Novela The Blackwater Lightship byla poprvé vydána v roce 1999 ve Velké Británii. Témata, která tuto v pořadí třetí autorovu knihu prostupují, nejsou v Tóibínově tvorbě nijak výjimečná. Podobně jako jiné jeho romány reflektuje problémy současné irské rodiny, onemocnění virem HIV a postoj irské společnosti k homosexuálním jedincům. Mezi řádky se však skrývá příběh, který překračuje hranice určitého národa nebo současné společnosti. Tóibín zasazuje text do konkrétních společenských problémů a situací, přitom ale vypravuje i o osobním prozření, o smíření a nalezení nové cesty životem.

Hrdinka knížky, asi třicetiletá Helen, je představena ve chvíli, kdy se dozvídá, že se její bratr Declan nakazil nemocí AIDS. Nejen že je Declan HIV pozitivní, je také homosexuál, a tím staví celou rodinu do citelného rozporu se společenskými konvencemi, ne-li rovnou normami. Postupně sledujeme, jak se vyvíjí reakce jednotlivých členů rodiny na Declanovu současnou situaci a jakými změnami prochází společné soužití, ztížené navíc jeho špatným zdravotním stavem. Postava samotného Declana zůstává při tom všem prakticky němá, nekomentuje svou situaci, a přesto rozdmýchává v rodině a mezi jejími přáteli četné spory.

Vedle příběhu umírajícího Declana běží v novele také paralelní vyprávění, jehož hlavní postavou je právě Helen. Tato linie příběhu mi v určitém směru připadá nejhlubší a považuji ji za těžiště Tóibínovy knihy. Prostřednictvím Helen kniha vlastně zrcadlí problém homosexuality v dnešním Irsku nebo změny v přístupu společnosti k nevyléčitelně nemocným, ale je i výpovědí o křehkém a nestálém vnímání reality, o tom, jak se promítá do postojů jednotlivců a jak ovlivňuje jejich vztahy ke zbytku společnosti.

Když Helen zjistí, že je její bratr nevyléčitelně nemocný, přiměje ji to převyprávět si svůj osobní a rodinný příběh. Vzpomíná na společné dětství a na to, jak s Declanem prožívali otcovu rakovinu. Její vzpomínky se prolínají se současnými událostmi, které všechny blízké nějak poznamenávají. Jak postupně vyplývají na povrch složité vztahy mezi příbuznými, dozvídáme se i o Heleniných dětských obavách a úzkostech, o Declanových nočních můrách a také o tom, jak si sourozenci byli odmalička blízcí. Když například zoufalá Helen skládá oblečení dávno zesnulého otce, najednou v sobě objevuje lásku k rodičům, již celý život potlačovala.

Paměť a reinterpretace minulosti můžou být vnímány jako hlavní stavební kameny Tóibínovy knihy. Teprve když Declanova nemoc přiměje celou rodinu trávit společně čas v domě Heleniny babičky, Helen s matkou Lily se pomalu skutečně poznávají a začínají jedna druhou chápat, a vlastně celá rodina najednou objevuje vzájemnou blízkost. Helen až teď vnímá dávné neshody mezi členy rodiny jako naprosté malichernosti. Věčné odsuzování a pohrdání ostatními se mění v přirozenou toleranci, porozumění a smíření se s odlišností ostatních. Uprostřed myšlenek o smrti, v potřebě blízkosti a v úvahách o možném soužití v nadlidském řádu světa už nemají banální problémy místo.

Paměť funguje jako klíč k současnosti, smířit se s minulostí znamená dát se na cestu k očištění či najít nový smysl života. Až když si Helen převypráví vlastní život, uvědomí si subjektivní a vrtkavou povahu vnímání reality a ošidnost individuální interpretace událostí, vztahů a povah druhých lidí. Naproti tomu Declan, jenž jednak stojí na prahu smrti, a jednak v příběhu zůstává pasívní, se stává původcem změn v postojích a (pokračujících) životech všech ostatních členů rodiny.¹

Právě v tom, jak těžké je určit hlavní linii celého textu nebo definovat hlavní postavu novely, spočívá její přednost: komplexní struktura je otevřená pro různá čtení a vnímání knihy. Mezi konkrétními tématy a přímo rozehranými situacemi se pod povrchem stránek rozvíjejí další roviny, které mohou různě rezonovat se čtenářovou vlastní životní zkušeností. Příběh rodiny v současném Irsku tak vede k reflexi duchovních problémů obecně lidských, nezávislých na místě ani času děje.

Poznámky:

1. Jennifer M. Jeffers, The Irish Novel at the End of the Twentieth Century: Gender, Bodies, and Power. Palgrave Macmillan, 2002, s. 113-115. ^zpět