď?
- Zase Conora O’Callaghana. Překládám hrozně málo a výběrově. Jsem schopen dělat jenom něco, co mě opravdu zaujme. Překládal jsem novější básně pro večer Conora O’Callaghana v Café Fra. V tom pokračuji, vedle interview v A2 vyjde pár dalších básní. Především si to velmi užívám. Je zajímavé, že oba jeho překladatelé, to znamená já a Tomáš Fürstenzeller, tvrdí to samé – ta poetika je nám tak blízká, že bychom rádi něco podobného napsali sami. Conor O’Callaghan je totiž velmi vtipný básník, ale takovým jemným, sebeironickým způsobem. Když napíše báseň 1985, která je o jeho mládí, tak je to taky náš život v těch letech. Píše o agónii studené války, o nácviku přemisťování se do protiatomových krytů, o perestrojce – takže je to překvapivě i mládí v komunistickém Československu – takovou jakoby paradoxní dějinnou oklikou. Conorovy básně o středním věku jsou neméně vtipné. Zároveň má velmi vážné, lyrické básně o své rodině…

- V jednom eseji jste řekl, že na určitých irských básnících máte rád jistý rys, který jste označil anglickým výrazem „tongue-in-cheek“. Já si to představuji jako takové drobné nahlodání potutelným, šibalským úsměvem, jako ironii pod vážností přitom stále platnou. Něco jako „tongue-in-cheek“ by se dalo vystopovat i u vás.
- Já myslím, že určitý smysl pro humor s Iry sdílíme obecně. Srozumění bývá docela rychlé. Možná je to klišé, ale já jsem to tak vždycky cítil.

- A třeba i pro ironii?
- Přesně tak, třeba i pro sebeironii. To je ten společný rys, který se dosud tolik objevoval v české poezii jen ojediněle. Když si ale přečtete nové básně Petra Borkovce, najdete v nich více či méně skrytý humor, takový podvratný, velmi důsledný. Málo se v této souvislosti mluví o básních už zmíněného Martina Stöhra – jeho poslední sbírka Přechodná bydliště toto má taky. Jemný, inteligentní humor. Takové naladění mi vyhovuje… Vždy, když něco podobného říkám, upamatuju se, že jeden takový aktivní literární recenzent svého času všude vyhlašoval, že české poezii chybí humor a smysl pro grotesku a že čeští básníci jsou suchaři. Přijde mně směšné říkat, že literatura by měla být taková či onaká. Takové literární inženýrství mně přijde jako nesmysl a nerad bych se ho dopouštěl. Ale je pravda, že devadesátá léta v české poezii, aspoň v okruhu básníků, ve kterém jsem se pohyboval, byla smrtelně vážná. Navazování na tradice zavazovalo. Muselo to tak být a bylo to tak dobře. Trochu mě děsí, že se o tom teď píšou knížky.

- Podle mne je v novodobé české poezii ten přidrzlý úsměv stejně vzácný jako lyrický humor. Ne každý je k němu disponován. Jakub Řehák nebo Martin Poch – z nejnovějších jmen – jsou pořád spíš výjimkou.
- Ale máme i nádherné vážné básníky. Literatuře prostě nelze nic ordinovat.

- Vraťme se k vašemu překladu. Petr Borkovec jednou řekl, že teprve překlad mu ukázal, co to je ta vlastní básnická práce. Je to u vás taky tak?
- Překlad mi asi zpřístupnil formovost ve vlastním psaní, ale také mi poskytl určitou volnost v látce – když člověk překládá Muldoonovu báseň o lysohlávkách nebo O’Callaghanovu báseň o „orálních tradicích“, nemůže to nezanechat následky.

- Jak si v anglofonním prostředí stojí česká poezie? Víme, že nejvíc překládán byl bezkonkurenčně Miroslav Holub.
- V anglickém prostředí záleží na tom, v jakém nakladatelství se knížka vydá. Etablovala se důležitá nakladatelství poezie, díky nimž jsou některé věci přístupnější. Do velkých edic se pokud vím dostal opravdu jenom Miroslav Holub. Jaroslav Seifert. Vybraný Holan od Penguina, kterého jsem v Dublinu půjčoval Voně Groarke a Conorovi; jí se líbilo, on raději nekomentoval. V jednom prestižním anglickém nakladatelském domě poezie nyní po dvaceti letech od prvního výboru vycházejí básně Sylvy Fischerové. Tamtéž vyšel Nezval. V předním velškém nakladatelství vyšly básně Petra Borkovce. Je toho zoufale málo. Česká poezie není pro anglosaskou kulturu zásadní. Vůbec ten zájem o střední Evropu není tak intenzivní, jak by mohl být.

- Poměrně nedávno vyšel sborník Six Czech Poets…
- …ano, a taky Solitude, Vanity, Night. Autorkou překladu, který ovšem vyšel před rokem u nás, na Karlově univerzitě, je Kirsten Lodge, Američanka, která shodou okolností byla mojí první učitelkou angličtiny. Na začátku zlatých devadesátých let do Čech přijížděly hordy Američanů, kteří se vydávali na divoký východ lačni po skutečném zážitku. Kirsten se shodou okolností dostala do Červeného Kostelce, kde nás dva roky učila anglicky a francouzsky v městské knihovně. Absolventka Cornellu, filoložka, rusistka, polyglotka, s nakažlivým zájmem o literaturu. Pro mě byla jedním z těch klíčových lidí, které jsem potkal ve správnou dobu. Otevřela mně svět anglickojazyčné poezie, dávala mně do ruky Whitmana, E. E. Cummingse… Myslím, že část toho Kostelce tehdy trochu zbláznila; pokud vím, vzpomíná se na ni doposud. Kirsten potom působila několik let v Praze, načež se mně ztratila z dohledu. Před třemi lety jsem s radostí zjistil, že působí v New Yorku na Columbia University a přednáší na katedře slavistických studií ruskou a českou literaturu. Věnuje se české a ruské poezii, speciálně dekadentní. Mezi české dekadenty řadí i Otokara Březinu, takže Solitude, Vanity, Night je výborem z básní Otokara Březiny, Karla Hlaváčka a Karáska ze Lvovic. Mám radost, že můžu svým irským a anglickým kamarádům zas jednou poslat knížku české poezie.

- U nás žije několik anglicky mluvících a píšících autorů. Nejvýznamnější z nich je zřejmě Justin Quinn, kterému teď Opus vydal přeloženou sbírku. Je zvláštní, že tihle lidé stojí – alespoň z našeho pohledu – úplně mimo kontext.
- Jenom zdánlivě. Justin Quinn třeba velmi sleduje, co se děje v české literatuře. O české poezii má úžasný přehled. Dlužno říct, že většinou se mu moc nezdá, ale jsou věci, které má rád. Jeho překladatelská spolupráce s Petrem Borkovcem je velmi tvůrčí a podle všeho přínosná i pro Justina samého. Nedávno vyšla v Souvislostech jeho próza Kabinet, pojednávající o domě na Malé Straně, kde spolu s manželkou Terezou Límanovou – překladatelkou Kabinetu – nějaký čas žil. Nejpozději od té doby je, troufám si říci, i českým autorem. Kéž by bylo víc současných českých autorů, kteří by dokázali tímto způsobem psát o domech na Malé Straně!

- Ve sbírce Vlny a stromy by se daly najít rysy příbuzné s českými básníky. Klasická forma, čirost a jakási blahobytnost je naopak od českého kontextu odlišují. Přitom v češtině knížka vyšla až po patnácti letech, co tu žije.
- Nějaké překlady byly už dřív. Ale jsem rád, že v Opusu mohla vyjít podstatná část jeho sbírky. To znamená samostatná kniha, kterou prosvítá kompoziční práce, ne výbor.

- O nakladatelství Opus, jehož jste redaktorem, byl váš první rozhovor. Tehdy ale byla na světě snad jenom knížka s verši Georga Heyma. Od té doby se dost změnilo, řekl bych hlavně v tom, že narostl okruh lidí kolem nakladatelství, který je docela mimořádný. Opus vydal několik desítek titulů, které jsou fascinujícím výběrem a mnohonásobným objevem. Začal dělat prózu, anglofonní ediční řadu eap… Nezavazuje příliš to množství titulů, které jste od té doby vydali? Co se změnilo od počátků, kdy jste dělali knížky jenom pro vlastní potěšení?
- Nezměnilo se toho moc. V základu tomu necháváme pořád volný průběh. Nediskutujeme o tom, co vydat a co ne, abychom dostáli předešlému, protože to by bylo směšné. Vybíráme na základě našeho vkusu. Knížky přinášejí často přátelé. Nás ta knížka musí nějakým způsobem zajímat. Co se týče anglofonní edice eap, ta je daná zčásti mým speciálním zájmem. Je tady celá řada mladých překladatelů, kteří dělají anglicky psanou poezii a jsou úžasní. Každý jejich překlad je rozšířením jazyka poezie v češtině. Takže je velmi vzrušující s těmi lidmi spolupracovat. Dělám to taky ze sobeckých důvodů, protože se leccos můžu přiučit. Čili nesvazuje nám ruce, že knížky přibývají. Nejdůležitější je společně sdílená radost, pokud se knížka povede.

- Jak bude řada eap pokračovat?
- Řada eap má teď trochu mateřskou dovolenou, protože Marianě Machové, překladatelce dalšího titulu, výboru z básní Marianne Moorové, na který já se osobně velmi těším, se před několika dny narodil syn Nathaniel. Vedle toho by měly vyjít Měsíce Justina Quinna, cyklus sonetů, na kterém se již podíleli různí překladatelé – tak vyšel v Souvislostech. Naše knížka bude dílem překladatele Tomáše Fürstenzellera. Vyjít by u nás měla také celá nová sbírka Vony Groarke.

- Možná vám to tolik nevadí a možná ani nemáte zájem na nějaké soustavnější distribuci, ale když jsem byl naposledy v Brně a žádnou z vašich knížek tam neviděl, přišlo mi to líto. Nešlo by něco změnit?
- Vadí nám to. Samozřejmě bychom byli rádi, kdyby se naše knížky lépe prodávaly. Jsou distribuovány velkou distribuční společností, a dnes už to většinou nefunguje tak, že by distributoři knížky fyzicky nabízeli po knihkupectvích. Knihkupci si je ve velké většině objednávají přes internet. Tím pádem si knížky, o kterých neběží pověst související s prodejností, často nevezmou. Role knihkupců je dnes hrozně důležitá. Nevíme, jak ty knihy propagovat víc. Recenze vycházejí… Ale ono by to možná šlo. Plácnout na obálku nějakou hodně ambivalentní a hodně rozmazanou fotku mimo ohnisko, nějakou tu holku s krví na rtu, něco přesně na půli cesty mezi pornem a holandským zátiším. Šlo by to. Ale nějak na to u nás nikdo nemá pomyšlení ani žaludek.

- Na začátku jsme se bavili o exkluzivitě; naznačil jste, že básník není exkluzivní, neuzavírá-li se výhradně do literatury. Vy máte rád divadlo. Jaká představení vyhledáváte?
- Morávkova. Sedíme v kavárně v Hradci Králové – můj zájem o divadlo začal strašně pozdě a vlastně tady. Skoro vždycky, když jsem šel předtím do divadla, měl jsem takový divný trapný pocit. Znáte to, sedíte tam, a stydíte se za ty lidi na jevišti. Málokdy mě něco zasáhlo, sem tam Lébl. Tuším že někdy v roce 2002 jsme náhodou zašli na dopolední představení Klicperova divadla; byly to Tři sestry v režii Vladimíra Morávka. Byli jsme tam já se ženou plus asi tři střední školy z hradeckého kraje. Pro mě to bylo poprvé, kdy jsem se v divadle cítil šťasten. Bavil jsem se tak, že mne paní učitelky okřikovaly. To představení bylo vtipné, soustředěné, dokonalé i výtvarně. Najednou tam bylo všechno, bylo to strhující, současné a zároveň o závažných věcech. Morávkova režie je přiznaně divadelní, nepsychologická. To mi vyhovuje – psychologická dramata na jevišti, proboha. Často se mu vyčítá groteska – že z tragédií dělá tragikomedie. Pro mě je to úlevné. Navíc můžete hledět na jakéhokoliv herce v pozadí, a on hraje na plné obrátky. Když Morávek odešel do Brna, byla to pro Hradec velká ztráta. Slabé slovo. My teď jezdíme sem tam do Husy na provázku. Do Brna je to vždy výprava za dobrodružstvím, nevím čím to je, ale v Brně, které naprosto miluji, se vždycky setkáme s věcmi, které by jinde nebyly možné. Už když jsem byl mladší a jezdil za brněnskými básníky, byly ty noci trošku přízračné… Skvělý je taky režisér Jan Mikulášek, který působí hlavně u Bezručů v Ostravě, ale v Huse na provázku režíroval Hamleta.

- Všechno dost z ruky.
- Kdepak, já mám skvělé divadlo hned za humny: studentské divadlo DRED na náchodském gymnáziu, soubor, který vede Štěpán Macura, je víc než jen nějaké studentské divadlo. Jeho představení mají rukopis, výraznou poetiku živenou avantgardou, voicebandem, je to dost divoké, explicitní. Radost sledovat. Jejich poslední představení je koláž z Morgensterna-Kafky-Charmse. Teď zkoušejí Romea a Julii. Ve všech českých překladech.